Pusťte autistovi péčko!

Liduš má syna v mým věku. Autistu. Ta nejtěžší forma autismu, Kannerův syndrom. Jirka je za sklem. Nevyjádří, co potřebuje, má svůj vlastní svět, kam nelze nahlídnout.

Liduška už dnes ví, že ho musí nechat bejt. Nechat ho odejít třeba brzy ráno z bytu a věřit, že se vrátí. Jirka se vždycky vrátí. Má neskutečnej smysl pro orientaci. Jezdí MHD a nikdo, ani Lída, netuší, jak je možný, že se všude vyzná. Jirka nikdy nechodil do školy. Ani v Nautisu netuší, jak to má v sobě vlastně hozený. Oproti aspergerům mají tyhle lidi totálně omezenou schopnost interakce s okolím. Liduš si dlouho myslela, že to do něj nacpe. Odblokuje ho. Posune. Bohužel došlo jen k tomu, že jak tlačila na pilu, tak jí to Jiřík dával pořádně sežrat. V pubertě Liduš tak skousal obličej, že jí jednou tvář museli šít. Lída ho ale dál chtěla cepovat a tlačila tak vehementně, že se Jířa jednou tak rozjel, že jim vysklil dveře v dvoupokojáku a Lídě pak už došlo, že pokud chce s ním žít, musí ho nechat bejt. Nechat ho žít. A od tý doby je jich soužití v rámci provozu celkem v poho.  

Co se týče našeho života s Izym, tak jedno sem si vzala k srdci hned z kraje, co byla vyřčena diagnóza Aspergerova syndromu. Náš pan profesor na dětský psychiatrii mi jednou, když mě slyšel vášnivě sdělovat, co všechno se vynasnažím Izákovi poskytnout, řekl: "Mladá pani, Vy už to moc nevytrhnete. " A vod tý doby sem se vyklidnila. Nejenom, že způsob, jakým to profesor pronesl, mě pobavil svojí přímočarostí, stylem a pravdou, se kterou jsem se kupodivu srovnala dost rychle, ale taky mi to pomohlo v tom, nedělat si zbytečný iluze a hrát s kartama, který mam. Po letech sem na vlastní kůži poznala, že i ta mírnější forma autismu, Aspergerův syndrom, je daná a dá se korigovat jen částečně.  

Nedávno mi Liduš volala, co je jako novýho. Tak sem se jí svěřila, že de Izy do puberty, doma je vzteklej, bavíme se votevřeně vo sexu, protože je známou věcí, že pro aspergery je...