Rozhovor s Jaroslavem Matýsem, psychiatrem

Radiožurnál
 -

Petr DUDEK, moderátor
V České republice chybí dětští psychiatři. Rodiče, kteří se starají o děti trpící úzkostnými stavy, poruchami pozornosti nebo depresemi, těžko hledají odborníky a musejí často dlouho čekat na objednání. Proč je psychiatrická péče o děti a mladistvé u nás tolik podceňována. A co mohou dělat rodiče, aby svým ohroženým potomkům pomohli? Hostem Dvaceti minut Radiožurnálu je doktor Jaroslav Matýs, předseda Asociace dětské a dorostové psychiatrie. Zdravím vás do našeho ostravského studia, dobrý den.

Jaroslav MATÝS, předseda Asociace dětské dorostové psychiatrie
Dobrý den, děkuji za pozvání za celou dětskou psychiatrii.

Petr DUDEK, moderátor
Pane doktorek proč je u nás tak málo psychiatrů specializovaných na dětské pacienty?

Jaroslav MATÝS, předseda Asociace dětské dorostové psychiatrie
První a hlavní důvod je, že to je tak těžký obor s tak obrovským rozsahem do společnosti, že skutečně mladým lékařům se do toho vůbec nechce. To je první záležitost. A druhá věc, jak začala reforma psychiatrické péče v České republice a já bych to nazval výstavba komplexní péče pro děti a dorost s duševní poruchou, tak se rozsvítilo v Česku a ukázalo, se že kolik těch duševních poruch mezi námi je a jsou neřešené. A to je důsledek toho politického přehlížení toho, že ten problém tady prostě je.

Petr DUDEK, moderátor
Mimochodem psychiatři, kteří léči dospělé, nemou pečovat o děti?

Jaroslav MATÝS, předseda Asociace dětské dorostové psychiatrie
Ne, nemůžou. Já sám jsem psychiatr pro dospělé, zkrácenou formou a já jsem se musel obor dětská psychiatrie učit úplně nanovo, protože jsou to úplně jiné příznaky u stejných diagnóz a navíc je tam obrovský rozdíl mezi dítětem čtyřletým a osmnáctiletým adolescentem a mladým dospělým. Plus k tomu jsou tam specifické věci, teď řeknu typicky ADHD hyperaktivita, která je dílem dětských psychiatrů tak zpopularizovaná i v dospělé populaci a nakonec ukazuje, že to má velký dopad do dospělosti a druhá diagnóza je autistické spektrum, kde dneska psychiatři pro dospělé se učí od nás, jak diagnostikovat a zachycovat tuto poruchu.

Petr DUDEK, moderátor
Vy jste nedávno v Mladé frontě Dnes řekl, cituji: "Někdo odejde, zemře nebo jde důchodu a nových dětských psychiatrů atestů je málo. Je to finančně neatraktivní obor a máme trápení s rodiči i s dětmi," konec citátu. Opravdu si dětský psychiatr tak málo vydělá?

Jaroslav MATÝS, předseda Asociace dětské dorostové psychiatrie
Vydělá si slušně, a teď ve vztahu k tomu, co musí ten dětský psychiatr obsáhnout. Ve Velké Británii byla reforma psychiatrické nebo výstavba psychiatrické péče podobné jako je to u nás a podle tohoto vzoru se trošku modelujeme ten systém u nás a tam zkonstatovaly špičky v psychiatrické péči, že dětský psychiatr je obor, který se musí vyznat ve strašně širokých odbornostech. Je tak v medicíně jako takové, psychiatr dospěl i v dětské, ale a to je navíc, sociální oblasti, v zákonech sociálních, ve školství a pak ta sociálně právní ochrana dětí. Takže je to obrovsky složitý komplex provázanosti a k tomu přichází u nás velice těžká práce s rodiči, kde rodiče přijdou k nám a očekávají to, co je na chirurgii sešroubujeme a půjdeme domů a je to vyléčeno. To tak u nás prostě nefunguje. Takže psychiatr dětský, který chce do dětské a dorostové psychiatrie a vidí, co se děje v rámci dětské psychiatrie, navíc hromada těch negativních kampaní způsobuje, že moc se nechce do toho oboru a co se týče financí, proti jiným oborům jsme skutečně stále neatraktivní za to obrovskou zátěž, která tam je.

Petr DUDEK, moderátor
Když říkáte, že máte trápení s dětmi i rodiči, jaké chyby dělají rodiče? Prostě jenom to, že očekávají, že psychiatr je něco jako chirurg, že dá prostě mechanismus dohromady a zase to bude fungovat, anebo dělají ještě nějaké jiné chyby, se kterými máte trápení?

Jaroslav MATÝS, předseda Asociace dětské dorostové psychiatrie
Víte, první pohled je ten, kdyby to bylo aspoň s pohledem jako na chirurga, to by bylo celkem dobré ještě, když chirurg řekne: Máte tady dlahu nebo sádru na šest týdnů, nesmíte dělat to a to a pak máte berle, tak se to rozcvičuje a rehabilituje. V podstatě stejný princip platí v psychiatrii a i v dětské psychiatrii zvlášť. Akorát je problém v tom, že očekává, že i když se bude rodina hádat a všechno se udělá v pořádku, když zůstane výchova nedůsledná nadále nedůslednou, takže to vyřeší léky anebo když ve škole se nezmění přístup učitelů nebo zátěž, tak se to prostě přeléčí. U nás to takhle nefunguje a to je problém psychiatrie obecně, že bez pomoci nejbližší rodiny, školy u našich pacientů a sociálních služeb nelze pomoct zásadním způsobem a co se týče chyb, tam to je celkem složité, ale přitom jednoduché. Dítě, které přijde s nějakou duševní poruchou k nám, v drtivé většině podobný problém má rodič, který si to ale nepřipustí, víte, ono si připustíte, že cukrovku zdědil po mě nebo astma, ale je těžké připustit, že ADHD například anebo u složitějších věcí, že někdo z rodičů je autistický a s vysokým intelektem a to pak pracujete s rodičema, aby se na to podívali jinak, ale doslova a do písmene učíte ty rodiče, co změnit a tak podobně jako ty děti. A někteří ty rodiče to prostě neustojí a říkají, že vlastně pacientem není dítě, ale on, což v principu je to pravdivé, ale tak to v dětské psychiatrii chodí.

Petr DUDEK, moderátor
Chápu to tedy správně, že vy často musíte léčit nejen dětského pacienta, ale i rodiče nebo někoho z rodičů, kdo to dítě přivede. Je to tak?

Jaroslav MATÝS, předseda Asociace dětské dorostové psychiatrie
Ano, je to tak. Po tu dlouhou dobu, co dělám dětskou psychiatrii, dneska už jsem v pozici, že rodiči vám natolik věří v ambulanci, že se skutečně bavíme s aspergerovickými rodiči a s dobrým intelektem nebo s dobrou povahou a řeknou, i s těmi depresivními nebo z úzkostnými rodiči, že když dnes nepřesvědčí oni sebe a nemají pravidla, pak nemůžeme léčit to dítě a skutečně je to taková dvojí terapie, kde v rámci rodinného vstupu, do rodinného schématu vedeme rodiče, aby se sebou něco dělali a aby korigovali postoje a dokonce šli i na léčbu, takže například ADHD děti jsou ADHD rodiče a oni pak jdou k psychiatrovi pro dospělé, nasadí si léčbu a funguje to velice dobře.

Petr DUDEK, moderátor
Co má udělat rodič, který se obává, že jeho dítě potřebuje psychiatrickou péči?

Jaroslav MATÝS, předseda Asociace dětské dorostové psychiatrie
Tak první, co je, měl by si najít důvěryhodné servery a zdroje. A jak říká pan Kraus v televizi: Nejít do kanálových zdrojů, protože jsou těžká antipsychiatrická hnutí a já tomu říkám trošku i spasitelské pohledy na psychiatrii a duševní poruchy. Najít si seriózní zdroje webové, zeptat se lidí, kteří chodí dlouhodobě k dětským psychiatrům rodičů, jaké mají zkušenosti, jak to funguje, co funguje a pak si přijít a zkusit a rozhodnout se. Ale rozhodně je obtížné a to i kolegové z jiných oborů říkají: Je obtížné argumentovat rodičům, kteří si načtou ty neseriózní a antipsychiatrické zdroje a pak my je máme přesvědčovat a vysvětlovat, že to tak není. Je to strašně obtížné.

Petr DUDEK, moderátor
Když mluvíte, pane doktore, o tom, že si lidé najdou na Internetu nějaké vysvětlení toho, čím trpí jejich dítě a jsou potom zavedeni na špatnou cestu, s jakými mýty se nejčastěji setkáváte?

Jaroslav MATÝS, předseda Asociace dětské dorostové psychiatrie
Tak první bylo to ADHD, že z toho vyroste. Dneska se ví a jsou studie, které prokazuje, že hyperaktivita je v 70 %. Já sám jsem hyperaktivní a také jsem to někam dotáhnul díky dobrým genům. Teď mluvím o genech, díky povaze, kterou jsem zdědil, díky rodičům, a je tam hromada faktorů. Nicméně je nutno vědět to, že vývoj mozku a to je podstata, začíná už při oplodnění, takže když to řeknu hodně zkráceně, s ADHD mozkem se už narodíme, predispozici na úzkost už to máme v sobě po někom z rodičů, ale také s autistickou predispozicí je ten mozek jinak strukturován a ten vývoj mozku pak jde nějakým směrem a tomu vývoji mozku můžeme pomoct až postnatálně až těmi opatřeními, ale skutečně i léky. Dneska se ví,  že léky moderní psychofarmaka pomáhají nejen funkci té mozkové tkáně z centrálního nervového systému, ale pomáhají i tomu rozvoji, ty zobrazovací metody ukazují, že dlouhodobě léčení ADHD mají zlepšenou strukturu mozku, zlepšený objem mozku, ale i funkcí. Stejně tak u dětí s autismem a s retardací jsme schopni tyhle komorbidní poruchy překrýt a tomu děcku pomoct v dospělosti do takové sociability, že těch nápadností je minimum nebo málo anebo jsou schopni se začlenit do běžné společnosti.

Petr DUDEK, moderátor
Jakými psychickými nemocemi dětí a mladiství nejčastěji trpí? Je to stejné jako u dospělých?

Jaroslav MATÝS, předseda Asociace dětské dorostové psychiatrie
Zásadní rozdíl v dětské dorostové psychiatrii je v tom že psychotických poruch nemáme tak moc jako v psychiatrii pro dospělé, což je 1,1 %, ale když už nastoupí, tak je to nezvratný proces v tom raném dětském věku, tomu se říká čas na schisofrenii v těch pěti, šesti, sedmi letech. Ale na druhou stranu, máme tam nejvíc v současné době jsou to děti s poruchou pozornosti a s hyperaktivitou nebo bez hyperaktivity a jsme zavaleni, doslova jsme zavaleni dětmi s mentální retardací a autismem nebo poruchou autistického spektra, kde trošku se vytvořil mýtus, že autista je nezvladatelné a nezvladatelné agresivní dítě, to tak prostě není, protože autista, čistý autismus nemá s retardací nic společného, ale co dělá problém a to je mediálně známé, to jsou ty děti ze středně těžkou mentální retardací, dohromady s autistickou poruchou, takže těch máme dneska nejvíc. Aspoň já mám v ambulanci aspoň 400 těchto dětí v péči a nemají kam jít a je to jedna z nejtěžších diagnóz jak na terapii, tam je hromada dalších komorbidit, ale i na vedení rodičů.

Petr DUDEK, moderátor
Vy jste použil slovo, že zavalován pacienty, znamená to, že těch pacientů s psychickými poruchami mezi dětmi přibývá?

Jaroslav MATÝS, předseda Asociace dětské dorostové psychiatrie
Ze statistických údajů se ví, že například psychotické poruchy, bipolární poruchy nepřibývají. Deprese, úzkosti ano, a to je z toho důvodu že je velký tlak na ten výkon. Rodiče s dětem nevěnují nebo málo věnují kvůli dalšímu výkonu zaměstnání v práci, ale také je tam i to, že zvyšuje se věk rodičů a tady se dostanu znova k těm neurovývojovým poruchám. Bohužel, jak jsme nastaveni na věk, z toho pak počet autistických dětí s retardací, to je dvě třetiny právě proto, kde jedna třetina nově vzniklých dětí s autismem a lidí s autismem je na vrub věku matky nad třicet let a muže nad pětatřicet let.

Petr DUDEK, moderátor
Jinými slovy říkáte, že když se dvojice rozhodne mít děti příliš pozdě, tak tím zvyšuje riziko, že i jejich dítě bude mít nějakou psychickou poruchu?

Jaroslav MATÝS, předseda Asociace dětské dorostové psychiatrie
Já bych řekl, že ano a vidím to v ambulanci, protože chodí ke mně rodiče s vyšším a vyšším věkem kdy počali dítě a jsou to i světové údaje, že tento trend a teď řeknu trošku v bílé populaci, tento trend je, údajně se to zastavilo, ale je fakt ten, že jak matky, tak muži i ženy chtějí kariéru a pak to dítě si doplnit, což matička příroda v podstatě neodpouští, protože těch mutací v mužském spermatu konkrétně dvě za rok a v pětatřiceti letech už je 64, což je vysoké riziko a nemůžeme to rozmluvit a nemůžeme to ani tvrdit, že tak to bude jistě, ale je to riziko podstatně vyšší.

Petr DUDEK, moderátor
Berete v tomto směru nějakou osvětu a pokud ano, jste s ní úspěšní?

Jaroslav MATÝS, předseda Asociace dětské dorostové psychiatrie
My osvětu nemůžeme ani vést v podstatě, to bychom museli zakázat kariéru a nedoporučovat děti nad ten věk. Spíš upozorňujeme. Ale k nám se pacienti dostanou už v tom, kdy jsou vlastně na světě, jsou v naší péči. A nejsme schopni udělat osvětu, protože jsme tak stigmatizováni a teď jak stran médií, já si nepamatuji, pane redaktore, že by byla nějaká pozitivní mediální kampaň, pozitivní zkušenost s dětskou psychiatrií. Nechci komentovat proč, ale ty nešťastné rodiny, které prezentují své neštěstí rodinné, z jistých důvodů se prezentuje to, že je nutno jim pomoci, ale my bojujeme za to, jak osobně 15 let jezdím na vládu, jezdím za ministry různými a snažíme se zvednout tu dětskou psychiatrickou péči, aby se doplnila síť, ale také aby byly návazné služby, a doufám, že se nám to podaří, ale konkrétně k osvětě na to moc prostoru nemáme. Tu osvětu nám dělají rodiče s úspěšnou léčbou.

Petr DUDEK, moderátor
Vy jste se zmínil před chvílí několikrát o ADHD. Jak to, že se takové diagnózy, jako je zmíněné ADHD dříve vůbec nevyskytovaly, to prostě to onemocnění nebylo pojmenováno anebo bývaly děti dříve psychicky zdravější než dnes?

Jaroslav MATÝS, předseda Asociace dětské dorostové psychiatrie
Já si to nemyslím. Já bych to přirovnal, dostal jsem jednu podobnou otázku, a dostávám je neustále. Tak řeknu, dobře. Jak je možné, že v minulosti to bylo posednutí ďáblem, dneska je to schisofrenie anebo epilepsie, tanec svatého Víta. To je otázka vědy a poznání a to ADHD skutečně je záležitost posledních 20, 40, 50, 60 let, kdy se na to přišlo, jsou zobrazovací metody, které ukazují jasné strukturální změny vývojově zase dědičné. Zdědili to většinou po otci, takže ona ta diagnóza v uvozovkách ta porucha je, ale když to řeknu, ona je v podstatě výhodná, protože v minulosti ty ADHD byli takovým hybatelem stěhování národů po světě, po zeměkouli a pak tam byla ta rada starších, která to umravňovala a dávala to pravidla. Takže ADHD v principu je výhodné, ale musí dostat ty pravidla. Problém je v tom, že v dnešní době máme sedět, musíme podávat mentální výkon, což už je nevýhodné pro ADHD, a proto se stávají terčem útoků nevychovanosti, ale také zanedbávání výchovy, kde ta důslednost je nadmíru skutečně jedna z nejdůležitějších pravidel.

Petr DUDEK, moderátor
Když už je dítě psychicky nemocné, mohou se rodiče třeba na internetu někde dočíst, že děti a mladiství by neměli dostávat psychofarmaka. Měli nebo neměli?

Jaroslav MATÝS, předseda Asociace dětské dorostové psychiatrie
To jsou ty mýty o psychiatrii obecně a takové ty, já říkám spasitelské pohledy, když budeme vycházet z toho, že například růstový hormon nemá smysl dítěti dávat po uzavření růstových štěrbin, tak v podstatě říkáme to stejné u mozku. Mozek se vyvíjí úplně stejně jako celé tělo, ale o mnoho pomaleji, to znamená, do těch 20, 22 let, 25 let. A když víme dneska, že dlouhodobě užívané léky na ADHD zlepšují struktury mozku a vývoj mozku i objem mozku a funkci, dneska víme, že antidepresiva zlepší funkci, ale i strukturu a odolnosti mozku na zátěž. To jsou prokázaná fakta, tak pak je myslím, nezodpovědné mluvit o tom, že on se z toho dostane anebo nějak to uděláme. Ty procesy jsou v podstatě nezvratné a vždycky je hůř léčit dospělé tělo než tělo, které se vyvíjí, které se dá zabránit velkým škodám a když budu mluvit z pohledu sociálního, těžko budeme léčit ADHD, který už je ve vězení anebo který dělá disocialitu a má špatné logaritmy chování. To už ten software, který si to dítě nahrálo v dospělosti a s tím už se moc dělat nedá. Takže myslím, že to není vhodné takhle a já to přirovnám jinak. Když dítě má epilepsii, proč rodiče bez problémů nasadí antiepileptika a také se bavíme o mozku, ale mají problém s antidepresivy anebo mají problém s léky na ADHD? To jsou prostě mýty, které nejsou podloženy, ale zase tu osvětu nám dělají rodiče, ale hlavně naši pacienti v dospělosti píšou mi maily, že nebýt toho, že jsou u nás a že byly těžké chvilky v té psychoterapeutické intervenci, tak dneska nejsou tam, kde jsou.

Petr DUDEK, moderátor
Pane doktore, malou odbočku. My teď prožíváme dobu sváteční. Je to doba náročnější pro psychicky labilní děti?

Jaroslav MATÝS, předseda Asociace dětské dorostové psychiatrie
Ty děti si ani neuvědomují, myslím v tom nižším školním věku sváteční, tu dobu si uvědomují, ale ne až tak intenzivně v tom smyslu, že by měly to řešení. Oni prostě jsou v beznaději. Já tady bych vzal ty děti z dětských domovů, kde tady ke mě chodí děti ze všech dětských domovů našeho Moravskoslezského kraje, dokonce až ze Zlínského kraje a vidím, jak jsou nešťastné ty děti, které se nemohou vrátit do rodiny, která na ně doslova a do písmene je zanedbávána a nemá zájem nebo nejsou k dispozici, když jsou děti šťastné a se dostanou do rodin pěstounských nebo hostitelských rodin, takže z pohledu prožívání vánočních svátků děti to mají stejně vánoční jako my. Jestli to prožívají, jestli jsou větší dopady, nejsou, protože ty jejich podmínky se v těch rodinách nemění nebo v dětských domovech, a nepozorujeme, že by tam byly ty sklony jako u dospělých, kde jsem jezdil s záchrankou, ještě jsme jezdili k opuštěným rodičům nebo opuštěným dospělým a byly tam takové ty depresivní stavy nebo až sociální úvahy nebo sebevražedné myšlenky. U těch dětí to tak není. Oni většinou někoho kolem sebe mají, tu nějakou tu kmenovou osobu a je to i v těch disociálních rodinách, ale to tak prostě je.

Petr DUDEK, moderátor
Vy jste se prostě na začátku rozhovoru zmínil o reformě psychiatrie. A teď jste mluvil o dětských domovech. Ta reforma psychiatrie, když to řeknu velice jednoduše mimo jiné míří k tomu, aby psychicky nemocní pacienti odcházeli z takových těch klasických psychiatrických léčeben, pokud je to možné a žili třeba v chráněném bydlení a podobně, aby se prostě co nejvíc přiblížili normálnímu životu. Platí to i pro dětskou psychiatrii? Chcete také, aby co nejvíc dětí, které jsou třeba hospitalizovány nebo žijí v dětských domovech, odcházely do řekněme, do terénu nebo do rodin prostě?

Jaroslav MATÝS, předseda Asociace dětské dorostové psychiatrie
Víte a to jste jako děkuji za tuhle otázku. My s tímhle problémem se pasujeme do slova a do písmene objasňujeme. Dětská psychiatrie proti psychiatrii pro dospělé má zásadně jiný rozměr. A to je ten, že děti do 18 let mají dohled sociálních služeb, takže je o ně vždycky postaráno. A teď co se týče hospitalizace. Vznikl tady mýtus, že když zrušíme psychiatrická lůžka, opačně, rozvineme sociální služby, tak nebudou na psychiatrická lůžka je to prostě mýtus, který vytvořil někdo z nějakých důvodů, a my psychiatři víme, že je to nesmysl. Je možné přesunout ty psychiatrická lůžka do všeobecných nemocnic, což bychom vítali, ale nemůžou se zrušit z prostého důvodu. Přece nebudou jezdit lidi z Moravskoslezského kraje 200, 300 kilometrů jenom proto, že jsme zrušili lůžka, abychom rozvinuli sociální služby. To je první sociální aspekt. Druhý sociální aspekt je ten, že my máme nejvyšší procento klientely sociálně znevýhodněných rodin anebo rodin skutečně, kde rodiče jsou sami postiženi buď intelektově nebo osobnostně a s duševní poruchou. A třetí aspekt je ten, že kdo bude ty pedopsychiatry školit. Přece se školí skutečně jen na lůžkách. Nelze to udělat v ambulancích, takže když to zkrátím, chtěli bychom udržet lůžkový fond, ale zásadně v jiných podmínkách, když jsou kultivovanější, než jsou s podstatně více personálem, a pak provázanost do regionů, tady máme 1 milion 200 tisíc dětí na obyvatel v Moravskoslezském kraji, a já si neumím představit zrušit dětskou psychiatrii, aby jezdili do Olomouce, těch řekněme 50 až 100 tisíc rodičů, řekněme, 50 tisíc dětí, to je prostě nemožné a je to odtržení od rodiny. Takže ta reforma v té dětské psychiatrii má zásadně jiné parametry než reforma v psychiatrii pro dospělé. A co se týče dětských domovů, já jsem to vysvětloval na úřadu vlády i na sezení na ministerstvu zdravotnictví na pracovní skupinách, že u dětí a je to paradox. O děti, které jsou v dětských domovech nebo v pěstounských rodinách je nejlépe postaráno psychiatricky, protože včas je to zachaceno, včas je to léčeno a nikdo to nezpochybňuje.

Petr DUDEK, moderátor
Když přijde dítě na chirurgii, tak neriskuje, že se mu kvůli tomu někdo bude posmívat. Ale když přijde do psychiatrické ordinace, je možné anebo dokonce pravděpodobné, že ho spolužáci a kamarádi se mu kvůli tomu posmívat budou. Co vy děláte proti tomu, co uděláte, aby se to nestalo?

Jaroslav MATÝS, předseda Asociace dětské dorostové psychiatrie
Pane redaktore, máte úžasné otázky a opět děkuji za tuhle otázku, já tady musím narazit. Reforma psychiatrie a inkluze. Já jsem byl jeden, který u toho byl, u školského zákona, dětská psychiatrie a my víme školství, ve zdravotnictví, že bez reformy školství se nepohne reforma psychiatrie. A teď k té inkluzi, nebudu mluvit o nerozumný inkluzi. Budu mluvit o rozumné inkluzi. Mám x příkladů, kde dítě s mentální retardací i  autismem je na běžné škole do 9. třídy, ale mám x příkladů ba i víc, kde dítě jen s hraničním intelektem holt je segregováno tak, že musí pryč a mám víc příkladů, kdy se astigmatizace psychiatrie přenese do třídy, kde se o tom ví a děti i učitelé a to s plnou vážností říkám, nemají pro to pochopení nebo je mají ty děti těžký osud. A ta inkluze nebo ta reforma naše by měla být tak propojená, že děti s rozumnou inkluzí, a to chci říct, budou učit zpětně i velice chytré, zdravé děti a rodiče a učitele, jak s těmi handicapovanými komunikovat, jak jim rozumět, jak s nimi pracovat, pomáhat a i ta tolerance a v dospělosti na těch 20 let, to jsou zkušenosti z Evropy se lidé nebojí tak jak v Anglii bydlel vedle duševně nemocného v 70 %, ale jak v České republice, že 70 % lidí se bojí a odmítá mít duševně nemocného vedle sebe. Teď nemyslím ty nejtěžší duševní poruchy. Myslím obecně. Takže tahle generace, které kdyby se povedla inkluze s těmi našimi pacienty, tak je astigmatizovaná tak, že zjistí, že jí ten duševně nemocný nebo to dítě s ADHD s úzkostí s obscenitní poruchu, ale i s autismem z dobrým intelektem jsou lidi a dá se s nimi vycházet, když umí s nimi mluvit a umí se s nimi dohodnout.

Petr DUDEK, moderátor
Upozorňuje dětský psychiatr, doktor Jaroslav Matýs. Děkuji vám a hezké svátky.

Jaroslav MATÝS, předseda Asociace dětské dorostové psychiatrie
Také děkuji a pěkné vánoční svátky a v novém roce hodně zdraví, štěstí a hlavně tolerance, je to strašně těžké tahle. Děkuji moc.