Simona Kofroňová: Jsem mrňavá, ale umím s tím žít
Již 26 let pomáhá nezisková organizace Borůvka Praha lidem s tělesným postižením. Svými aktivitami, které zahrnují dopravu žáků a studentů do škol speciálně upraveným mikrobusem, fyzioterapii, tréninkový pracovní program, sociální a psychologické poradenství, poskytují klientům možnost zapojit se do společnosti. S Borůvkou spolupracuje i 38letá SIMONA KOFROŇOVÁ.
* Simono, povězte mi na úvod něco o sobě. Odkud pocházíte, jaké máte koníčky…?
Pocházím z Prahy. Koníčků je opravdu fůra, baví mě toho hodně. Mám třeba ráda dračí lodě (sportovní disciplína jezdců na lodích, které se vyznačují typickými dračími hlavami na špici lodě a jejich celkovým zbarvením, novodobá zmínka o sportu se datuje k roku 1976, kdy se uskutečnil první festival dračích lodí v Hongkongu, odtud se sport rozšířil do celého světa, pozn. red.), zajímám se o indiánskou kulturu Severní Ameriky, skauting, jsem ráda mezi lidmi. Baví mě manuální činnosti jako šití a kreslení.
* Co ráda malujete?
Opravdu nejraději maluji své zážitky a lidi, které mám ráda. A samozřejmě také již zmíněné dračí lodě. Své obrázky si vozím s sebou jako kočka koťata. Ale ještě jsem nedopověděla otázku ohledně mých koníčků: mám ráda zvířata a miluji pádlování v dračí lodi. Ráda také chodím do restaurace v indiánském stylu. V roce 2006 jsem vydala svou knihu s názvem Kronika Vodoléčba.
* Recenze uvádí, že jde o deník, v němž zaznamenáváte osmiletý vztah s lázeňskou vanou personifikovanou v Alžbětu. Ta se stává "směšně důstojnou holčičí metaforou úniku od bolesti a samoty v nekonkrétním prostředí léčebny Lipka". Můžete čtenářům INTERVIEW sdělit, o jaký handicap se u vás přesně jedná?
Postižení mám od narození. Jedná se o Robertsův syndrom, se kterým se nedá bohužel nic dělat. Lékaři si s ním nevědí moc rady, ale naučila jsem se s tím žít a nikdy jsem necítila, že bych byla se sebou nespokojená. Aby toho nebylo málo, mám dále vrozenou srdeční vadu. Ta je dědičná. A ještě jsem neskončila – mám afunkci levé ledviny a také operovaný rozštěp patra. Nemohu mít děti, i když se mezi nimi často pohybuji.
* S jakými překážkami se každý den setkáváte?
Jsem mrňavá (smích). Problém je, že větší lidé se na ulici třeba dívají do mobilu a snadno mě přehlédnou. Je to boj i ve veřejné dopravě, kde mě nepustí sednout, a o místo k sezení si tak musím říct sama. Problémy mám i při nakupování. V obchodě nedosáhnu na regály, které jsou výš, a potřebuji, aby mi lidé pomohli z nich zboží vyndat. Schody ale zdolávám, a to i ty do městské hromadné dopravy. Každopádně jsem ráda, že nemusím být na vozíčku a závislá na druhé osobě, protože to by mi bylo opravdu protivné.
* A jak to máte s oblečením?
Co se oblečení týče, mám problém s kalhotami, které potřebuji zkrátit.
* Nejste závislá na druhé osobě, ale někdo vám asi pomáhá, nebo ne?
Nejvíce mi pomáhají moji kamarádi a nejbližší, se kterými mohu být. Dále rodina a kolegyně v práci – pracuji totiž jako švadlena v neziskové organizaci Borůvka Praha. Ti všichni mi pomáhají dostat se do dobré nálady. Podpoří mě, když potřebuji a když nemám svůj den. Ráda si s nimi zajdu i třeba na dobré jídlo.
* Co vám nejvíce pomáhá po fyzické i psychické stránce?
Nejvíce mi pomáhá, když mě skoro nic nebolí. V Borůvce jsem byla několikrát na rehabilitacích. Mám oblíbenou jednu masážní vanu, ve které moc ráda relaxuji. V ní se ze mě odplaví všechny trable a starosti. Vždyť voda přece léčí. Dále je pro mě důležité být v klidu, takže se snažím nezatěžovat si hlavu negativními věcmi. Nesleduji proto televizní zpravodajské kanály a podobně. Ráda se sejdu se svými přáteli a posedíme společně u dobrého jídla a pití. Dobře mi dělají také návštěvy divadla, kina či koncertu. A chodím se dívat na dračí lodě. Vylévám z nich vodu. Občas mám pozorovací talent, takže vidím, zda je například hlava dračí lodě v rovině, či nikoli. K dračím lodím mě přivedla posádka jménem DB Tragédky. Spolupracuji s nimi už šestnáct let a věřím, že s nimi ještě budu i nadále spolupracovat, jelikož mě to velice naplňuje a baví.
* Je pro vás důležité sdílet svůj příběh s ostatními lidmi, kteří jsou na tom podobně?
Jak kdy. A hlavně jen s těmi, s nimiž si dobře rozumím. Rodiče mě vedli k samostatnosti, abych se stýkala se zdravými lidmi, kteří mi pomohou a jichž se nebudu bát. Sama vím asi nejlépe, komu mohu svůj příběh říct a komu ne. V Nemocnici Na Homolce jsem celou kardiochirurgii zblbla dračími loděmi – tam jsem byla na operaci srdce. Vyměňovali mi homograft od lidského dárce a také mi implantovali mechanickou chlopeň, kvůli které beru léky.
* Jak obecně vycházíte s okolím? Setkáváte se s nepochopením nebo s tím, že někteří lidé nedokážou být dostatečně tolerantní k těm, kteří mají nějaké zdravotní znevýhodnění?
Přehlížejí mě, jelikož se dívají třeba do mobilu nebo si povídají mezi sebou. Jsem malá vzrůstem, takže mě zkrátka nevidí.
* Kdy jste vlastně narazila na organizaci Borůvka Praha a jak vám pomohla?
Bylo to v roce 1998, ale tehdy šlo jen o povědomý kontakt. Bylo mi dvanáct let a byla jsem v Jedličkově ústavu. Tam jsem chodila do konce čtvrté třídy a ještě navštěvovala skautský oddíl. V roce 1999 mě integrovali do klasické základní školy v místě bydliště. V prvním roce se mi tam příliš nelíbilo, setkala jsem se tam se šikanou. Pak jsme v šesté třídě dostali skvělou třídní učitelku, jež se šikanou vůči mně zatočila. Zároveň jsem se tím ale naučila nenechat se sebou orat, nebát se lidí a nenechat si nic líbit.
* A jak jste jim dala najevo, že překročili určité hranice a že si s vámi zahrávat rozhodně nebudou?
Jak? Když jsem byla hodně naštvaná, švihla jsem je do holeně svojí berlí.
* Zpátky k vašemu mládí. Jak to šlo dál po základní škole?
Po deváté třídě jsem se vrátila do Jedličkova ústavu na praktickou školu, obor domácnost, což bylo na tři roky. Pak jsem ještě chodila na střední odborné učiliště, obor švadlena, také na tři roky. Zde jsem složila závěrečné zkoušky. Po škole jsem měla výstavu svých obrázků s názvem Mých sedm období. Bylo to výtvarné zachycení mých zážitků, které jsem prožila. Výstava se konala v podniku Ta Kavárna v roce 2010. Kavárna spadá právě pod organizaci Borůvka Praha, díky níž jsem se dostala do kontaktu s paní provozní kavárny. V té jsem nejdříve chtěla zkusit pracovat a tím to všechno začalo. V kavárně jsem byla deset měsíců a hodně se toho naučila – komunikovat s lidmi, vracet správně peníze a tak dále. Po skončení zácviku jsem byla necelý rok v Jungmannově ulici, kde jsem opravovala šperky. A pak mistrová v oddělení švadlen v Borůvce sháněla zaměstnance na velkou zakázku adventních kalendářů. Mojí mamce tato mistrová přímo zavolala, zda bych o pozici neměla zájem. Práci jsem přijala a jsem zde spokojená dodnes – je to již deset let.
* Jste plně soběstačná, nebo se musíte spoléhat na pomoc ostatních?
Jsem soběstačná, jen někdy mám problém a potřebuji například něco podat. Na pomoc druhých se vůbec nechci spoléhat. Jsem moc ráda, že téměř všechno dokážu sama a bez pomoci. Borůvka Praha mi moc pomohla – dostala jsem se do kontaktu s lidmi, zapojila se do pracovního procesu a mám klasické každodenní návyky i režim. Věřím, že zde budu ještě mnoho dalších let spokojená a šťastná.
"Na pomoc druhých se vůbec nechci spoléhat. Jsem moc ráda, že téměř všechno dokážu sama a bez pomoci."
TEXT TOMÁŠ LOSKOT
FOTO ARCHIV SIMONY KOFROŇOVÉ
Simona v dílně švadlenek Borůvky Praha
Simona s Ilonou Stachovou, mistryní dílny švadlenek Borůvky Praha
Simonin konícek – drací lode