Společnost mě podceňuje. To že jsem slepá, neznamená, že nemůžu pracovat s lidmi, říká Romana Hladišová

S Romanou jsem se seznámila na akci Kavárna Potmě. Během času stráveného v kavárně mě Romana zaujala svým optimismem a přístupem ke svému hendikepu. Nebere ho totiž jako aspekt, který by ji měl omezovat. Právě naopak, hledá cestu, jak lidem přiblížit její situaci a rozšířit pracovní možnosti pro nevidomé.

Upřednostňujete pojem slepý nebo nevidomý? V dnešní době se totiž jedná o velmi probírané téma.  

Dříve jsem neměla ráda pojem slepý, protože jsem si myslela, že je hanlivý. Přímo jsem ho nesnášela. Pak jsem s ním, ale nějak srostla. Je to označení jako každé jiné. Když je člověk nevidomý, tak je nevidomý. Když je slepý, tak je slepý. Je to totéž. Nevidomý je mi srdečně blíž, ale slepá jsem taky, takže obě varianty jsou v pořádku.  

Se zrakovým postižením jste se již narodila, nebo jste ho získala až v průběhu života?  

Narodila jsem se v sedmém měsíci. V 80. letech, jak začínala éra inkubátorů, se nezakrývala miminkům očička a to způsobovalo, že jim kyslík vypálil sítnice. Takže jsem vlastně pár hodin po porodu odcestovala, jak já s láskou říkám, do USA. Né (smích), do Fakultní...