"Sport handicapovaných má hloubku. Jako mistr světa jsem cítil prázdno" – Jan Tománek
17.01. 2025 - 07:22
Přes Příkop - podcast
16.01.2025
Je tu čtvrtek a s ním další díl podcastu přes příkop. Já jsem Matěj Machytka a je tu taky Zdeněk Haník. Zdravím, dobrý den. Máme tady první natáčení v roce 2025, tak vás všechny vítáme a děkujeme za podporu a těšíme se na všechny nový příběhy, který vám bý vám budeme letos přinášet a letos začneme hned super hostem. Máme tady mistra světa v Iron menu na Havaji, vytrvalostního cyklistu, běžkaře a taky člověka, který překonal nepřízeň osudu, když v 15 letech po dopravní nehodě ochrnul. A je to Jan Tománek, Honza Tománek, Honzo, vítej.
Dobrý den, ahoj, děkuji za pozvání.
Přes příkop podcast překračující hranice sportu.
Místo pro příběhy, které mají sílu inspirovat.
Hlavně hosty, co stojí za to slyšet.
Tak a já mám vždycky na začátek takovou otázku. Trošku pod kůži, jo. My tady často říkáme, že život se zrcadlí, že prohraje negativní dobro, že se střídá všechno dobrý a špatný, že se to stále střídá a jakoby tady odsud se nám to pěkně jako říká, ale mě by zajímalo, jak to máte vy? Protože vlastně ten, ta nepřízeň osudu, o který byla řeč, byla rána jako velká. A tak jestli byste potvrdil to, že, že dobro a zlo a negativní a pozitivní je stále v rovnováze. Máte to tak?
Mám to. Tak. Já s tím jednoznačně můžu souhlasit, protože život je prostě pořád nějaký balanc a zažíváme momenty, který jsou wow, který si chceme zopakovat, který jsou sluncem zalitý, ale současně zažíváme i pocity zmaru toho, že se nám nedaří, nebo že čelíme nějaký velký výzvě, nějakým velkýmu problému. Já současně strašně rád připomínám život nebo připodobňuji život k tržní ekonomice, protože tržní ekonomika má svý píky a má svý krize a jedno bez druhýho nemůže být. Všichni chceme žít v tom nějakým rovnovážném stavu. Jenomže kdyby pořád bylo všechno hezký, tak nám to zevšední a v okamžiku, kdy nezažijeme ty těžký momenty, tak si nevychutnáme ty krásný a naopak.
No dobře, tak tohle mi tady taky říkáme, ale nám se to povídá, ale ta amplitúda dobrý a špatný byla u vás hodně velká. Jako přece jenom bejt zdravej a najednou nemoct, chodit jako, to už je přece jenom jako příkop.
Tak samozřejmě je to velká změna, ale na straně druhý si můžeme položit otázku žít, anebo bejt na vozejku, takže já na straně druhý jsem to bral jako ohromnou, ohromný vítězství, že jsem vlastně těžkou nezaviněnou autonehodu přežil a vlastně dál já to beru současně jako vítězství. Samozřejmě ne. Od prvního momentu to prostě byly slzičky a říkal jsem si, sakra, jako je to těžký, ale když si to člověk uvědomí, jak to fatálně mohlo dopadnout, tak vlastně si myslím, že jsem z toho vyšel jako vítěz a souhlasím pořád s tím, co jsme tvrdili na začátku, že život je o balancu a že díky těžším momentům poznáme ty hezčí a obráceně.
Tak ještě, než se Matěj chopí, otěží, protože přece jenom triatlon je spíše jeho jako rang, tak ještě taková úplně všetečná otázka, co by řeklo vaše, já do 15 let? Teď tedy tomu vašemu? Já po tý nehodě těžká otázka, co?
Tak to je velmi těžká otázka, nicméně si myslím, že vlastně úraz jako takovej mě v zásadě nezměnil, protože už před úrazem jsem koketoval s myšlenkou cyklistiky, začínal jsem závodit, líbil se mi triatlon, líbily se mi vytrvalostní disciplíny, takže já si dokážu představit, že vlastně můj život by směřoval hodně podobně, akorát si troufnu tvrdit, že bych nebyl vrcholovým nebo profesionálním sportovcem, jako jsem nyní, ale živil bych se pravděpodobně architekturou, která mě vždycky lákala, ale ten sport by byl mojí nedílnou součástí. A v tuhle tu chvíli nebo vlastně po tom úraze se to trošilinku otočilo, sportem se živím, ale vlastně byl pro mě vždycky důležitej před úrazem i po úraze a život bez sportu a aktivního pohybu si nedokážu představit. Jenom se trošilinku zmínil ten poměr.
Já jsem na to přesně měl otázku, no, kde si našel tu inspiraci? Otočit to do toho pozitivna, ale ty teda říkáš, že už jsi to tam měl jako i předtím a jenom ses vlastně teda vrátil k tomu, co jsi znal.
Je to tak. Já jsem vlastně po úraze relativně krátce po úraze začal cítit, že nejsem kompletním člověkem a teď to nemyslím tak, že najednou nechodím, ale chybělo mi něco, co by mě vlastně naplňovalo, co by mě bavilo a prostě ten pohyb mi chyběl a v okamžiku, kdy relativně krátce po úraze jsem začal alespoň plavat, tak jsem najednou zjistil, že ten pohyb je prostě stejnej. Samozřejmě je to trošku specifická dovednost plavat s nohama, s plavat s plegickýma nohama, ale ten pocit přitom sportu nebo potom sportu je naprosto přenositelnej a vlastně díky tomu jsem se začal realizovat víc a víc v tom sportu, až jsem ten svůj handicap vlastně přestal vnímat, ale vždycky je důležitý mít něco před sebou, vlastně mít nějaký koníček na jedné straně, já vždycky jako tíhnu k tomu sportu, ale ne všichni jsou sportovci a já říkám, mějte koníčky hlavně nějaký, protože když se vám chvíli nedaří, přijde prostě nějaká rána, nemoc, úraz, nějaký jiný problémy, tak ty koníčky vlastně jsou pro nás strašně dobrý v tom, že se můžeme seberealizovat, pomůžeme dělat přesně tak, něco, co nám vykouzlí ten úsměv na rtech. A to pro mě byl a pořád je sport.
No, a jak důležitá je vůbec ta reakce v týhle chvíli, kdy se něco takovýho stane, reakce okolí, že já mám svojí, svůj vlastní příběh z loňského roku, kdy jsem prostě se docela blbě rozsekal na kole a odpověď toho okolí byla vlastně jakoby obrovskej strach, že vůbec jako ty vlastně chceš to takhle dělat, není to nebezpečný a tobě se stane, že jo, něco podobnýho. Ještě samozřejmě jako na horší škále a potom začneš dělat, že jo, prostě nevím, cyklistiku, něco. Tak nepotýkal ses s tím, že jsi ti okolí říkal, ty vážně, seš si jako jistej. Není to nebezpečné.
Ne, zpočátku určitě ne, protože ať už jsem začal plavat nebo jsem začal jezdit na kole, tak vlastně všichni blízký viděli, že najednou po tom úraze, jak říkám, ztratil jsem kus sebe, nemohl jsem se realizovat vlastně díky každý nový pohybový dovednosti jsem najednou začínal znovu aktivně žít a tam pro mě bylo strašně důležitý, že to blízký okolí, rodina mě vlastně v těch mých sportovních aktivitách podporovala, ale od, řekněme, konvenčního plavání a konvenční cyklistiky jsme urazili značnej kus cesty dopředu. A ono je to v životě tak, že člověk si neustále posouvá ten svůj práh normálnosti a v tuhle tu chvíli pro mě už normální věci dělat ironmany, dělat ironmany, jezdit laufy na běžkách. A teď už občas slýchám od svého okolí, jestli je to ještě rozumný, to, co vymejšlím a zamýšlím.
A.
Ano, někdy to třeba nemusí vypadat úplně rozumně, ale zase je to spojený s tou obrovskou vášní a chutí se neustále posouvá. Ty činnosti mě bavěj, protože pořád můžu růst někam posouvat sám sebe.
A třeba v rámci polovičního Ironmana, kdy už jsem dokončil přes 50 závodů po celém světě, tak už cejtím, že pomalu mi tahleta distance už tolik nedává a teď tam vlastně přichází a začíná hrát Prim ten celej Ironman, kterej už mám pár dokončených. Ale před každým dalším startem jsem pořád stejně nervózní, protože pořád se učím, pořád je to v něčem nový.
A pořád je tam ta obrovská pokora. A až postupně zmizí, tak budu muset z toho tajnýho šuplíku vytáhnout něco dalšího, ale nebojte se. Plány jsou.
Tak jenom ať si to shrneme. Vy jste zažil nezaviněnou autonehodu, kdy teda řídil někdo jinej.
Jo, ne, ne, ne. My jsme se vraceli z fotbalovýho tréninku, šli jsme s kamarádem a srazilo nás aut.
Aha, aha, čili vy jste nejeli v autem, ale srazilo vás auto, ano, srazilo vás auto, ochrnul jste na spodní část těla a výsledkem je, že máte ochrnutý nohy. Vršek je v pořádku, jo.
Dá se říct, že mám i omezenou hybnost trupových svalů, ale co je důležitý, horní končetiny už mám plně v pořádku, takže můžu dělat ty šílenosti, který dělám.
Jo, a existoval nějakej moment potom, že jste si řekl, tohle nedám už jako, nebo jestli jste z malomyslněl.
Někdy já si moment, že bych řekl, tohleto nedám, asi nepřišel nikdy, ale současně nebudu říkat, že jsem si nikdy neklad otázky, jestli to nemělo dopadnout třeba jinak ve smyslu toho, že vlastně kamarád tu nehodu nepřežil.
A logicky, když jsem byl konfrontovaný vlastně s touhletou situací, tak ty úvahy se nikdy jakoby stáhly nebo směřovaly i těm černějším scénářům, kdy jsem si říkal, sakra, nemělo to být obráceně, že já bych nepřežil a kamarád by přežil, to vás prostě napadne, nemyslím si, že je to něco špatnýho, to napadne každého racionálního člověka, jenom by to nemělo trvat nějak strašně dlouho. A já musím říct, že i když jsem měl prostě plačtivej den blbec, jak se říká, tak vždycky jsem se do toho druhýho dne vyspal. Ne, že by další den byl úplně růžovej, ale vždycky byl lepší než ten den předchozí. Takže chuť zabalit jsem to nikdy neměl.
Ale určitě černý myšlenky tam prostě se nabízely a občas se objevily.
Ve.
Všech těch sportech, který děláš, tak je tam hrozně důležitá hlava, protože prostě je to tak dlouhý vytrvalostní, že není to často jenom o skilu, ale o tom prostě, kdo vydrží víc, myslí si, že kvůli tý svý historii, že vlastně tohle máš možná v něčem jednodušší než nějakej úplně, když to řeknu úplně zdravej sportovec, kterýho, pro kterýho je dokončit Ironmana, ta jako ultimátní zkouška, ale ty tím, že si se dokázal vlastně vrátit z něčeho mnohem těžšího. Tak tohle máš v té hlavě nastavený líp, že tě to bolí míň?
Já bych neřekl, že mě to bolí míň, já si myslím, že mě to paradoxně bolí i víc, ale jsem ochotnej skousnout možná daleko víc, protože mnohdy to není jenom o tom fyzickým výkonu, ale vlastně je to o tom porozumění tomu vlastnímu tělu, protože zdravej sportovec, když jede celýho Ironmana, tak prakticky jako neřeší, vleze do vody, zaplave, vyleze, sedne na kolo, pak to odběhne. Řeší nutrici, řeší hydrataci, tím to končí, ale handicapovaný sportovec nebo člověk se spinálním handicapem vlastně řeší i ten svůj vlastní handicap a ten handicap není jenom tou, že nehýbete nějakou částí těla, ale třeba i to, co je pro zdraví sportovce úplně běžný, že o tom nepřemýšlejí, a to je třeba problematika toho, jak se během sportovního výkonu vyčůrají, prostě to neřešej, tak najednou tohleto jsou aspekty, který v tom sportu handicapovaných musíte trošinku plánovat, abyste to tělo, pokud možno nepoškodili. Takže vlastně jako mně to přijde mnohdy až paradoxní, co se jako těm sportovcům honí v hlavě a jak říkají, že to mají těžký a v tomhletom to mají handicapovaný sportovci těžší, a když to překonávají, tak vlastně zase mají daleko větší, řekněme, tu mentální vytrvalost, což si myslím, že ten úraz mi na tý mý houževnatosti, která si myslím, že do jisté míry byla vrozená, tak mi vlastně ještě hodně pomohl.
A vlastně díky i tomu handicapu a díky tomu, že vždycky přemýšlím o věcech, tak, aby se daly zvládnout a dali dokončit, tak vlastně možná ty morálně volní vlastnosti mám posunutý ještě trošinku dál.
Já jsem si doplnil vědomosti, protože jsem nevěděl, jak to, jak se ten para Ironman vlastně provozuje, protože normální jakoby Ironman je běh, plavání a cyklistika, že jo, ale vy nemůžete na nohy tak jak, jak to je. Zkusme to popsat. Já už to vím, jo, jasně.
Ale.
Musel jsem si to nakoukat.
Jasný. V podstatě začínáme plaváním. Pro mě to začíná tak, že k dispozici mám dva tzv.
Handlery.
Pány, pani, kteří mi pomůžou vlastně z vozíku do vody. Můj start začíná ve vodě odplavu 3,8 km po doplavání.
Od toho doplavete, jakým stylem.
Plavu kraul, plavu kraul, vlastně, když jsem ve vodě, tak byste pravděpodobně ani nepoznali, že nekupu nohama, protože obecně triatlonsti moc těma dolníma končetinama nekopou, nicméně jsem o trošku pomalejší než ty nejlepší. Samozřejmě, ale poté, co doplavu 3,8 km, ty stejný handleři mě vytáhnou z vody, posadí mě na vozík a vlastně odvezou mě k handbiku nebo už jedu sám, sundám neopren, sundám plavecký ortézy, přesednu na Han.
Co jsou.
Jako když máte nějakou bandáž, třeba přes kolenní kloub, když si uděláte výron kolene, tak dostanete znehybňující bandáž, tak něco podobnýho jsou plavecký ortézy, je to vlastně taková karbonová ortézka, která mi vlastně udrží koleno vlastně v tom pro plyn postavení, abych udržel optimální plaveckou pozici.
A taky to nadhčuje nějakou.
Ne, ne, to nesmí.
To nesmí dobře, takže tak pardon, tak teď jsme.
Na hand.
Hand.
Teď jsme, ještě máme sundanej neopren, přesedáme na handbike a vlastně vyrážím na tu cyklistiku, handbike je speciálně zkonstruovaný ruční kolo, na kterým se leží od pohledu, vypadá úplně jinak než silniční, ale přitom je značně podobný. Jsou tam převody, jsou tam kliky, je tam řetěz, je tam přehazovačka, takže funkcionality stejný, akorát poloha těla úplně jiná. Na handbiku ležím, jsem daleko aerodynamičtější a šlapu horníma končetinama, ujedu 180 km cyklistiky, pak se horko těžko z toho handubiku zvednu, přesednu na vozík, na klasický vozík, z toho potom do běžeckého běžecké formule, na které absolvuji 42 km běhu, a abych vysvětlil, jak vypadá běžecká formule, tak je to určitá modifikace běžnýho invalidního vozejku. Když se zamyslíte nad tím, jak vlastně ten běžnej mechanickej vozík poháníme, tak je to, že chytáme takovou hnací obruč a tady je strašně důležitý zmínit, že na tý běžecký formuli, na tom běžeckým vozíku není žádný řetěz, žádná přehazovačka, žádný kliky, ale jsou tam obdobný hnací obruče, kterými vlastně poháníte ten vozík.
Točíte prostě kola. Přesně tak. A teď, když jsem se díval na ten závod, omlouvám se, omlouvám se, ale vy tam prostě jakoby, vy běžíte, ale vlastně jste na vozíku, točíte kolama a pěkně vám to jede rychle a mezi váma ty běžci, který běží ty zdraví běžci.
A se, a jsou pomalý Sera.
Ale.
Na straně druhý pro mě je to ta hezká kompenzace ega, protože když to opravdu vezmu, tak v plavání, jakože mezi zdravejma sportovcema, dá se říct, že patřím třeba k nějakýmu středu nebo k lepším plavcům na cyklistice, dostanu prostě na prdel, no, ruce nejsou, nohy a tam ať už rovinatá nebo notabene kopcovitá trať, jsem pomalejší než zdraví sportovci, no, ale na běhu, tak tam si to můžu kompenzovat.
Ale je to právě celý šílený o tom, že to je vlastně potom celý o rukou, ne, jakože.
Je to tak.
Popiš mi, třeba jako zapojíš vlastně na tom handbiku jako výrazně jiný svaly než.
Cyklista určitě.
Ne, ale než při tom běhu jako vlastně, protože celý jako musíš to furt táhnout těma rukama.
Ano, obojí, nebo vlastně i to plavání je o síle horních končetin, ale vlastně každej ten pohyb je v trošku jiným vektoru, plavání je za mě hodně specifická dovednost, tam vlastně zapojujete celou horní končetinu, ale nedochází, řekněme, k takový těžký svalový práci, jako je tomu na kole nebo na běžecký formuli.
A.
Na handbiku člověk leží a zapojuje vlastně stejný svaly jako na běžecký formuli, na který sedí, potažmo klečí, ale v trošku jiným vektoru, takže i když dojedu cyklistiku, z který jsem úplně zrušenej, tak vlezu na formule a paradoxně se cítím svěží, protože sice je to o práci horních končetin, ale v tom jiném vektoru zapojíte je v jiném úhlu, takže vlastně jakože je to asi taková změna, jako když dojedete cyklistiku na kole a pak máte běžet, dělá vám problém ten přechod, chvíli, než se na něj adaptujete.
Ale pak vlastně jako zapojujete ty svaly trošilinku jinak.
A vydržíte a můžete. Tak ono je to velmi podobné.
No, dobře, ale je to o rukách, že jo, je to o rukách, já mám rád pevnej. Stiskl, ale když jsem stisknul vám ruku, tak se mi trošku zatmělo před očima.
Musím říct taky.
No, ale už se kolem toho teda točíme, tak teďka jsme si popsali princip toho Ironmana triatlonu. A já jsem tě na začátku představil jako mistra světa vlastně z loňský Havaje z 2024, tak ty seš první Čech, který to takhle dokázal.
Je to tak.
Jakej to byl závod, jak na to vzpomínáš takhle. S dvouměsíčním tříměsíčním.
Odstupem.
Kolik vás jelo?
Jelo nás pět, což vlastně byl maximální možný počet, protože pro handicapovaný sportovce na Havaji jsou značně omezený kvóty. My máme relativně málo kvalifikačních závodů, takže máme těžký síto, se tam dostat.
To je ten ranking, ten RA ne.
Ranking nehraje úplně v celém Ironmanu zas takovou roli. Tady máme samostatný valifikační závody a vlastně, abyste se mohl kvalifikovat na ten závod, tak máte jedinou stoprocentní cestu vyhrát kvalifikaci, což se mi podařilo v Lucembursku. A vlastně, dá se říct, že z těch pěti závodníků, kteří nás byli vlastně na Havaji, tak v tuhle tu chvíli prostě to byli ty nejlepší, kteří se o tu kvalifikaci.
Ucházeli.
A jak na ten závod vzpomínám? No tak jako vzpomínám samozřejmě v dobrém, v obrovský euforii na ten cíl, ale to, co bylo před cílem, si úplně nerad jako připomínám, protože když jsem na Havaj odlítal, tak jsem měl v tu chvíli dokončených 10 celých Ironmanů. Zažil jsem toho hodně, včetně brutálního pekla v poušti v Utahů, a přesto jsem vždycky závody dokončil, udělal jsem někdy chyby, který se vymstily, dokonce jsem jednou zažil halucinace, ale všema těma chybama a problémama jsem byl poučenej a věřil jsem tomu, že vlastně Havaj dopadne. Ale na co jsem opravdu nebyl připravenej, i když mi to mnoho lidí říkalo, jako že hele, hava je specifická a má specifický klima. Jsem říkal Tyle, jako závodil jsem v Nice, přežil jsem rozpálenej Jutah, jako zažil jsem toho tolik, to nemůže být prostě tak šílený. Bylo to horší, bylo to horší, než jsem si myslel, protože kombinace absolutní vlhkosti a tepla je pro lidský organismus prostě šílenej a pokud si ještě vezmeme jako z podstaty spinální handicap, tak dá se říct, že pod tou míšní lézí se to tělo už nepotí, takže mnohoovaných sportovců má i problémy s termoregulacích větších či menších, já je nemám zásadní, ale přesto nějakej limit v termoregulaci mám, a to jsem natvrdo na Havaji vlastně pocítil, že moje tělo jako nedokázalo efektivně chladit opravdu ta stoprocentní vlhkost a teplota okolo 32 stupňů byla pro mě velkým problémem a já vlastně celej ten závod jsem bilancoval na hraně mezi kolapsem a udržitelným výkonem, to, že ten můj výkon byl řádově o 15–20 % nižší, než na které jsem de facto měl natrénováno, než které jsem udržel bez problémů v jiných závodech.
Jako řešíte čas?
Ano, ano. V podstatě myslím vatovej výkon. Třeba v rámci cyklistiky, tak tam jsem byl opravdu o nějakých 15, 20 % níž a bylo to právě daný tím, že to moje tělo nezvládalo. Ty podmínky, který tam vlastně byli. Ostatní sportovci na tom logicky jsou podobně, všichni s tím bojovali, nicméně když se na Havaj budu vracet, tak určitě musím i tenhleten faktor v té přípravě opravdu hodně naplánovat a třeba měsíc předtím bejt ve srovnatelných podmínkách, nikde jinde na světě a vlastně připravit se na to, aby to moje tělo vlastně si dokázalo poradit s tím vedrem, protože tohleto opravdu bylo hodně těžký. Jak říkám, byl jsem na hraně kolapsu.
A pomohly mi zkušenosti, pomohla mi chladná hlava. Pokud to jde říct, v tomhle tom rozpáleném výkonu a vlastně dokázal jsem ten závod pojmout i trošku takticky, ale ne celý závod jsem si věřil a nevyvíjel si vždycky tak, aby to tak skvěle dopadlo.
Ne, dobře, bylo to peklo, jo, říkáte, ale peklo to bylo pro všechny.
Peklo to bylo pro všechny. S tím souhlasím, nicméně na straně druhý musím zmínit, že třeba v té konkurenci handicapovaných sportovců tam byli jiní, kteří měli z Havají už několikanásobný zkušenosti, včetně Jasona Folara, který mě trošku v závěru proháněl, což byl vlastně dvojnásobný mistr světa.
Za Havaje.
A ten, když jsem se s ním potkal na kvalifikaci, tak jsem si říkal dobrý, tak to nebude pro mě reálný. Soupeř. To jsem jako o parník před ním. Jenomže on dokázal zúročit všechny zkušenosti a dokázal se na ten závod skvěle připravit a já v tý koncovce, v tý přípravě těsně před závodem jsem trošilinku zaváhal. Možná proto to byl tak velkej boj a vlastně to byl boj až na pásku, vyhrál jsem, ale byla hodně tenká hranice.
Tak musíš do sauny, že jo, předtím to vím, že Petr Vabroušek vždycky před odletem, takže tím, že se nikde neaklimatizuje, tak on trénuje v sauně. Měl jsi taky nějaký takovýhle součástnice.
V podstatě jako dělal heatový tréninky doma na trenažéru, ale jakože neadaptuješ se prostě. Tak. Chtělo by to, aby to trvalo delší dobu. Pro mě samozřejmě Petr je matador, ale na straně druhý zase má plně funkční termoregulaci. A pro mě v tuhle tu chvíli závod dopad skvěle. Neměnil bych. Bylo to peklo, ale když se na Havaj budu vracet, tak určitě vím, jak se připravit, aby to mohlo být ještě lepší.
Jak vůbec vypadá příprava fyzická a mentálně? Jak vůbec vypadá příprava celkově nejen na jeden závod, ale celkově příprava ve srovnání se zdravými jako sportovci nebo triatlonisty.
Tak já si myslím, že obecně ta příprava je velmi podobná, pokud se bavíme o vytrvalostních disciplínách, jako je zrovna Ironman, tak to není disciplína, kdybychom si řekli jeden den u piva, jo, a za týden jdu do toho. To prostě nejde. Člověk bez, řekněme, nějakýho fyzickýho a dlouhodobýho tréninku není schopnej vlastně takovej závod dokončit, je to opravdu několikaletá příprava na to, aby to šlo. Já relativně krátce po úraze jsem začal s cyklistikou, nějakých 10 let jsem se věnoval jenom cyklistice, pak jsem si vyzkoušel polovičního Ironmana a de facto po nějakých 40 polovičních Ironmanech nebo 35 jsem se teprv odhodlal na to, abych vlastně jel prvního celýho a Kona pro mě byla jedenáctým celým Ironmanem, takže opravdu to chce čas.
A tu kontinuální přípravu, protože obecně je možný se třeba na celýho Ironmana připravit během jednoho roku až dvou i pro člověka, který není trénovaný.
Ale.
Ohrozí tím to nejcennější, co má, a to je zdraví. Já, u mě vlastně je to neustálý posouvání sebe sama, posouvání možnýho.
Ale mám, řekněme, předtím už dlouhodobou sportovní činnost, takže já vlastně tu laťku zvedám postupně a u mě to nebylo o tom, že bych si řekl, a za rok jedu celýho Ironmana, ale myslím si, že to tělo už bylo dostatečně vlastně na to připravený, adaptované, ale pokud se bavíme i třeba o trénovaných hodinách, tak vlastně za loňskej rok jsem utrénoval něco okolo 1200.
Hodin 1200 hodin. Jasně. A kdybys to měl na tejdny.
U váhu, tak to bychom to museli rychle spočítat.
Takhle nemám.
Ty čísla hlav.
Takhle.
Já.
Je do toho skočím Matě.
Matěj se chtěl srovnávat, no.
Jasně.
Tak Matěj tam hodí svoje čísla rychle v hlavě.
Toto nedám, ale můžeme tě sledovat na stravě, máš stravu nebo kde.
Stravu nemám. Já vlastně svoje tréninkový data si pečlivě střežím.
Fakt, jo, nejezdílíš, jako nesdílím.
Čili ani vlastně, no, tak tím pádem nám je tady neřeknete, ale.
Trošku jste to naznačil, která disciplína je u vás nejsilnější? Jak reál?
Nejslabší u mě? Na trénink je určitě nejnutnější ta cyklistika, protože ta dělá ten celkovej čas u mě, co jde. Nechci říct stranou, určitě ne stranou, ale opravdu těch 60, 70 % přípravy je cyklistika nějakých 20 a pak je to třeba po 20 a 20 % běh a plavání, kde přece jenom ten běh na tý běžecký formuli je určitě snazší, než je to běh pro zdraví sportovce a u mě zase ty dovednosti jsou trošku víc přenositelný.
A plavání, mám to tak, že nejsem špatným plavcem a nejsem dobrým plavcem, stačí mi relativně malý úsilí tréninkový, abych plaval tak, jak plavu, ale současně, když trénuju dvojnásobek, tak se nezlepším, takže mi to vlastně nedává smysl do toho plavání investovat víc a víc času, ale je pro mě daleko důležitější právě se víc zaobírat tou cyklistikou, která vlastně dělá ten celkový čas.
Brals to tak, pardon, že vůbec jako ta Havaj byla nějaká ultimátní. Cílová čára tý tvý dosavadní kariéry, že přesně, jak jsme to tady zmínili, že jako sis na to roky připravoval, nedal bys to, kdybys neměl takovouhle sportovní historii a teďka sis to prostě odfajfkoval a seš mistr světa, tak měl potom takovýto jako prázdno, že teďka jsi to dokázal a teďka nevíš, co dál.
Hele, tak tohleto.
Přichází vlastně asi po každém velkým závodě, protože člověk se za ničím žene a pak toho najednousáhne, užije si ten moment tý euforie, užije si ten moment, kdy dostane třeba ten mistrovský titul a je ten slavnostní ceremoniál a pak je zpátky na tom hotelu a říká si, no jo, ty vole, ale vždyť se vlastně jako nic nezměnilo a já skutečně v ten moment místo, abych měl nějakou jako euforii jako i o ty zase mistr světa, tak najednou vlastně přijde ten splín, že jsem to ztratil, přitom já jsem si.
Získal.
Ale.
Ztratil jsem jeho cíl.
A je to vlastně do jisté míry takovej Těžkej moment, v kterým se samozřejmě mísí ta vděčnost, ta euforie, ta radost, ale současně je tam obrovská fyzická a mentální únava, a když se spojí fyzická a mentální únava, tak nás to prostě jako sejme a já nikdy nebyl a asi nikdy nebudu slavící typ. Já si to vlastně jako prožil v tom závodě, prožil jsem si tu cílovou rovinku.
Až pásku, ta byla prostě krásná.
A pak je takový jako chvilkový prázdno, kdy najednou jako se mísí ta únava a euforie a opravdu v koně to bylo hodně divoký, že jako 10 minut potom jsem si lehnul někde v depu, jenom jsem ležel a pak najednou přišel ten moment. Ty vole, vždyť já jsem vyhrál a jako nemohl jsem tomu uvěřit, protože ten závod byl tak strašně vypjatej, takže ano, bylo to splnění snů, bylo to splnění cíle, ale současně potom přišla ta prázdnota. Jako co dál?
No.
A jak se tady z tohohle, jak to máš nastavený, musíš automaticky to vlastně přebít hned něčím dalším nebo prostě to za pár dní jako vyvane a nějak se s tím srovnáš, jako že dáš. Seš prostě ten, co si rovnou nastaví něco dalšího, aby nad tím takhle to prázdno neměl. Prázdno je nepříjemný.
Tady to bylo docela jednoduchý, protože když.
Jsem se vrátil z Havaje, tak jsem měl zase pár tejdnů do odletu na Novej Zéland, nicméně pro mě většinou je to opuštění tý destinace, kde se mi třeba líbí nebo třeba nelíbí a vlastně je to ten návrat k tomu nějakýmu režimu, protože já opravdu režim potřebuju.
A po závodě odpočívám tak, že si dopřeju prostě nějaký delší objemový tréninky a vlastně se z toho vlastně jako vyjedu, jo. Vnímám tu krásu okolí toho pohybu toho všeho a vlastně ono to všechno ty emoce protečou a oni vlastně jako odejdou a zůstane z tohoto pozitivní, ale na tyhlety splíny opravdu je vždycky strašně důležitý začít něco dělat a mít pevnej režim. Já to vidím třeba teďko. Přiletěl jsem 21. prosince z Nového Zélandu, z mistrovství světa v polovičním Ironmanu a vlastně těch 14 dní dneska slavím de facto první den, kdy se tak nějak lidi po všech mě vrátili do práce. Zvedají telefony a začínají pracovat. Protože těch 14 dní, kdybych nezačal znovu trénovat, tak bych se asi zbláznil, protože já jak nemám režim a činnost, tak jsem na zabití.
No, a nezmínili jsme ty časy, jaký máme nejlepší časy na plavání 38, kolik je nejlepší časů.
Na plavání? Na tři osmičce mám nejlepší 106, ale tam si troufnu tvrdit, že to nebyla regulérní trať. Takže počítejme někde okolo jedna, 10.
1. Dobře. Teď máme cyklistiku.
Na cyklistice, mám nejrychlejší
Šest, 11, že to znamená průměr kolem 30.
Kolem 30, lehce pod 30. Ono de facto jel jsem s průměrem lehce přes 30, ale těch 10 minut byla čur pauza v polovině, která mě zdržela.
Matěji, to dáte udržet.
Tak tam je to těžké, a to je strašně, že jo, trať od trati, jako že, to se nedá říct, já vlastně myslím, letos tam jako zas tolik nefoukalo.
Na koně, ten čas byl zase úplně jinačí, jo. Tohleto byl vlastně jeden z nejrychlejších nebo nejrychlejší Ironman, který jsem dokončil, šel jsem ho za 10 hodin 11, ale třeba Konu jsem šel za 12, 15. V letošním roce na koně. Sice tak nefoukalo.
Ale.
Bylo tak zvláštně pod mrakem. A byla snad ještě větší vlhkost, takže ty podmínky, i když se koukneme třeba na profesionály, tak byly opravdu hodně těžký, protože třeba s profesionálních sportovců třetina nedokončila, třetina vzdala v průběhu závodu. Vlastně tyhle ty časy nejde úplně srovnávat. Jako obecně vždycky je potřeba se kouknout natu, na tu nějakou trať a Kona rozhodně nepatří k těm nejrychlejším. V mým pojetí.
Určitě ne. To je, a ten běh.
A ten běh tyov koně jsem šel asi za dvě 45, nejrychlejší jsem šel asi za dvě, za dvě, 20 jsem šel nejrychlejší.
Běh tak za dvě 20. Byť je Fironmanů asi jako neporazil. Nikdo, si myslím. A za těch 42, 5, to by Patrik, Patrik Lange by to dal.
Patrik Langer byl rychlejší, tak byl rychlejší Jason Foller.
Taky na formuli, ale jinak se dá říct, že vlastně v rámci série Ironmanů i polovičních Ironmanů jsou vlastně jako ty nejlepší handicapovaný sportovci, když jedou na tý běžecký formuli, tak jsou rychlejší než zdraví profesionálové v rámci týrný disciplíny.
Tak, a teď vlastně trošku jakoby se blížíme k závěru, ale tak trošku o tý filozofii toho vlastně, jakou byste dal radu člověku, kterej je čerstvě po úrazu?
No, mějte cíle, cíle, mějte sny a naučte se chtít, protože když člověk dokáže definovat svůj cíl, směr a současně je ochotný pro to něco udělat, tak bude aktivní, a to si myslím, že je strašně důležitý.
A.
Já bych to nedoporučil jenom lidem s handicapem, lidem po úraze, ale vlastně obecně, protože si myslím, že v dnešní době ta naše česká nebo světová společnost je čím dál tím víc pasivní.
A když se lidí zeptáte, co chtěj, tak vám řeknou, co nechtějí, ale taková nebyla otázka. A když se zaměříme na to, co chceme a něco pro to uděláme, tak máme před sebou nějakej cíl a pak máme smysl pro něco žít.
To tu máme i jako další otázku. Právě proto, že když jsme se připravovali, tak jsem koukal na tvůj web, že dost často i třeba seš někde jako nějaký motivační řečník a tak, tak. Jasně, člověk po úrazu, OK, ale co bys potom přesně řekl takhle lidem? Třeba v nějakým korporátu, který si tě najmou, aby si je namotivoval a mají se objektivně se mají úplně skvěle, nic jim nechybí, mají část peníze, ale přesto jsou třeba nešťastný.
Tak tady je to zase o těch koníčkách, který už jsem zmínil a samozřejmě já tíhnu a inklinuji k tomu sportu, ale pro někoho to může být gastronomie, pro někoho to může být muzika a je to opravdu o tom mít vlastně nějakou činnost, nějakej koníček, kterej, když přijde den, když se prostě vůbec nedaří, tak pak si vezmeme tu kytaru a něco si zahrajeme a najednou máme úsměv na rtech. U mě takhle zafunguje vždycky sport a u někoho jinýho to může být třeba gastronomie, vyšívání nebo zpívání nebo cokoliv. Mějte koníčky, protože mějte něco, co vám udělá radost.
A přičem, vlastně zapomenete na strasti běžnýho života a přičem nebo při vlastně tom koníčku tý činnosti se vlastně pohroužíte sami do sebe a vlastně splynete s tím okamžikem, nemám úplně rád termín flow, kterej vlastně je o tom splynutí s přítomným okamžikem a ten vlastně může zažít každej, pokud bude mít nějakou činnost, která ho bude bavit.
Fascinovat z toho, jak to vyprávíš, tak si skoro říkám, že bys mohl napsat nějakou knížku, ale někde jsem ještě žádnou neviděl, tak nechystáš něco.
Tak jednu knížku jsme udělali, tu už je rok 2010, kdy jsme vlastně udělali takovou částečnou autobiografii, kterou jsme doplnili ještě u související témata týkající se mentální přípravy, výživy nebo problematiky spinálního handicapu. Nicméně v tuhletu chvíli mám v hlavě nějakej další projekt, tak se nechme překvapit.
No, ale pozor, je tady jedna otázka, kterou jsem si nepřipravil a která mě napadla až v průběhu rozhovoru a souvisí s tím, co Matěj říkal. Když vás slyším mluvit, tak se krásně vyjadřujete, výborně pracujete s pauzama, máte bohatou slovní zásobu, krásně formulujete, tak neoslovili vás někdo, abyste něco moderoval nebo spolukomentoval nebo tak, protože máte krásnej jakoby dar vyjadřování. Tak ne, nepřišla taková nabídka.
Zatím nabídka nepřišla. Realizuji se, řekl bych.
Dostatečně v rámci motivačních workshopů.
Ale je to něco, co mě.
Určitě láká, ten jazyk obecně mě baví, je krásnej. Myslím si, že mnohdy dokážu přenést emoce.
A určitě by mě to lákalo a já rád zkouším věci, který mě někam posunou. Uvidíme, něco.
Přijde třeba ne.
Protože takových. Já jsem byl taky kou komentátor pro, pro svůj sport a tak tohle jakoby vím, co to znamená, ale slyšel jsem spoustu komentátorů, který jsou některý výborný a některý jsou fakt přímo hanebný, jako špatná čeština, špatný vyjadřování, nemá to koule, atd. tak si říkám, něco umíte. To znamená pro širokej vlastně záběr triatlon, běhy.
Právě ten problém, že ten triatlon moc v tý telce nedávají takhle jako minimálně teda ten dlouhej, že jo.
Jasně, no, tak, ale na běhy, no, prostě já bych se nebál jako si o to říct někde, protože fakt jako klobouk dolů, jak se vyjadřujete, nebo podcast krásnej, můžete mít podcast, protože fakt pěkně mluvíte. No, nicméně já se vrátím, před chvílí jste řekl, že se vám nelíbí termín flow. Proč.
Obecně to není nic proti tomu termínu, ale myslím si, že v dnešní době, řekněme, v posledních třeba pěti letech, 35 letech, byl až moc zprofanovanej. Mnoho rádoby mentálních koučů tenhleten termín používá, aniž by dokázali ho nějakým způsobem prožít nebo k něčemu připodobnit.
A já si myslím, že máme krásný jazyk.
A.
Je dobrý používat i ty český výrazy, protože třeba v rámci, řekněme, nějakýho Top managementu se setkáváme se strašně anglickýma výrazama. Já si myslím, že mnoho lidí.
Mluví.
O flow flow, ale vlastně nikdo to neumí hezky česky, vysvětlej.
Tím se maskuje, že pak nemají co říct.
Může to tak být, jo. A v dnešní době já spíš mám jako trošku averzi k tomu, že mnoho lidí mluví o flow, ale neumí to vysvětlit a neumí to ani prožít.
Jo, dobře. A ještě tady, ještě jsme si připravili jednu otázku. A to je někdo, tenhle ten špás musí platit tak, jak se vám shánějí peníze na to.
Tak v tuhletu.
Chvíli vzhledem k tomu, co už mám za sebou, je ta situace poměrně snazší než na začátku. Nicméně tím, že se o zajištění finančních prostředků a všechny sponzorský spolupráce sama starám sám, tak opravdu jsou momenty, kdy se daří a kdy ty spolupráce přicházejí třeba i samy a pak přijde období, který jsem zažíval třeba v uplynulých třech letech, kdy to byl pořád takový kontinuální sešup dolů. Nebudu říkat, že se mi nedařilo, nicméně pořád bylo potřeba to nějakým způsobem nakopnout a teď musím říct, že po tom, co se podařilo v minulém roce, tak to začíná vypadat zase dobře, že bych tu křivku mohl otočit nahoru a mohlo by to být zase veselejší.
A jak to funguje? Protože ty máš fakt jako partnery dobrý. Lepší možná někdy než leckterej olympijskej vítěz, tak z tvé zkušenosti, komu ty partneři jako ty peníze dají? Prostě, co ten sportovec, kterej přijde žádat o podporu, tak co musí mít? Urveš to nějakou skvělou prezentací? Nebo jako, jak to uděláš?
Prostě.
Já si myslím, že tady opravdu musí zafungovat nějaká chemie už dlouhou dobu. To není o tom, že člověk vezme telefon, obvolává pár čísel nebo napíše na pár emailů a přijdou mu odpovědi pozitivní nebo negativní. Dneska spíš nereaguje nikdo na nic.
Takže opravdu tady žádný univerzální, univerzální rada není. Jo, co funguje a fungovalo to vždycky a fungovat, bude seznamovat se s lidma, poslouchat, co dělají lidi okolo vás a ty lidi stejně tak poslouchají, co děláte vy. A je to o neustálý práci, neustálým networkingu, potkávání se, poznávání se a vlastně propojování sítí.
A.
Pak se o vás ví, víte, co umíte? Co děláte? Co můžete nabídnout? Kromě, řekněme, toho klasického marketingovýho plnění, jako je třeba reklama na textilu nebo na autě, na dresu a podobně, tak je to i třeba realizace motivačních workshopů, zážitkových eventů. Jde v podstatě o spoluvytváření nějakých hodnot, který nemají pevně danej scénář.
Jo, a teď za mě předposlední otázka. A to taková divná, ale protože máte rád výzvy, tak si představte, že byste měl jednu z těch tříd disciplín nahradit, čím byste ji nahradil.
Aha, jako že bych dělal triatlon.
Ne.
Že by váš triatlon snů byl ji prostě jinej, jakože prostě máte možnost jednu, máte tu moc a máte možnost jednu disciplínu nahradit tak, která by to byla a čím? To je? Hodně těžká otázka. Jako s cyklistikou jsem opravdu spjatej. Běh je super, sexy tím, že vlastně jako dávám na prdel těm zdravým.
Sportovcům.
A plavání zase o obrovský pokoře, je vlastně o pokoře vůči tý vodě k tomu oceánu.
A člověk vidí zase ten svět z trošku jiný perspektivy, takže v rámci triatlonu je to strašně těžká otázka. Ale co kdybychom nechali všechny tři disciplíny? Jak jsou, ale ještě jsme tam přidali běžecký lyžování? Můžu odpovědět takhle?
Jo? No, to je výborný, jenom běžecký lyžování. Bude ale zase rukama, že jo.
Já moc na ty nohy nejsem dobrej.
Na Havaji by se to ještě blbě realizoval.
Za mě kolečkový.
Za mě. Poslední otázka, jak byste chtěl, aby si vás pamatovali jako sportovce? Nebo inspiraci nebo někoho, kdo mění pohled na život.
Já si myslím, že, nebo jsem přesvědčen o tom, že mně je nejbližší právě ta inspirace, a to měnění pohledu na život, protože všechny medaile.
Jsou pěkný. Vážím si, jsem za ně rád.
Ale vlastně mi otevírají cestu dál. Ale tím největším benefitem sportu pro mě je nejenom poznávání sebe sama při těch extrémních momentech a při extrémních okolnostech.
Ale současně ta možnost a moc inspirovat svoje okolí, protože to tomu dává hloubku. Dlouhej triatlon, jakýkoliv individuální sport je de facto ryze egoistická záležitost. Pokud chcete uspět, tak prostě musíte jít přes mrtvoly. Tak to je.
Ale.
To se mi úplně jako nelíbí.
A.
Bavili jsme se o balancu a mně ten krásný balanc k tomu egoistickýmu pojetí sportu právě dává ta možnost tý inspirace toho okolí, ať už ke sportu nebo k aktivnímu způsobu života nebo k hledání cíle.
A tak, když si mě budou pamatovat lidi, tak za to budu rád.
Mně se to zdá jako výborná tyčka.
Souhlasím. Děkujeme moc, že sis udělal čas na nás.
Děkuji za.
Dobrý den, ahoj, děkuji za pozvání.
Přes příkop podcast překračující hranice sportu.
Místo pro příběhy, které mají sílu inspirovat.
Hlavně hosty, co stojí za to slyšet.
Tak a já mám vždycky na začátek takovou otázku. Trošku pod kůži, jo. My tady často říkáme, že život se zrcadlí, že prohraje negativní dobro, že se střídá všechno dobrý a špatný, že se to stále střídá a jakoby tady odsud se nám to pěkně jako říká, ale mě by zajímalo, jak to máte vy? Protože vlastně ten, ta nepřízeň osudu, o který byla řeč, byla rána jako velká. A tak jestli byste potvrdil to, že, že dobro a zlo a negativní a pozitivní je stále v rovnováze. Máte to tak?
Mám to. Tak. Já s tím jednoznačně můžu souhlasit, protože život je prostě pořád nějaký balanc a zažíváme momenty, který jsou wow, který si chceme zopakovat, který jsou sluncem zalitý, ale současně zažíváme i pocity zmaru toho, že se nám nedaří, nebo že čelíme nějaký velký výzvě, nějakým velkýmu problému. Já současně strašně rád připomínám život nebo připodobňuji život k tržní ekonomice, protože tržní ekonomika má svý píky a má svý krize a jedno bez druhýho nemůže být. Všichni chceme žít v tom nějakým rovnovážném stavu. Jenomže kdyby pořád bylo všechno hezký, tak nám to zevšední a v okamžiku, kdy nezažijeme ty těžký momenty, tak si nevychutnáme ty krásný a naopak.
No dobře, tak tohle mi tady taky říkáme, ale nám se to povídá, ale ta amplitúda dobrý a špatný byla u vás hodně velká. Jako přece jenom bejt zdravej a najednou nemoct, chodit jako, to už je přece jenom jako příkop.
Tak samozřejmě je to velká změna, ale na straně druhý si můžeme položit otázku žít, anebo bejt na vozejku, takže já na straně druhý jsem to bral jako ohromnou, ohromný vítězství, že jsem vlastně těžkou nezaviněnou autonehodu přežil a vlastně dál já to beru současně jako vítězství. Samozřejmě ne. Od prvního momentu to prostě byly slzičky a říkal jsem si, sakra, jako je to těžký, ale když si to člověk uvědomí, jak to fatálně mohlo dopadnout, tak vlastně si myslím, že jsem z toho vyšel jako vítěz a souhlasím pořád s tím, co jsme tvrdili na začátku, že život je o balancu a že díky těžším momentům poznáme ty hezčí a obráceně.
Tak ještě, než se Matěj chopí, otěží, protože přece jenom triatlon je spíše jeho jako rang, tak ještě taková úplně všetečná otázka, co by řeklo vaše, já do 15 let? Teď tedy tomu vašemu? Já po tý nehodě těžká otázka, co?
Tak to je velmi těžká otázka, nicméně si myslím, že vlastně úraz jako takovej mě v zásadě nezměnil, protože už před úrazem jsem koketoval s myšlenkou cyklistiky, začínal jsem závodit, líbil se mi triatlon, líbily se mi vytrvalostní disciplíny, takže já si dokážu představit, že vlastně můj život by směřoval hodně podobně, akorát si troufnu tvrdit, že bych nebyl vrcholovým nebo profesionálním sportovcem, jako jsem nyní, ale živil bych se pravděpodobně architekturou, která mě vždycky lákala, ale ten sport by byl mojí nedílnou součástí. A v tuhle tu chvíli nebo vlastně po tom úraze se to trošilinku otočilo, sportem se živím, ale vlastně byl pro mě vždycky důležitej před úrazem i po úraze a život bez sportu a aktivního pohybu si nedokážu představit. Jenom se trošilinku zmínil ten poměr.
Já jsem na to přesně měl otázku, no, kde si našel tu inspiraci? Otočit to do toho pozitivna, ale ty teda říkáš, že už jsi to tam měl jako i předtím a jenom ses vlastně teda vrátil k tomu, co jsi znal.
Je to tak. Já jsem vlastně po úraze relativně krátce po úraze začal cítit, že nejsem kompletním člověkem a teď to nemyslím tak, že najednou nechodím, ale chybělo mi něco, co by mě vlastně naplňovalo, co by mě bavilo a prostě ten pohyb mi chyběl a v okamžiku, kdy relativně krátce po úraze jsem začal alespoň plavat, tak jsem najednou zjistil, že ten pohyb je prostě stejnej. Samozřejmě je to trošku specifická dovednost plavat s nohama, s plavat s plegickýma nohama, ale ten pocit přitom sportu nebo potom sportu je naprosto přenositelnej a vlastně díky tomu jsem se začal realizovat víc a víc v tom sportu, až jsem ten svůj handicap vlastně přestal vnímat, ale vždycky je důležitý mít něco před sebou, vlastně mít nějaký koníček na jedné straně, já vždycky jako tíhnu k tomu sportu, ale ne všichni jsou sportovci a já říkám, mějte koníčky hlavně nějaký, protože když se vám chvíli nedaří, přijde prostě nějaká rána, nemoc, úraz, nějaký jiný problémy, tak ty koníčky vlastně jsou pro nás strašně dobrý v tom, že se můžeme seberealizovat, pomůžeme dělat přesně tak, něco, co nám vykouzlí ten úsměv na rtech. A to pro mě byl a pořád je sport.
No, a jak důležitá je vůbec ta reakce v týhle chvíli, kdy se něco takovýho stane, reakce okolí, že já mám svojí, svůj vlastní příběh z loňského roku, kdy jsem prostě se docela blbě rozsekal na kole a odpověď toho okolí byla vlastně jakoby obrovskej strach, že vůbec jako ty vlastně chceš to takhle dělat, není to nebezpečný a tobě se stane, že jo, něco podobnýho. Ještě samozřejmě jako na horší škále a potom začneš dělat, že jo, prostě nevím, cyklistiku, něco. Tak nepotýkal ses s tím, že jsi ti okolí říkal, ty vážně, seš si jako jistej. Není to nebezpečné.
Ne, zpočátku určitě ne, protože ať už jsem začal plavat nebo jsem začal jezdit na kole, tak vlastně všichni blízký viděli, že najednou po tom úraze, jak říkám, ztratil jsem kus sebe, nemohl jsem se realizovat vlastně díky každý nový pohybový dovednosti jsem najednou začínal znovu aktivně žít a tam pro mě bylo strašně důležitý, že to blízký okolí, rodina mě vlastně v těch mých sportovních aktivitách podporovala, ale od, řekněme, konvenčního plavání a konvenční cyklistiky jsme urazili značnej kus cesty dopředu. A ono je to v životě tak, že člověk si neustále posouvá ten svůj práh normálnosti a v tuhle tu chvíli pro mě už normální věci dělat ironmany, dělat ironmany, jezdit laufy na běžkách. A teď už občas slýchám od svého okolí, jestli je to ještě rozumný, to, co vymejšlím a zamýšlím.
A.
Ano, někdy to třeba nemusí vypadat úplně rozumně, ale zase je to spojený s tou obrovskou vášní a chutí se neustále posouvá. Ty činnosti mě bavěj, protože pořád můžu růst někam posouvat sám sebe.
A třeba v rámci polovičního Ironmana, kdy už jsem dokončil přes 50 závodů po celém světě, tak už cejtím, že pomalu mi tahleta distance už tolik nedává a teď tam vlastně přichází a začíná hrát Prim ten celej Ironman, kterej už mám pár dokončených. Ale před každým dalším startem jsem pořád stejně nervózní, protože pořád se učím, pořád je to v něčem nový.
A pořád je tam ta obrovská pokora. A až postupně zmizí, tak budu muset z toho tajnýho šuplíku vytáhnout něco dalšího, ale nebojte se. Plány jsou.
Tak jenom ať si to shrneme. Vy jste zažil nezaviněnou autonehodu, kdy teda řídil někdo jinej.
Jo, ne, ne, ne. My jsme se vraceli z fotbalovýho tréninku, šli jsme s kamarádem a srazilo nás aut.
Aha, aha, čili vy jste nejeli v autem, ale srazilo vás auto, ano, srazilo vás auto, ochrnul jste na spodní část těla a výsledkem je, že máte ochrnutý nohy. Vršek je v pořádku, jo.
Dá se říct, že mám i omezenou hybnost trupových svalů, ale co je důležitý, horní končetiny už mám plně v pořádku, takže můžu dělat ty šílenosti, který dělám.
Jo, a existoval nějakej moment potom, že jste si řekl, tohle nedám už jako, nebo jestli jste z malomyslněl.
Někdy já si moment, že bych řekl, tohleto nedám, asi nepřišel nikdy, ale současně nebudu říkat, že jsem si nikdy neklad otázky, jestli to nemělo dopadnout třeba jinak ve smyslu toho, že vlastně kamarád tu nehodu nepřežil.
A logicky, když jsem byl konfrontovaný vlastně s touhletou situací, tak ty úvahy se nikdy jakoby stáhly nebo směřovaly i těm černějším scénářům, kdy jsem si říkal, sakra, nemělo to být obráceně, že já bych nepřežil a kamarád by přežil, to vás prostě napadne, nemyslím si, že je to něco špatnýho, to napadne každého racionálního člověka, jenom by to nemělo trvat nějak strašně dlouho. A já musím říct, že i když jsem měl prostě plačtivej den blbec, jak se říká, tak vždycky jsem se do toho druhýho dne vyspal. Ne, že by další den byl úplně růžovej, ale vždycky byl lepší než ten den předchozí. Takže chuť zabalit jsem to nikdy neměl.
Ale určitě černý myšlenky tam prostě se nabízely a občas se objevily.
Ve.
Všech těch sportech, který děláš, tak je tam hrozně důležitá hlava, protože prostě je to tak dlouhý vytrvalostní, že není to často jenom o skilu, ale o tom prostě, kdo vydrží víc, myslí si, že kvůli tý svý historii, že vlastně tohle máš možná v něčem jednodušší než nějakej úplně, když to řeknu úplně zdravej sportovec, kterýho, pro kterýho je dokončit Ironmana, ta jako ultimátní zkouška, ale ty tím, že si se dokázal vlastně vrátit z něčeho mnohem těžšího. Tak tohle máš v té hlavě nastavený líp, že tě to bolí míň?
Já bych neřekl, že mě to bolí míň, já si myslím, že mě to paradoxně bolí i víc, ale jsem ochotnej skousnout možná daleko víc, protože mnohdy to není jenom o tom fyzickým výkonu, ale vlastně je to o tom porozumění tomu vlastnímu tělu, protože zdravej sportovec, když jede celýho Ironmana, tak prakticky jako neřeší, vleze do vody, zaplave, vyleze, sedne na kolo, pak to odběhne. Řeší nutrici, řeší hydrataci, tím to končí, ale handicapovaný sportovec nebo člověk se spinálním handicapem vlastně řeší i ten svůj vlastní handicap a ten handicap není jenom tou, že nehýbete nějakou částí těla, ale třeba i to, co je pro zdraví sportovce úplně běžný, že o tom nepřemýšlejí, a to je třeba problematika toho, jak se během sportovního výkonu vyčůrají, prostě to neřešej, tak najednou tohleto jsou aspekty, který v tom sportu handicapovaných musíte trošinku plánovat, abyste to tělo, pokud možno nepoškodili. Takže vlastně jako mně to přijde mnohdy až paradoxní, co se jako těm sportovcům honí v hlavě a jak říkají, že to mají těžký a v tomhletom to mají handicapovaný sportovci těžší, a když to překonávají, tak vlastně zase mají daleko větší, řekněme, tu mentální vytrvalost, což si myslím, že ten úraz mi na tý mý houževnatosti, která si myslím, že do jisté míry byla vrozená, tak mi vlastně ještě hodně pomohl.
A vlastně díky i tomu handicapu a díky tomu, že vždycky přemýšlím o věcech, tak, aby se daly zvládnout a dali dokončit, tak vlastně možná ty morálně volní vlastnosti mám posunutý ještě trošinku dál.
Já jsem si doplnil vědomosti, protože jsem nevěděl, jak to, jak se ten para Ironman vlastně provozuje, protože normální jakoby Ironman je běh, plavání a cyklistika, že jo, ale vy nemůžete na nohy tak jak, jak to je. Zkusme to popsat. Já už to vím, jo, jasně.
Ale.
Musel jsem si to nakoukat.
Jasný. V podstatě začínáme plaváním. Pro mě to začíná tak, že k dispozici mám dva tzv.
Handlery.
Pány, pani, kteří mi pomůžou vlastně z vozíku do vody. Můj start začíná ve vodě odplavu 3,8 km po doplavání.
Od toho doplavete, jakým stylem.
Plavu kraul, plavu kraul, vlastně, když jsem ve vodě, tak byste pravděpodobně ani nepoznali, že nekupu nohama, protože obecně triatlonsti moc těma dolníma končetinama nekopou, nicméně jsem o trošku pomalejší než ty nejlepší. Samozřejmě, ale poté, co doplavu 3,8 km, ty stejný handleři mě vytáhnou z vody, posadí mě na vozík a vlastně odvezou mě k handbiku nebo už jedu sám, sundám neopren, sundám plavecký ortézy, přesednu na Han.
Co jsou.
Jako když máte nějakou bandáž, třeba přes kolenní kloub, když si uděláte výron kolene, tak dostanete znehybňující bandáž, tak něco podobnýho jsou plavecký ortézy, je to vlastně taková karbonová ortézka, která mi vlastně udrží koleno vlastně v tom pro plyn postavení, abych udržel optimální plaveckou pozici.
A taky to nadhčuje nějakou.
Ne, ne, to nesmí.
To nesmí dobře, takže tak pardon, tak teď jsme.
Na hand.
Hand.
Teď jsme, ještě máme sundanej neopren, přesedáme na handbike a vlastně vyrážím na tu cyklistiku, handbike je speciálně zkonstruovaný ruční kolo, na kterým se leží od pohledu, vypadá úplně jinak než silniční, ale přitom je značně podobný. Jsou tam převody, jsou tam kliky, je tam řetěz, je tam přehazovačka, takže funkcionality stejný, akorát poloha těla úplně jiná. Na handbiku ležím, jsem daleko aerodynamičtější a šlapu horníma končetinama, ujedu 180 km cyklistiky, pak se horko těžko z toho handubiku zvednu, přesednu na vozík, na klasický vozík, z toho potom do běžeckého běžecké formule, na které absolvuji 42 km běhu, a abych vysvětlil, jak vypadá běžecká formule, tak je to určitá modifikace běžnýho invalidního vozejku. Když se zamyslíte nad tím, jak vlastně ten běžnej mechanickej vozík poháníme, tak je to, že chytáme takovou hnací obruč a tady je strašně důležitý zmínit, že na tý běžecký formuli, na tom běžeckým vozíku není žádný řetěz, žádná přehazovačka, žádný kliky, ale jsou tam obdobný hnací obruče, kterými vlastně poháníte ten vozík.
Točíte prostě kola. Přesně tak. A teď, když jsem se díval na ten závod, omlouvám se, omlouvám se, ale vy tam prostě jakoby, vy běžíte, ale vlastně jste na vozíku, točíte kolama a pěkně vám to jede rychle a mezi váma ty běžci, který běží ty zdraví běžci.
A se, a jsou pomalý Sera.
Ale.
Na straně druhý pro mě je to ta hezká kompenzace ega, protože když to opravdu vezmu, tak v plavání, jakože mezi zdravejma sportovcema, dá se říct, že patřím třeba k nějakýmu středu nebo k lepším plavcům na cyklistice, dostanu prostě na prdel, no, ruce nejsou, nohy a tam ať už rovinatá nebo notabene kopcovitá trať, jsem pomalejší než zdraví sportovci, no, ale na běhu, tak tam si to můžu kompenzovat.
Ale je to právě celý šílený o tom, že to je vlastně potom celý o rukou, ne, jakože.
Je to tak.
Popiš mi, třeba jako zapojíš vlastně na tom handbiku jako výrazně jiný svaly než.
Cyklista určitě.
Ne, ale než při tom běhu jako vlastně, protože celý jako musíš to furt táhnout těma rukama.
Ano, obojí, nebo vlastně i to plavání je o síle horních končetin, ale vlastně každej ten pohyb je v trošku jiným vektoru, plavání je za mě hodně specifická dovednost, tam vlastně zapojujete celou horní končetinu, ale nedochází, řekněme, k takový těžký svalový práci, jako je tomu na kole nebo na běžecký formuli.
A.
Na handbiku člověk leží a zapojuje vlastně stejný svaly jako na běžecký formuli, na který sedí, potažmo klečí, ale v trošku jiným vektoru, takže i když dojedu cyklistiku, z který jsem úplně zrušenej, tak vlezu na formule a paradoxně se cítím svěží, protože sice je to o práci horních končetin, ale v tom jiném vektoru zapojíte je v jiném úhlu, takže vlastně jakože je to asi taková změna, jako když dojedete cyklistiku na kole a pak máte běžet, dělá vám problém ten přechod, chvíli, než se na něj adaptujete.
Ale pak vlastně jako zapojujete ty svaly trošilinku jinak.
A vydržíte a můžete. Tak ono je to velmi podobné.
No, dobře, ale je to o rukách, že jo, je to o rukách, já mám rád pevnej. Stiskl, ale když jsem stisknul vám ruku, tak se mi trošku zatmělo před očima.
Musím říct taky.
No, ale už se kolem toho teda točíme, tak teďka jsme si popsali princip toho Ironmana triatlonu. A já jsem tě na začátku představil jako mistra světa vlastně z loňský Havaje z 2024, tak ty seš první Čech, který to takhle dokázal.
Je to tak.
Jakej to byl závod, jak na to vzpomínáš takhle. S dvouměsíčním tříměsíčním.
Odstupem.
Kolik vás jelo?
Jelo nás pět, což vlastně byl maximální možný počet, protože pro handicapovaný sportovce na Havaji jsou značně omezený kvóty. My máme relativně málo kvalifikačních závodů, takže máme těžký síto, se tam dostat.
To je ten ranking, ten RA ne.
Ranking nehraje úplně v celém Ironmanu zas takovou roli. Tady máme samostatný valifikační závody a vlastně, abyste se mohl kvalifikovat na ten závod, tak máte jedinou stoprocentní cestu vyhrát kvalifikaci, což se mi podařilo v Lucembursku. A vlastně, dá se říct, že z těch pěti závodníků, kteří nás byli vlastně na Havaji, tak v tuhle tu chvíli prostě to byli ty nejlepší, kteří se o tu kvalifikaci.
Ucházeli.
A jak na ten závod vzpomínám? No tak jako vzpomínám samozřejmě v dobrém, v obrovský euforii na ten cíl, ale to, co bylo před cílem, si úplně nerad jako připomínám, protože když jsem na Havaj odlítal, tak jsem měl v tu chvíli dokončených 10 celých Ironmanů. Zažil jsem toho hodně, včetně brutálního pekla v poušti v Utahů, a přesto jsem vždycky závody dokončil, udělal jsem někdy chyby, který se vymstily, dokonce jsem jednou zažil halucinace, ale všema těma chybama a problémama jsem byl poučenej a věřil jsem tomu, že vlastně Havaj dopadne. Ale na co jsem opravdu nebyl připravenej, i když mi to mnoho lidí říkalo, jako že hele, hava je specifická a má specifický klima. Jsem říkal Tyle, jako závodil jsem v Nice, přežil jsem rozpálenej Jutah, jako zažil jsem toho tolik, to nemůže být prostě tak šílený. Bylo to horší, bylo to horší, než jsem si myslel, protože kombinace absolutní vlhkosti a tepla je pro lidský organismus prostě šílenej a pokud si ještě vezmeme jako z podstaty spinální handicap, tak dá se říct, že pod tou míšní lézí se to tělo už nepotí, takže mnohoovaných sportovců má i problémy s termoregulacích větších či menších, já je nemám zásadní, ale přesto nějakej limit v termoregulaci mám, a to jsem natvrdo na Havaji vlastně pocítil, že moje tělo jako nedokázalo efektivně chladit opravdu ta stoprocentní vlhkost a teplota okolo 32 stupňů byla pro mě velkým problémem a já vlastně celej ten závod jsem bilancoval na hraně mezi kolapsem a udržitelným výkonem, to, že ten můj výkon byl řádově o 15–20 % nižší, než na které jsem de facto měl natrénováno, než které jsem udržel bez problémů v jiných závodech.
Jako řešíte čas?
Ano, ano. V podstatě myslím vatovej výkon. Třeba v rámci cyklistiky, tak tam jsem byl opravdu o nějakých 15, 20 % níž a bylo to právě daný tím, že to moje tělo nezvládalo. Ty podmínky, který tam vlastně byli. Ostatní sportovci na tom logicky jsou podobně, všichni s tím bojovali, nicméně když se na Havaj budu vracet, tak určitě musím i tenhleten faktor v té přípravě opravdu hodně naplánovat a třeba měsíc předtím bejt ve srovnatelných podmínkách, nikde jinde na světě a vlastně připravit se na to, aby to moje tělo vlastně si dokázalo poradit s tím vedrem, protože tohleto opravdu bylo hodně těžký. Jak říkám, byl jsem na hraně kolapsu.
A pomohly mi zkušenosti, pomohla mi chladná hlava. Pokud to jde říct, v tomhle tom rozpáleném výkonu a vlastně dokázal jsem ten závod pojmout i trošku takticky, ale ne celý závod jsem si věřil a nevyvíjel si vždycky tak, aby to tak skvěle dopadlo.
Ne, dobře, bylo to peklo, jo, říkáte, ale peklo to bylo pro všechny.
Peklo to bylo pro všechny. S tím souhlasím, nicméně na straně druhý musím zmínit, že třeba v té konkurenci handicapovaných sportovců tam byli jiní, kteří měli z Havají už několikanásobný zkušenosti, včetně Jasona Folara, který mě trošku v závěru proháněl, což byl vlastně dvojnásobný mistr světa.
Za Havaje.
A ten, když jsem se s ním potkal na kvalifikaci, tak jsem si říkal dobrý, tak to nebude pro mě reálný. Soupeř. To jsem jako o parník před ním. Jenomže on dokázal zúročit všechny zkušenosti a dokázal se na ten závod skvěle připravit a já v tý koncovce, v tý přípravě těsně před závodem jsem trošilinku zaváhal. Možná proto to byl tak velkej boj a vlastně to byl boj až na pásku, vyhrál jsem, ale byla hodně tenká hranice.
Tak musíš do sauny, že jo, předtím to vím, že Petr Vabroušek vždycky před odletem, takže tím, že se nikde neaklimatizuje, tak on trénuje v sauně. Měl jsi taky nějaký takovýhle součástnice.
V podstatě jako dělal heatový tréninky doma na trenažéru, ale jakože neadaptuješ se prostě. Tak. Chtělo by to, aby to trvalo delší dobu. Pro mě samozřejmě Petr je matador, ale na straně druhý zase má plně funkční termoregulaci. A pro mě v tuhle tu chvíli závod dopad skvěle. Neměnil bych. Bylo to peklo, ale když se na Havaj budu vracet, tak určitě vím, jak se připravit, aby to mohlo být ještě lepší.
Jak vůbec vypadá příprava fyzická a mentálně? Jak vůbec vypadá příprava celkově nejen na jeden závod, ale celkově příprava ve srovnání se zdravými jako sportovci nebo triatlonisty.
Tak já si myslím, že obecně ta příprava je velmi podobná, pokud se bavíme o vytrvalostních disciplínách, jako je zrovna Ironman, tak to není disciplína, kdybychom si řekli jeden den u piva, jo, a za týden jdu do toho. To prostě nejde. Člověk bez, řekněme, nějakýho fyzickýho a dlouhodobýho tréninku není schopnej vlastně takovej závod dokončit, je to opravdu několikaletá příprava na to, aby to šlo. Já relativně krátce po úraze jsem začal s cyklistikou, nějakých 10 let jsem se věnoval jenom cyklistice, pak jsem si vyzkoušel polovičního Ironmana a de facto po nějakých 40 polovičních Ironmanech nebo 35 jsem se teprv odhodlal na to, abych vlastně jel prvního celýho a Kona pro mě byla jedenáctým celým Ironmanem, takže opravdu to chce čas.
A tu kontinuální přípravu, protože obecně je možný se třeba na celýho Ironmana připravit během jednoho roku až dvou i pro člověka, který není trénovaný.
Ale.
Ohrozí tím to nejcennější, co má, a to je zdraví. Já, u mě vlastně je to neustálý posouvání sebe sama, posouvání možnýho.
Ale mám, řekněme, předtím už dlouhodobou sportovní činnost, takže já vlastně tu laťku zvedám postupně a u mě to nebylo o tom, že bych si řekl, a za rok jedu celýho Ironmana, ale myslím si, že to tělo už bylo dostatečně vlastně na to připravený, adaptované, ale pokud se bavíme i třeba o trénovaných hodinách, tak vlastně za loňskej rok jsem utrénoval něco okolo 1200.
Hodin 1200 hodin. Jasně. A kdybys to měl na tejdny.
U váhu, tak to bychom to museli rychle spočítat.
Takhle nemám.
Ty čísla hlav.
Takhle.
Já.
Je do toho skočím Matě.
Matěj se chtěl srovnávat, no.
Jasně.
Tak Matěj tam hodí svoje čísla rychle v hlavě.
Toto nedám, ale můžeme tě sledovat na stravě, máš stravu nebo kde.
Stravu nemám. Já vlastně svoje tréninkový data si pečlivě střežím.
Fakt, jo, nejezdílíš, jako nesdílím.
Čili ani vlastně, no, tak tím pádem nám je tady neřeknete, ale.
Trošku jste to naznačil, která disciplína je u vás nejsilnější? Jak reál?
Nejslabší u mě? Na trénink je určitě nejnutnější ta cyklistika, protože ta dělá ten celkovej čas u mě, co jde. Nechci říct stranou, určitě ne stranou, ale opravdu těch 60, 70 % přípravy je cyklistika nějakých 20 a pak je to třeba po 20 a 20 % běh a plavání, kde přece jenom ten běh na tý běžecký formuli je určitě snazší, než je to běh pro zdraví sportovce a u mě zase ty dovednosti jsou trošku víc přenositelný.
A plavání, mám to tak, že nejsem špatným plavcem a nejsem dobrým plavcem, stačí mi relativně malý úsilí tréninkový, abych plaval tak, jak plavu, ale současně, když trénuju dvojnásobek, tak se nezlepším, takže mi to vlastně nedává smysl do toho plavání investovat víc a víc času, ale je pro mě daleko důležitější právě se víc zaobírat tou cyklistikou, která vlastně dělá ten celkový čas.
Brals to tak, pardon, že vůbec jako ta Havaj byla nějaká ultimátní. Cílová čára tý tvý dosavadní kariéry, že přesně, jak jsme to tady zmínili, že jako sis na to roky připravoval, nedal bys to, kdybys neměl takovouhle sportovní historii a teďka sis to prostě odfajfkoval a seš mistr světa, tak měl potom takovýto jako prázdno, že teďka jsi to dokázal a teďka nevíš, co dál.
Hele, tak tohleto.
Přichází vlastně asi po každém velkým závodě, protože člověk se za ničím žene a pak toho najednousáhne, užije si ten moment tý euforie, užije si ten moment, kdy dostane třeba ten mistrovský titul a je ten slavnostní ceremoniál a pak je zpátky na tom hotelu a říká si, no jo, ty vole, ale vždyť se vlastně jako nic nezměnilo a já skutečně v ten moment místo, abych měl nějakou jako euforii jako i o ty zase mistr světa, tak najednou vlastně přijde ten splín, že jsem to ztratil, přitom já jsem si.
Získal.
Ale.
Ztratil jsem jeho cíl.
A je to vlastně do jisté míry takovej Těžkej moment, v kterým se samozřejmě mísí ta vděčnost, ta euforie, ta radost, ale současně je tam obrovská fyzická a mentální únava, a když se spojí fyzická a mentální únava, tak nás to prostě jako sejme a já nikdy nebyl a asi nikdy nebudu slavící typ. Já si to vlastně jako prožil v tom závodě, prožil jsem si tu cílovou rovinku.
Až pásku, ta byla prostě krásná.
A pak je takový jako chvilkový prázdno, kdy najednou jako se mísí ta únava a euforie a opravdu v koně to bylo hodně divoký, že jako 10 minut potom jsem si lehnul někde v depu, jenom jsem ležel a pak najednou přišel ten moment. Ty vole, vždyť já jsem vyhrál a jako nemohl jsem tomu uvěřit, protože ten závod byl tak strašně vypjatej, takže ano, bylo to splnění snů, bylo to splnění cíle, ale současně potom přišla ta prázdnota. Jako co dál?
No.
A jak se tady z tohohle, jak to máš nastavený, musíš automaticky to vlastně přebít hned něčím dalším nebo prostě to za pár dní jako vyvane a nějak se s tím srovnáš, jako že dáš. Seš prostě ten, co si rovnou nastaví něco dalšího, aby nad tím takhle to prázdno neměl. Prázdno je nepříjemný.
Tady to bylo docela jednoduchý, protože když.
Jsem se vrátil z Havaje, tak jsem měl zase pár tejdnů do odletu na Novej Zéland, nicméně pro mě většinou je to opuštění tý destinace, kde se mi třeba líbí nebo třeba nelíbí a vlastně je to ten návrat k tomu nějakýmu režimu, protože já opravdu režim potřebuju.
A po závodě odpočívám tak, že si dopřeju prostě nějaký delší objemový tréninky a vlastně se z toho vlastně jako vyjedu, jo. Vnímám tu krásu okolí toho pohybu toho všeho a vlastně ono to všechno ty emoce protečou a oni vlastně jako odejdou a zůstane z tohoto pozitivní, ale na tyhlety splíny opravdu je vždycky strašně důležitý začít něco dělat a mít pevnej režim. Já to vidím třeba teďko. Přiletěl jsem 21. prosince z Nového Zélandu, z mistrovství světa v polovičním Ironmanu a vlastně těch 14 dní dneska slavím de facto první den, kdy se tak nějak lidi po všech mě vrátili do práce. Zvedají telefony a začínají pracovat. Protože těch 14 dní, kdybych nezačal znovu trénovat, tak bych se asi zbláznil, protože já jak nemám režim a činnost, tak jsem na zabití.
No, a nezmínili jsme ty časy, jaký máme nejlepší časy na plavání 38, kolik je nejlepší časů.
Na plavání? Na tři osmičce mám nejlepší 106, ale tam si troufnu tvrdit, že to nebyla regulérní trať. Takže počítejme někde okolo jedna, 10.
1. Dobře. Teď máme cyklistiku.
Na cyklistice, mám nejrychlejší
Šest, 11, že to znamená průměr kolem 30.
Kolem 30, lehce pod 30. Ono de facto jel jsem s průměrem lehce přes 30, ale těch 10 minut byla čur pauza v polovině, která mě zdržela.
Matěji, to dáte udržet.
Tak tam je to těžké, a to je strašně, že jo, trať od trati, jako že, to se nedá říct, já vlastně myslím, letos tam jako zas tolik nefoukalo.
Na koně, ten čas byl zase úplně jinačí, jo. Tohleto byl vlastně jeden z nejrychlejších nebo nejrychlejší Ironman, který jsem dokončil, šel jsem ho za 10 hodin 11, ale třeba Konu jsem šel za 12, 15. V letošním roce na koně. Sice tak nefoukalo.
Ale.
Bylo tak zvláštně pod mrakem. A byla snad ještě větší vlhkost, takže ty podmínky, i když se koukneme třeba na profesionály, tak byly opravdu hodně těžký, protože třeba s profesionálních sportovců třetina nedokončila, třetina vzdala v průběhu závodu. Vlastně tyhle ty časy nejde úplně srovnávat. Jako obecně vždycky je potřeba se kouknout natu, na tu nějakou trať a Kona rozhodně nepatří k těm nejrychlejším. V mým pojetí.
Určitě ne. To je, a ten běh.
A ten běh tyov koně jsem šel asi za dvě 45, nejrychlejší jsem šel asi za dvě, za dvě, 20 jsem šel nejrychlejší.
Běh tak za dvě 20. Byť je Fironmanů asi jako neporazil. Nikdo, si myslím. A za těch 42, 5, to by Patrik, Patrik Lange by to dal.
Patrik Langer byl rychlejší, tak byl rychlejší Jason Foller.
Taky na formuli, ale jinak se dá říct, že vlastně v rámci série Ironmanů i polovičních Ironmanů jsou vlastně jako ty nejlepší handicapovaný sportovci, když jedou na tý běžecký formuli, tak jsou rychlejší než zdraví profesionálové v rámci týrný disciplíny.
Tak, a teď vlastně trošku jakoby se blížíme k závěru, ale tak trošku o tý filozofii toho vlastně, jakou byste dal radu člověku, kterej je čerstvě po úrazu?
No, mějte cíle, cíle, mějte sny a naučte se chtít, protože když člověk dokáže definovat svůj cíl, směr a současně je ochotný pro to něco udělat, tak bude aktivní, a to si myslím, že je strašně důležitý.
A.
Já bych to nedoporučil jenom lidem s handicapem, lidem po úraze, ale vlastně obecně, protože si myslím, že v dnešní době ta naše česká nebo světová společnost je čím dál tím víc pasivní.
A když se lidí zeptáte, co chtěj, tak vám řeknou, co nechtějí, ale taková nebyla otázka. A když se zaměříme na to, co chceme a něco pro to uděláme, tak máme před sebou nějakej cíl a pak máme smysl pro něco žít.
To tu máme i jako další otázku. Právě proto, že když jsme se připravovali, tak jsem koukal na tvůj web, že dost často i třeba seš někde jako nějaký motivační řečník a tak, tak. Jasně, člověk po úrazu, OK, ale co bys potom přesně řekl takhle lidem? Třeba v nějakým korporátu, který si tě najmou, aby si je namotivoval a mají se objektivně se mají úplně skvěle, nic jim nechybí, mají část peníze, ale přesto jsou třeba nešťastný.
Tak tady je to zase o těch koníčkách, který už jsem zmínil a samozřejmě já tíhnu a inklinuji k tomu sportu, ale pro někoho to může být gastronomie, pro někoho to může být muzika a je to opravdu o tom mít vlastně nějakou činnost, nějakej koníček, kterej, když přijde den, když se prostě vůbec nedaří, tak pak si vezmeme tu kytaru a něco si zahrajeme a najednou máme úsměv na rtech. U mě takhle zafunguje vždycky sport a u někoho jinýho to může být třeba gastronomie, vyšívání nebo zpívání nebo cokoliv. Mějte koníčky, protože mějte něco, co vám udělá radost.
A přičem, vlastně zapomenete na strasti běžnýho života a přičem nebo při vlastně tom koníčku tý činnosti se vlastně pohroužíte sami do sebe a vlastně splynete s tím okamžikem, nemám úplně rád termín flow, kterej vlastně je o tom splynutí s přítomným okamžikem a ten vlastně může zažít každej, pokud bude mít nějakou činnost, která ho bude bavit.
Fascinovat z toho, jak to vyprávíš, tak si skoro říkám, že bys mohl napsat nějakou knížku, ale někde jsem ještě žádnou neviděl, tak nechystáš něco.
Tak jednu knížku jsme udělali, tu už je rok 2010, kdy jsme vlastně udělali takovou částečnou autobiografii, kterou jsme doplnili ještě u související témata týkající se mentální přípravy, výživy nebo problematiky spinálního handicapu. Nicméně v tuhletu chvíli mám v hlavě nějakej další projekt, tak se nechme překvapit.
No, ale pozor, je tady jedna otázka, kterou jsem si nepřipravil a která mě napadla až v průběhu rozhovoru a souvisí s tím, co Matěj říkal. Když vás slyším mluvit, tak se krásně vyjadřujete, výborně pracujete s pauzama, máte bohatou slovní zásobu, krásně formulujete, tak neoslovili vás někdo, abyste něco moderoval nebo spolukomentoval nebo tak, protože máte krásnej jakoby dar vyjadřování. Tak ne, nepřišla taková nabídka.
Zatím nabídka nepřišla. Realizuji se, řekl bych.
Dostatečně v rámci motivačních workshopů.
Ale je to něco, co mě.
Určitě láká, ten jazyk obecně mě baví, je krásnej. Myslím si, že mnohdy dokážu přenést emoce.
A určitě by mě to lákalo a já rád zkouším věci, který mě někam posunou. Uvidíme, něco.
Přijde třeba ne.
Protože takových. Já jsem byl taky kou komentátor pro, pro svůj sport a tak tohle jakoby vím, co to znamená, ale slyšel jsem spoustu komentátorů, který jsou některý výborný a některý jsou fakt přímo hanebný, jako špatná čeština, špatný vyjadřování, nemá to koule, atd. tak si říkám, něco umíte. To znamená pro širokej vlastně záběr triatlon, běhy.
Právě ten problém, že ten triatlon moc v tý telce nedávají takhle jako minimálně teda ten dlouhej, že jo.
Jasně, no, tak, ale na běhy, no, prostě já bych se nebál jako si o to říct někde, protože fakt jako klobouk dolů, jak se vyjadřujete, nebo podcast krásnej, můžete mít podcast, protože fakt pěkně mluvíte. No, nicméně já se vrátím, před chvílí jste řekl, že se vám nelíbí termín flow. Proč.
Obecně to není nic proti tomu termínu, ale myslím si, že v dnešní době, řekněme, v posledních třeba pěti letech, 35 letech, byl až moc zprofanovanej. Mnoho rádoby mentálních koučů tenhleten termín používá, aniž by dokázali ho nějakým způsobem prožít nebo k něčemu připodobnit.
A já si myslím, že máme krásný jazyk.
A.
Je dobrý používat i ty český výrazy, protože třeba v rámci, řekněme, nějakýho Top managementu se setkáváme se strašně anglickýma výrazama. Já si myslím, že mnoho lidí.
Mluví.
O flow flow, ale vlastně nikdo to neumí hezky česky, vysvětlej.
Tím se maskuje, že pak nemají co říct.
Může to tak být, jo. A v dnešní době já spíš mám jako trošku averzi k tomu, že mnoho lidí mluví o flow, ale neumí to vysvětlit a neumí to ani prožít.
Jo, dobře. A ještě tady, ještě jsme si připravili jednu otázku. A to je někdo, tenhle ten špás musí platit tak, jak se vám shánějí peníze na to.
Tak v tuhletu.
Chvíli vzhledem k tomu, co už mám za sebou, je ta situace poměrně snazší než na začátku. Nicméně tím, že se o zajištění finančních prostředků a všechny sponzorský spolupráce sama starám sám, tak opravdu jsou momenty, kdy se daří a kdy ty spolupráce přicházejí třeba i samy a pak přijde období, který jsem zažíval třeba v uplynulých třech letech, kdy to byl pořád takový kontinuální sešup dolů. Nebudu říkat, že se mi nedařilo, nicméně pořád bylo potřeba to nějakým způsobem nakopnout a teď musím říct, že po tom, co se podařilo v minulém roce, tak to začíná vypadat zase dobře, že bych tu křivku mohl otočit nahoru a mohlo by to být zase veselejší.
A jak to funguje? Protože ty máš fakt jako partnery dobrý. Lepší možná někdy než leckterej olympijskej vítěz, tak z tvé zkušenosti, komu ty partneři jako ty peníze dají? Prostě, co ten sportovec, kterej přijde žádat o podporu, tak co musí mít? Urveš to nějakou skvělou prezentací? Nebo jako, jak to uděláš?
Prostě.
Já si myslím, že tady opravdu musí zafungovat nějaká chemie už dlouhou dobu. To není o tom, že člověk vezme telefon, obvolává pár čísel nebo napíše na pár emailů a přijdou mu odpovědi pozitivní nebo negativní. Dneska spíš nereaguje nikdo na nic.
Takže opravdu tady žádný univerzální, univerzální rada není. Jo, co funguje a fungovalo to vždycky a fungovat, bude seznamovat se s lidma, poslouchat, co dělají lidi okolo vás a ty lidi stejně tak poslouchají, co děláte vy. A je to o neustálý práci, neustálým networkingu, potkávání se, poznávání se a vlastně propojování sítí.
A.
Pak se o vás ví, víte, co umíte? Co děláte? Co můžete nabídnout? Kromě, řekněme, toho klasického marketingovýho plnění, jako je třeba reklama na textilu nebo na autě, na dresu a podobně, tak je to i třeba realizace motivačních workshopů, zážitkových eventů. Jde v podstatě o spoluvytváření nějakých hodnot, který nemají pevně danej scénář.
Jo, a teď za mě předposlední otázka. A to taková divná, ale protože máte rád výzvy, tak si představte, že byste měl jednu z těch tříd disciplín nahradit, čím byste ji nahradil.
Aha, jako že bych dělal triatlon.
Ne.
Že by váš triatlon snů byl ji prostě jinej, jakože prostě máte možnost jednu, máte tu moc a máte možnost jednu disciplínu nahradit tak, která by to byla a čím? To je? Hodně těžká otázka. Jako s cyklistikou jsem opravdu spjatej. Běh je super, sexy tím, že vlastně jako dávám na prdel těm zdravým.
Sportovcům.
A plavání zase o obrovský pokoře, je vlastně o pokoře vůči tý vodě k tomu oceánu.
A člověk vidí zase ten svět z trošku jiný perspektivy, takže v rámci triatlonu je to strašně těžká otázka. Ale co kdybychom nechali všechny tři disciplíny? Jak jsou, ale ještě jsme tam přidali běžecký lyžování? Můžu odpovědět takhle?
Jo? No, to je výborný, jenom běžecký lyžování. Bude ale zase rukama, že jo.
Já moc na ty nohy nejsem dobrej.
Na Havaji by se to ještě blbě realizoval.
Za mě kolečkový.
Za mě. Poslední otázka, jak byste chtěl, aby si vás pamatovali jako sportovce? Nebo inspiraci nebo někoho, kdo mění pohled na život.
Já si myslím, že, nebo jsem přesvědčen o tom, že mně je nejbližší právě ta inspirace, a to měnění pohledu na život, protože všechny medaile.
Jsou pěkný. Vážím si, jsem za ně rád.
Ale vlastně mi otevírají cestu dál. Ale tím největším benefitem sportu pro mě je nejenom poznávání sebe sama při těch extrémních momentech a při extrémních okolnostech.
Ale současně ta možnost a moc inspirovat svoje okolí, protože to tomu dává hloubku. Dlouhej triatlon, jakýkoliv individuální sport je de facto ryze egoistická záležitost. Pokud chcete uspět, tak prostě musíte jít přes mrtvoly. Tak to je.
Ale.
To se mi úplně jako nelíbí.
A.
Bavili jsme se o balancu a mně ten krásný balanc k tomu egoistickýmu pojetí sportu právě dává ta možnost tý inspirace toho okolí, ať už ke sportu nebo k aktivnímu způsobu života nebo k hledání cíle.
A tak, když si mě budou pamatovat lidi, tak za to budu rád.
Mně se to zdá jako výborná tyčka.
Souhlasím. Děkujeme moc, že sis udělal čas na nás.
Děkuji za.
Klíčová slova: