Tančit s vozíčkáři

Včera jsem se vypravila na workshop tance pro osoby s míšním poškozením. Šla jsme tam spíš na čumendu a vůbec jsem nečekala, že mne lektorka zapojí do děje.
Článek
"To je super, že jste přišla, aspoň nás bude víc. Támhle jsou vozíky, nějaký si vyberte a připojte se k nám."
Sedám si na jeden, který je mi tak nějak nejsympatičtější, úplně poprvé v životě. Pokládám ruce na kola a zkouším se rozjet, pořád ale nadskakuji a táhne mě to dozadu.
"To takhle nesmíte, musíte si ty ruce položit víc dopředu, jinak vás to překlopí" přijíždí ke mně jeden muž a vysvětluje mi, jak vozík správně ovládat. I tak se mi to až do konce lekce úplně nedaří, jsem moc prudká, moc hr.
Utvoříme kolečko, mužům se do toho evidentně příliš nechce, ženy jsou z aktivity nadšenější. Lektorka se na úvod ptá, jak se máme a jestli bychom ještě něco nepotřebovali, než začneme.
"Eutanazii," odpoví jeden z klientů a pán, který mi dával instrukce, jak se má vozík správně "řídit", zareaguje: "Ta je na programu až od tří." To mě odrovná a rozesměju se.
Lidé na vozíku z mojí zkušenosti často vyznávají dost černý humor, což mi vyhovuje, protože i já mám vtípky tohoto charakteru, které už mohou být pro někoho za hranou, ráda. Jeden z mých prvních klientů vozíčkářů, se kterými jsem vedla konzultaci, se mě na jejím začátku zeptal, kam si má sednout. "Kamkoli," odtušila...