Už zase (skoro) skáču přes kaluže
...
26. září
Amputace se naštěstí nekonala; i když rozhýbání prstů chtělo hodně vůle a byl to velký boj (nejvíc mi v něm pomohlo celou svou situaci s láskou a vděčností přijmout). Po měsíci jsem stále ležel v nemocnici – v jedné poloze na zádech bez možnosti se otočit (kvůli zlomené páteři jsem napřed nesměl, posléze to přes atrofované svaly už ani nebylo možné). Nejhorší byly noci, pokaždé maximálně pár hodin spánku; nejen kvůli bolesti, na zádech se totiž pořádně nevyspím ani normálně. Veškerý pohyb za mě ten měsíc obstarávaly sestry; bez jejich pomoci jsem se nezvládl ani umýt či si utřít zadek – to vše probíhalo v posteli, kterou jsem opustil, jen když mě několikrát přesunuli na operační stůl (z mnoha důvodů bohužel není možné polytrauma takového rozsahu vyřešit na jednu, dvě, ba ani tři operace) a při převozu z Itálie do ČR.
I tak mohu mluvit o neuvěřitelném štěstí, co mě potkalo; a cítím za to nekonečnou vděčnost. Nejenže jsem přežil, dokonce mi zůstala i skoro amputovaná noha; a jednou nezlomenou rukou bylo navíc možné ovládat počítač. Pustil jsem se tedy co nejdřív do práce; to mi určitě pomohlo neklesat na duchu a zůstávat šťastný. Pár dnů po nehodě jsem livestreamoval z italské jednotky intenzivní péče ; zranění mi nebránilo vystoupit (online z nemocnice) na konferenci Svobodného přístavu ani v DVTV a ČT před volbami; věnoval jsem se také psaní textů a programování. ...