Václav Lukáš, neurolog

ČRo - Sever 15.09.2014 10:00:00

moderátor:
Hostem ve studiu Českého rozhlasu je pan doktor Václav Lukáš, je to neurolog a troufám si říct, že to je jeden z mála lidí na planetě, který má "jedinečnou a výlučnou možnost", že to, co je předmětem jeho profese, sám prožil ve svém vlastním osudu. Pane doktore, jak se změnil váš pohled na předmět vašeho odborného zájmu po tom, co jste prožil?

Václav LUKÁŠ, neurolog:
Dobrý den. Ano, jsem neurolog. Prodělal jsem mozkovou příhodu a díky tomu, že se mi podařilo se z toho dostat, z těch následků takovým způsobem, jakých se mi podařilo dostat, tak to se snažím využít. Pochopil jsem, že mám tu výjimečnou příležitost jako neurolog, vlastně mluvit o tom, co se mi stalo, všechno. To znamená, o pocitech pacienta, o tom, jakým způsobem snáší to, jak se k němu chová personál, jak k němu přistupují kolegové lékaři a můžu se přiznat,že v některých chvílích jsem i měl takový nepříjemný pocit, Ježíš Maria, když takhle se chovají ke kolegovi, jak se musejí chovat asi k normálnímu pacientovi.

moderátor:
Pocítil jste třeba i vy osobně jako lékař určité výčitky svědomí nebo pocit jakéhosi prozření, že jste dělal celý život chybu, kterou jste si třeba jako profesionál, který tu zkušenost neměl, neuvědomoval a teprve poté situaci vám došla spousta věcí? Dá se to tak říct?

Václav LUKÁŠ, neurolog:
Dá se to tak říct, ale pravda to není, protože já se domnívám, že já jsem se vždycky snažil k lidem přistupovat jako k lidem. To je právě to, co mi nejvíc schází v péči, přístup člověka k člověku, protože lidi se nechovají k ostatním lidem jako lidi. A teďka trochu jdu do svých vlastních řad. Lékaři, vůbec zdravotní personál to berou jako svojí profesi a člověk jako takový utíká. Není v centru pozornosti, je tam ta technická záležitost, je tam ten zájem o chorobu, ale o lidskou duši to příliš moc není.

moderátor:
Co je vlastně v té péči nejdůležitější? Dá se upřednostnit něco, řekněme ta technická urgentní intervence a nebo ta péče, ten přístup? Co vy osobně považujete za důležitější?

Václav LUKÁŠ, neurolog:
Já se domnívám, že asi nejdůležitější je si to správně rozdělit podle těch etap, protože samozřejmě ta první fáze je nejdůležitější, zachránit život. To znamená, časový faktor tam hraje svojí roli. Je potřeba, aby ten člověk se co nejdříve dostal do péče odborníků a pak teprve po zjištění toho, co se podařilo nebo nepodařilo zachránit, tak podle toho se dá potom léčit dál. Je potřeba s tím pacientem navázat nějaký kontakt. Ten kontakt bývá občas ztížený nebo velmi často, ne občas, ale velmi často ztížený poškozením toho mozku, poškozením určitých center, a to poškození může být nejen mozkovou příhodou, ale i úrazem, takže se to týká i pacientů, kteří jsou po úrazech, po jakémkoliv poškození, lidi, kteří mají demenci, lidi, kteří mají jakýmkoliv způsobem ztíženou tu komunikaci s druhými. Čili, je potřeba v této fázi potom přistupovat trochu jinak, starat se spíš o toho člověka, o jeho takzvaně duševní zdraví a samozřejmě, když tahle fáze se nezanedbá a pokračuje dobře, tak samozřejmě ruku v ruce s tím jde i ta rehabilitace fyzická. Jestliže máte podezření na mozkovou příhodu nebo se vám ten člověk nějak nezdá, tak tím, že zavoláte záchrannou službu, nikdy nic nezkazíte. Lepší je, aby byla záchranka zavalená obyčejnými opilci, než abyste zanedbali stav a ten člověk pak zemřel třeba nebo měl nějaký následky.

moderátor:
Říká doktor Václav Lukáš, neurolog, náš dnešní host a také neurologický pacient, člověk se zkušeností neurologického iktového pacienta. Jak to pociťuje člověk subjektivně, jak to pociťuje pacient ten, kterého stihne mozková příhoda? Je vůbec možné uvnímat, je možné zareagovat? Jsou případy, že si pacient ztížený mozkovou příhodou sám zavolá pomoc?

Václav LUKÁŠ, neurolog:
No právě, že ta mozková příhoda může mít různé příznaky, tak u těch lehčích samozřejmě člověk hlásí, že mu je nějak špatně, že mu vypadne hrníček z ruky, nebo že blbě drží tužku, nebo že si nemůže vzpomenout na nějaký výraz nebo špatně vidí, půlku obrazu třeba. A v tom případě je schopen nějakým způsobem zavolat pomoc. V tom horším případě, když ztrácí vědomí, to tak není a v tu chvíli je potřeba, aby ti lidé, kteří jsou kolem, aby to udělali za něj.

moderátor:
Pane doktore, vy jste prodělal mozkovou příhodu, podle toho, co jsem měl možnost na vašich stránkách po mrtvici číst, tak to byl poměrně asi závažný problém. Zeptám-li se osobně, jak to probíhalo u vás? Jaký je ten váš příběh, toho vašeho setkání s mrtvicí?

Václav LUKÁŠ, neurolog:
To moje setkání bylo dosti dramatický. Ještě k tomu, jak jste se ptal na to, jak se ten člověk cítí, tak většina pacientů, kterým se stane něco podobného a jsou schopni ještě vnímat, tak mají hrozný pocit studu nebo jak bych řekl, jsou, cítí se, cítí se jakoby zaskočeni, podvedeni nebo je to takový pocit, pocit toho, že musejí na sobě ukázat, že jim vlastně nic není. Takový kus jakoby frajerství, furiantství, že je všechno v pořádku, že se nic neděje, ale nedbejte na to, že ti lidé tohle říkají. Ono je to vždycky špatný, zvláště když se možná takhle někdo brání, tak je potřeba a k tomu mýmu příběhu, bylo to jednoduchý. Jako normální příhoda, začaly se mi podlamovat nohy, zvracel jsem, pak zavolali záchranku a ta mě odvezla, to bylo všechno.

moderátor:
A jako doktor jste si říkal, je zle a nebo v tu chvíli jste tam byl ten furiant a říkal jste si, to nic nebude, bude to dobrý? Co zvítězilo ve vás v tu chvíli?

Václav LUKÁŠ, neurolog:
Hrozná zloba. Já jsme na sebe nadával šíleně a na nějakou mozkovou příhodu jsem zpočátku nemyslel. Dokonce jsme synovi vysvětloval, že to, že zvracím a přitom mám i pocit na zvracení, tak jsem říkal, že to bude určitě od žaludku. Takže, v první chvíli jsme vůbec na mrtvici nemyslel, až teprve, když mi poklesla noha, tak jsem si říkal, aha, je zle. Takže, šíleně jsem vynadal těm kolegům, kteří přijeli ze záchranky a je to takovej přístup chlapa, chlapáka, jak bych řekl já.

moderátor:
Říká doktor Václav Lukáš, náš host ve studiu Českého rozhlasu Sever. Jak vlastně ten pacient na sobě mlže pracovat? Vím, že vždycky po tom neurologickém interventním ošetření přichází rehabilitace fyzická, asi logoped, tým odborníků, který se věnuje tomu pacientovi, jak on sám se může?

Václav LUKÁŠ, neurolog:
Tím prvopočátkem je úroveň poškození. Podle toho se i určuje, jestli by měla být rehabilitace fyzická nebo spíše takzvaných kognitivních funkcí, to jsou ty poznávací funkce, to jsou věci, který pomáhají člověku, aby byl v té společnosti nebo v domácnosti nebo ve svém životě dalším, aby byl k něčemu, aby lépe poznával, aby uměl logicky uvažovat, aby se lépe domluvil slovy, aby si uměl spočítat, co a jak, a tak dále. Prostě, říká se tomu kognitivní poznávací funkce. Co je důležité, je vytrvalost, trpělivost. Já jsem hrával dřív hokej, takže být zabejčený takzvaně, zabejčený, přímej tah na branku.

moderátor:
Jako pacient, jak může aktivně trénovat ty kognitivní funkce?

Václav LUKÁŠ, neurolog:
Já jsem ještě ta generace, která začínala na různých testech papírových, tištěných formulářích a tištěných publikacích, kde se upřednostňovaly křížovky i pro ten starší věk. I já jsem měl do určité míry štěstí jako pacient, že jsem se mohl setkat také s některými programy, který pracují na bázi počítačů, jsou to vlastně rehabilitační pomůcky, který velmi zábavným způsobem a záživným a jednoduchým pomáhají trénovat právě tyhle kognitivní funkce. Když už se konkrétně ptáte, tak třeba i já jsem měl to štěstí, že jsem se setkal s jedním problémem, který velmi, velmi mi pomohl. Představte si to, takovou tu vrásčitou strukturu mozku nebo ty závity a na tom vosvalených chlapíka nebo ruce, jak tenhle mozek cvičí, tak to je třeba tenhle program.

moderátor:
Brand jogging jako aktivita, jak bysme to řekli v češtině, abychom, zkusíme najít nějaký překlad nebo ekvivalent český, řekněme třeba mozková posilovna?

Václav LUKÁŠ, neurolog:
Na tom programu, co jsme cvičil, tak třeba tam je obrovská výhoda, že můžete si stanovit jakoukoliv úroveň obtížnosti a kdykoliv po ukončení těch cvičení se vám ten program sám vyhodnotí, co jste zlepšili a v čem potřebujete se ještě, kdybyste měli jít dál pracovat. Ten program vás vlastně nutí k tomu, abyste dělal pořád stále něco nového.

moderátor:
Jak jste si nakládal?

Václav LUKÁŠ, neurolog:
Intenzivně jsem cvičil čtyři měsíce a za ty čtyři měsíce jsem udělal docela dobrý pokroky. Právě v projevu slovním, v orientaci, počítání, v logice.

moderátor:
Jsou situace, kdy člověk nemá k dispozici program, nemá k dispozici počítač. Jak vlastně můžu já trénovat mozek, ať už když mám nějaký zdravotní problém nebo prostě proto, že se chci udržovat fit?

Václav LUKÁŠ, neurolog:
Já občas žertem říkám, že v rehabilitaci mi nejvíce pomohlo, když jsme byl na rehabilitaci v ženském kolektivu, protože jako muž se prosadit v ženském kolektivu je nesmírně náročné. Jistě mi muži dát za pravdu. No a samozřejmě mezi pacienty nebo mezi lidmi, kteří si chtějí udržet svěží mozek, jsou i ženy, které v tom ženském kolektivu se prosazují možná hůře, tak bych doporučoval jakoukoliv psychickou aktivitu, ideální jsou Univerzity třetího věku. Kdo se nechce nic učit, tak samozřejmě nezavírat se doma, ale chodit mezi lidi a komunikovat a komunikovat a komunikovat. Udržovat si ten mozek v nějaký aktivitě.