"Vykašlete se na ni, je nevděčná," řekl junior seniorovi tlačícímu invalidní vozík. A měl pravdu
Přiznávám totiž, že jsem měla na jazyku totéž, ten junior mě jenom o pár sekund předběhl.
Klasické víkendové odpoledne v obchodním domě v předvánočním čase. Líbezné melodie umocněné svítivou nádherou tisíců žárovek a do toho spousta lidí spěchajících, nakupujících, přemýšlejících, ale i kochajících se. A mezi těmi lidmi a jejich starostmi kráčel senior tlačící invalidní vozík se seniorkou, zcela jistě manželkou nebo družkou, protože nikdo jiný by seniora tak hrubě nenavigoval:
"Hergot, kam mě zase tlačíš, já se chci podívat, co tady mají," hulákala seniorka tak mocně, že přehlušila ty líbezné vánoční zpěvy. Senior tedy zastavil u obchodu, kolem něhož právě projížděli:
"Jsi fakt úplně blbej, já chci dovnitř, nepotřebuju čumět na tvůj odraz ve výloze," řekla seniorka opět tak nahlas, že lidé v jejich blízkosti zpomalili, asi je stejně jako mě zajímalo, jak se to vyvine dál. Možná to seniorka na vozíku zaregistrovala a publikum ji povzbudilo, možná se jen chovala stejně, jak je zvyklá. A tak jsme se my...