Ztráta sluchu ve středním věku: Jaké je přijít o život, jak jste ho znali?

Když se člověk narodí jako neslyšící, je s tou skutečností odjakživa konfrontován a nezná jinou alternativu. Jaké to je celý život slyšet, být na to zvyklý a pak o sluch přijít?
Rozhovor s Ladislavem Kratochvílem alias Kráťou, který býval hudebníkem a pak přišel o sluch. Kromě něj i o práci, přátele a koníčky. Přesto si našel vlastní způsob, jak se nezhroutit a být i nadále aktivní. Především v oblasti osvěty na téma sluchu, komunikace a sluchových vad.

"Já ti nerozumím!"

Ve svém nejbližším okolí mám zkušenosti jen s vrozenou ztrátou sluchu. Když už se získanou, tak proběhla v tak nízkém věku, že se na věci nic moc nemění. Při vrozené ztrátě je člověk s tou skutečností odjakživa konfrontován a nezná jinou alternativu. Jaké to je celý život slyšet a o sluch přijít?
Je to docela šok. Nejen pro toho, kdo přijde o sluch, ale rovněž pro jeho okolí, nejvíc pro rodinu. I když jsem věděl, že nebudu slyšet a snažil se na to nějak připravit, tak se připravit nedá ani náhodou. Najednou jeden vůbec nikomu nerozumí, nemůže dělat věci, které dosud dělal, a také se ocitne v jakémsi "informačním vakuu", protože nemá přirozené zdroje informací (rozhovory, rozhlas, hlášení v dopravním prostředku).
Pokud někdo neslyší od dětského věku, partner a případně rodina partnera s jeho sluchovou vadou počítají. Když si volí povolání, volí si takové, které bude moci vykonávat se svým stavem sluchu atd. U ohluchnutí ve středním věku při námluvách nikdo nepočítá s tím, že partner nebude třeba za 15 let slyšet, že se ze živitele rodiny stane rázem osoba živená, jelikož nemůže vykonávat své povolání (o to totiž přijde), a než se přeorientuje na něco jiného (pokud se vůbec přeorientuje), tak to chvíli trvá. Navíc je i ve velké nevýhodě.
Prostě je to o tom, že kdo má sluchovou vadu vrozenou, o nic nepřijde. Ten, kdo ohluchne ve středním věku, přijde o mnohé (sluch, práci, přátele, koníčky a další), přičemž vyrovnat se s tím vším někdo ani nedokáže a třeba chlap jako hora "zaleze do kouta".

Setkal ses do té doby s neslyšícími a znakovým jazykem? Nebo bylo prvotním impulsem, proč se osvětou ohledně sluchových vad vůbec zabývat, až tvé ohluchnutí?
Nesetkal. Bydlím v malém městě a u nás o nikom znakujícím nevím. Pouze v mládí, když jsem bydlel několik let v Praze, zahlédl jsem několikrát, jak si lidé znakovali v MHD. Nebo občas, když jsem byl v učení v Plzni.
Když jsem poprvé po operaci a ohluchnutí vylezl po 3 měsících ven, potkal jsem svého kamaráda kapelníka, se kterým jsme se v té době znali 30 let, hráli spolu v kapelách, chodili na pivo a mnohé další. On na mě začal něco znakovat a já mu říkal, že nevím, co mi chce sdělit, a podával mu blok s tužkou, aby mi to napsal. A on to znakování zopakoval. Zase jsem ho poprosil o napsání a zase mi to znakoval. Až potom, když jsem mávl rukou jakože jdu dál, mi vzal blok a tužku z ruky a napsal:
"To je ve znakové řeči ‚ahoj, jak se máš‘, naučil jsem se to kvůli tobě a ty tomu nerozumíš?"
V tu chvíli mi to zapálilo a začal jsem na něj také něco "jako znakovat". On na mě vytřeštěně zíral a napsal mi: "Já ti nerozumím." Na to jsem mu odpověděl, že jsem mu také nerozuměl a že to je 1:1. ...

... Nevýhoda je, že neslyším, když si čtu knihu. Ono se to nezdá. Ale já jsem tam s nimi v té knize a najednou, když se třeba děsně apartně a potichu plížíme s Old Shatterhandem k banditům, mi jeden z těch banditů skočí na záda. Já se děsně leknu, rozhlédnu se, čím bych ho majznul, a ona to je vnučka, která právě přijela a plácla mě na pozdrav. ...