Zuzana Daušová: Psi se mohou stát "ušima" neslyšících a "očima" nevidomých
08.04. 2025 - 06:11
Náš region Praha
Podíváme-li se do naší pradávné historie, zjistíme, že pes patří mezi nejstarší domestikovaná zvířata vůbec, člověka doprovází už 14 tisíc let. Někteří z nich slouží jako asistenční a vodicí psy a pomáhající lidem s nejrůznějšími typy postižení.
Výcvbr>Výcviku asistenčních a vodicích psů se u nás věnuje mnoho let zakladatelka a ředitelka Centra výcviku psů pro postižené Helppes v Praze – Motole Zuzana Daušová.
* Jste zakladatelkou centra Helppes, víte kam až sahá historie výcviků psů?
Z nedávné analýzy mitochondriální DNA jednoznačně vyplynulo to, že psi mají jediného společného předka, kterým je vlk obecný. Naši prapředci používali svého nejlepšího přítele především jako hlídače, pastevce a pochopitelně také lovce. Dnes máme díky velké variabilitě asi třistapadesát vyšlechtěných plemen.
* První průkopnicí byla podle všeho prý jistá fenka Buddy…
Úplně první doložitelné záznamy o výcviku vodicích psů pochází z 18. století z Vídně. Cílený výcvik těchto psů ale začal o něco později. Stalo se tak v roce 1927. Mladý nevidomý muž Morris Frank z Nashville se dozvěděl o výcviku psů v Německu. Pomáhali vojákům, kteří ztratili zrak za první světové války. Otec Morrisovi přečetl článek v The Saturday Evening Post o filmu Seeing Eye Dogs a následně napsali Dorothy Harrison Eustis, trenérce psů ve Švýcarsku. Požádali ji, aby vycvičila psa, ona nikdy předtím takového psa necvičila, ale souhlasila. V roce 1928 se dvacetiletý Morris ocitl ve Švýcarsku a představili mu krásnou fenku německého ovčáka Kiss. Byla to láska na první pohled, ale Morris se rozhodl změnit její jméno na Buddy. Po šesti týdnech Buddy ohromila dav reportérů, když vedla Morrise plynule rušnými ulicemi New Yorku. Stali se ambasadory pro použití vodících psů a společně s Dorothy Eustis založili v roce 1929 první školu výcviku vodících psů v USA s názvem Seeing Eye Dog v Morristownu v New Jersey.
* A jak to bylo s příběhem o fence Skippy a nedoslýchavé Lindě?
V roce 1960 se začala rozšiřovat praxe používání psů pro zlepšení života osob se zdravotním postižením. O 9 let později dostala šestnáctiletá Linda Pritchard z Denveru ve státě Colorado štěně německého ovčáka. Jakmile Skippy uslyšela neobvyklý zvuk, že bouchají dveře nebo že je otevřené okno, položila tlapu na Lindu, aby ji varovala. Lindini rodiče najali profesionální trenérku psů Sally Terroux, aby ještě zlepšila citlivost Skippy na hluchotu dcery. Sally trénovala Skippy, aby upozornila na různé zvuky, jako jsou budík, klepání na dveře, pískání rychlovarné konvice a na kouřový alarm. Skippy adaptovala Lindu na její dosud osamělé a frustrující prostředí. Byla jí velkou pomocnicí i kamarádkou.
* Nemálo "signálních" psů prý rozumí lidské řeči. Jak je to možné?
Předchozí příběh má své zajímavé pokračování. Když ředitel Americké humánní asociace (AHA) slyšel o "psu, který slyší", oslovil zmíněnou Lindu a Skippy. Setkání inspirovalo AHA k založení první výcvikové organizace pro signální psy v roce 1977, jejímž cílem bylo zjistit, jak na tom psi se svými asistenčními schopnostmi ve skutečnosti jsou. Psi se mohou stát "ušima" neslyšících, stejně jako vodící psi "očima" nevidomých.
* A co teprve příběh o psu, který odpromoval na asistenční univerzitě…
Ten příběh je skutečný. Kříženec černého labradora a zlatého retrievera, který se jmenoval Abdul, což znamená užitečný sluha, byl prvním psem, který promoval jako servisní pes. Vynikal při sbírání spadlých předmětů, rozsvěcení světla, přinášení předmětů a otevírání i zavírání dveří. Dali ho do páru s mladou ženou Kerry Klausovou, která byla na invalidním vozíku. Abdul se stal celostátně uznávaným prvním servisním psem v USA. Lidé opět žasli nad tím, co všechno může dobře vycvičený pes udělat, aby zlepšil život svého lidského partnera, a tím poptávka po servisních psech rostla.
* Jenže jak říkáte, k tomu musí někdo psa vycvičit, vytrénovat. Také říkáte, že je to náročné. Kdo byl u nás prvním takovým trenérem?
U nás byly zaznamenány takovéto první pokusy o výcvik vodících psů ve 20. letech minulého století. Jedním z prvních trenérů vodících psů byl v 60. letech pan Fišer, který položil v tomto oboru i umění první základy. Od roku 1978 probíhal výcvik vodících psů v rámci národního podniku Meta Praha a vodící psi byli zařazeni mezi "kompenzační pomůcky". Speciální výcviky asistenčních psů v republice byly zahájeny teprve až v roce 2001.
* Což se zdá být teprve "nedávno". A který pejsek byl jako první takto vycvičený? Pro koho konkrétně?
Prvním předaným asistenčním psem byla fenka labradorského retrievera Elza vozíčkáři Davidovi v dubnu 2003. V té souvislosti trenéři asistenčních psů hledali pro své klienty vhodná psí plemena.
* Které plemeno se k tomu nejvíc hodí?
Z plemen jsou nejvhodnější zástupci labradorských, zlatých a flat coated retrieverů. Je to zejména pro jejich snadnou adaptabilitu (neřeší změny prostředí ani lidí), přátelskou a nekonfliktní povahu, ochotu spolupracovat s člověkem a snadnou ovladatelnost.
* Jak velký rozdíl je ve financování psů asistenčních a psů vodících?
K tomu lze říci, že zatímco vodící psi jsou lidem se zrakovým postižením hrazeni ze státních prostředků, na psy asistenční bez ohledu na závažnost handicapu stát nijak nepřispívá.
* Nepřispívá?
Žadatelé o asistenční psy jsou závislí pouze na jednotlivých dárcích. Pro samotné psy to je ale velkým bonusem, protože pokud předáme klientovi psa vodícího, musíme mu ho předat na základě kupní smlouvy. Pokud tedy je pak problém, že klient např. začne zanedbávat péči o psa, nemáme zpravidla možnost psu nějak účinně pomoci. Pokud se to ale stane u psa asistenčního, máme právo, v nejhorším případě, takového psa i odebrat.
* Máte ještě k dobru jako třešničku na dortu jiný zajímavý příběh?
Slečna Kateřina trpí posttraumatickou stresovou poruchou, úzkostmi a bipolární poruchou. Její problémy začaly už na gymnáziu v 16 letech, kdy na ni přicházely nesnesitelné úzkosti, při kterých zapomínala dýchat. I přes svá onemocnění vystudovala vyšší odbornou školu a začala studovat na vysoké škole. Po nástupu na vysokou školu a tedy i s částečným osamostatněním začalo Kateřině docházet, jak moc jí chybí čtyřnohý parťák.
* A vy jste u toho byla?
Požádala nás o asistenčního psa, který by jí pomohl vše zvládat mnohem lépe. Rádi jsme slečně Kateřině vyšli vstříc, vycvičili jsme pro ni psí asistentku Taru, která jí pomáhá zvládat důsledky zdravotního postižení. Labradorka Tara jí už dokonce zachránila život, jak Kateřina vylíčila hlavní trenérce Tary Denise v děkovném a dojemném dopise: Dobrý den. Ráda bych Vám poděkovala, z celého svého srdce. Tara včera se mnou zažila záchvat tetanie kvůli úzkosti a zvládla to na jedničku. Přivolala pomoc, neopouštěla mě ani na sekundu. Tara hned ze začátku, když jsem byla nervózní, rozpoznala, co se děje, ležela mi na nohou déle než 30 minut a nechtěla ani mlsky. Pak přijela záchranka a Tara už věděla, že mi někdo pomůže a uklidnila se. Teď se ode mne nehne na krok. Mohu říci, že kdybych v daných situacích neměla Taru, nevím, jak by to dopadlo. Díky ní mi lidi pomohli, protože kolem mě vířila, dokud si někdo nevšiml, že je něco v nepořádku. Dovoluju si říct, že mi zachránila život. Jsem vděčná nejen Taře, ale i Vám, protože to Vy jste vycvičila takovou úžasnou fenku, jako je Tara. Buďte na sebe prosím pyšná, protože já na Vás pyšná jsem. *
Foto: archiv Ha Thanh Špetlíkové
Výcvbr>Výcviku asistenčních a vodicích psů se u nás věnuje mnoho let zakladatelka a ředitelka Centra výcviku psů pro postižené Helppes v Praze – Motole Zuzana Daušová.
* Jste zakladatelkou centra Helppes, víte kam až sahá historie výcviků psů?
Z nedávné analýzy mitochondriální DNA jednoznačně vyplynulo to, že psi mají jediného společného předka, kterým je vlk obecný. Naši prapředci používali svého nejlepšího přítele především jako hlídače, pastevce a pochopitelně také lovce. Dnes máme díky velké variabilitě asi třistapadesát vyšlechtěných plemen.
* První průkopnicí byla podle všeho prý jistá fenka Buddy…
Úplně první doložitelné záznamy o výcviku vodicích psů pochází z 18. století z Vídně. Cílený výcvik těchto psů ale začal o něco později. Stalo se tak v roce 1927. Mladý nevidomý muž Morris Frank z Nashville se dozvěděl o výcviku psů v Německu. Pomáhali vojákům, kteří ztratili zrak za první světové války. Otec Morrisovi přečetl článek v The Saturday Evening Post o filmu Seeing Eye Dogs a následně napsali Dorothy Harrison Eustis, trenérce psů ve Švýcarsku. Požádali ji, aby vycvičila psa, ona nikdy předtím takového psa necvičila, ale souhlasila. V roce 1928 se dvacetiletý Morris ocitl ve Švýcarsku a představili mu krásnou fenku německého ovčáka Kiss. Byla to láska na první pohled, ale Morris se rozhodl změnit její jméno na Buddy. Po šesti týdnech Buddy ohromila dav reportérů, když vedla Morrise plynule rušnými ulicemi New Yorku. Stali se ambasadory pro použití vodících psů a společně s Dorothy Eustis založili v roce 1929 první školu výcviku vodících psů v USA s názvem Seeing Eye Dog v Morristownu v New Jersey.
* A jak to bylo s příběhem o fence Skippy a nedoslýchavé Lindě?
V roce 1960 se začala rozšiřovat praxe používání psů pro zlepšení života osob se zdravotním postižením. O 9 let později dostala šestnáctiletá Linda Pritchard z Denveru ve státě Colorado štěně německého ovčáka. Jakmile Skippy uslyšela neobvyklý zvuk, že bouchají dveře nebo že je otevřené okno, položila tlapu na Lindu, aby ji varovala. Lindini rodiče najali profesionální trenérku psů Sally Terroux, aby ještě zlepšila citlivost Skippy na hluchotu dcery. Sally trénovala Skippy, aby upozornila na různé zvuky, jako jsou budík, klepání na dveře, pískání rychlovarné konvice a na kouřový alarm. Skippy adaptovala Lindu na její dosud osamělé a frustrující prostředí. Byla jí velkou pomocnicí i kamarádkou.
* Nemálo "signálních" psů prý rozumí lidské řeči. Jak je to možné?
Předchozí příběh má své zajímavé pokračování. Když ředitel Americké humánní asociace (AHA) slyšel o "psu, který slyší", oslovil zmíněnou Lindu a Skippy. Setkání inspirovalo AHA k založení první výcvikové organizace pro signální psy v roce 1977, jejímž cílem bylo zjistit, jak na tom psi se svými asistenčními schopnostmi ve skutečnosti jsou. Psi se mohou stát "ušima" neslyšících, stejně jako vodící psi "očima" nevidomých.
* A co teprve příběh o psu, který odpromoval na asistenční univerzitě…
Ten příběh je skutečný. Kříženec černého labradora a zlatého retrievera, který se jmenoval Abdul, což znamená užitečný sluha, byl prvním psem, který promoval jako servisní pes. Vynikal při sbírání spadlých předmětů, rozsvěcení světla, přinášení předmětů a otevírání i zavírání dveří. Dali ho do páru s mladou ženou Kerry Klausovou, která byla na invalidním vozíku. Abdul se stal celostátně uznávaným prvním servisním psem v USA. Lidé opět žasli nad tím, co všechno může dobře vycvičený pes udělat, aby zlepšil život svého lidského partnera, a tím poptávka po servisních psech rostla.
* Jenže jak říkáte, k tomu musí někdo psa vycvičit, vytrénovat. Také říkáte, že je to náročné. Kdo byl u nás prvním takovým trenérem?
U nás byly zaznamenány takovéto první pokusy o výcvik vodících psů ve 20. letech minulého století. Jedním z prvních trenérů vodících psů byl v 60. letech pan Fišer, který položil v tomto oboru i umění první základy. Od roku 1978 probíhal výcvik vodících psů v rámci národního podniku Meta Praha a vodící psi byli zařazeni mezi "kompenzační pomůcky". Speciální výcviky asistenčních psů v republice byly zahájeny teprve až v roce 2001.
* Což se zdá být teprve "nedávno". A který pejsek byl jako první takto vycvičený? Pro koho konkrétně?
Prvním předaným asistenčním psem byla fenka labradorského retrievera Elza vozíčkáři Davidovi v dubnu 2003. V té souvislosti trenéři asistenčních psů hledali pro své klienty vhodná psí plemena.
* Které plemeno se k tomu nejvíc hodí?
Z plemen jsou nejvhodnější zástupci labradorských, zlatých a flat coated retrieverů. Je to zejména pro jejich snadnou adaptabilitu (neřeší změny prostředí ani lidí), přátelskou a nekonfliktní povahu, ochotu spolupracovat s člověkem a snadnou ovladatelnost.
* Jak velký rozdíl je ve financování psů asistenčních a psů vodících?
K tomu lze říci, že zatímco vodící psi jsou lidem se zrakovým postižením hrazeni ze státních prostředků, na psy asistenční bez ohledu na závažnost handicapu stát nijak nepřispívá.
* Nepřispívá?
Žadatelé o asistenční psy jsou závislí pouze na jednotlivých dárcích. Pro samotné psy to je ale velkým bonusem, protože pokud předáme klientovi psa vodícího, musíme mu ho předat na základě kupní smlouvy. Pokud tedy je pak problém, že klient např. začne zanedbávat péči o psa, nemáme zpravidla možnost psu nějak účinně pomoci. Pokud se to ale stane u psa asistenčního, máme právo, v nejhorším případě, takového psa i odebrat.
* Máte ještě k dobru jako třešničku na dortu jiný zajímavý příběh?
Slečna Kateřina trpí posttraumatickou stresovou poruchou, úzkostmi a bipolární poruchou. Její problémy začaly už na gymnáziu v 16 letech, kdy na ni přicházely nesnesitelné úzkosti, při kterých zapomínala dýchat. I přes svá onemocnění vystudovala vyšší odbornou školu a začala studovat na vysoké škole. Po nástupu na vysokou školu a tedy i s částečným osamostatněním začalo Kateřině docházet, jak moc jí chybí čtyřnohý parťák.
* A vy jste u toho byla?
Požádala nás o asistenčního psa, který by jí pomohl vše zvládat mnohem lépe. Rádi jsme slečně Kateřině vyšli vstříc, vycvičili jsme pro ni psí asistentku Taru, která jí pomáhá zvládat důsledky zdravotního postižení. Labradorka Tara jí už dokonce zachránila život, jak Kateřina vylíčila hlavní trenérce Tary Denise v děkovném a dojemném dopise: Dobrý den. Ráda bych Vám poděkovala, z celého svého srdce. Tara včera se mnou zažila záchvat tetanie kvůli úzkosti a zvládla to na jedničku. Přivolala pomoc, neopouštěla mě ani na sekundu. Tara hned ze začátku, když jsem byla nervózní, rozpoznala, co se děje, ležela mi na nohou déle než 30 minut a nechtěla ani mlsky. Pak přijela záchranka a Tara už věděla, že mi někdo pomůže a uklidnila se. Teď se ode mne nehne na krok. Mohu říci, že kdybych v daných situacích neměla Taru, nevím, jak by to dopadlo. Díky ní mi lidi pomohli, protože kolem mě vířila, dokud si někdo nevšiml, že je něco v nepořádku. Dovoluju si říct, že mi zachránila život. Jsem vděčná nejen Taře, ale i Vám, protože to Vy jste vycvičila takovou úžasnou fenku, jako je Tara. Buďte na sebe prosím pyšná, protože já na Vás pyšná jsem. *
Foto: archiv Ha Thanh Špetlíkové
Klíčová slova: