Lidé s tělesným postižením prožívají radosti i starosti stejně jako my. Jen někdy potřebují naši pomoc
Někteří nevidí, jiní neslyší a další se pohybují na vozíčku.
To, co potřebují, není soucit, ale skutečná pomoc. Přesto často nevíme, jak se k nim chovat. I když alespoň jednoho handicapovaného člověka má ve svém okolí téměř každý, většina české populace nemá žádnou přímou zkušenost s péčí o osobu se zdravotním postižením.
Pro většinu z nás je ale život člověka s handicapem stejně hodnotný jako "zdravého" člověka a měli bychom se na něj dívat "normálně". Vyplývá to z průzkumu agentury Median, který vznikl v návaznosti na informační kampaň Chodicilide.cz. Ta má za cíl ukázat, že soucit handicapovaným lidem nepomůže, mnohem lepší je jim správně pomáhat.
Ignorance je málo
Podle výzkumu nejčastěji při setkání s handicapovaným člověkem cítíme soucit, smutek, lítost, úzkost, bolest a strach. Mnoho z nás si také v tu chvíli uvědomí, jak si váží vlastního zdraví a života bez handicapu.
Pro desetinu oslovených je prvním pocitem při setkání s člověkem s postiženým potřeba nabídnout pomoc. Naštěstí jen čtyři procenta dotazovaných si osob s handicapem nevšímají a nezajímají se o ně a asi dvě procenta respondentů uvádějí, že se na osoby s postižením raději ani nedívají, neboť jim pohled na ně není příjemný. Dobrou zprávou ale je, že kdyby dotazovaní potkali na přechodu pro chodce nevidomou dívku, celých 40 procent z nich by ji oslovilo a nabídlo svou pomoc. Téměř čtvrtina lidí by vyčkala, jestli je dívka schopná situaci zvládnut sama, a poté by ji případně i oslovili. Pouze 16 procent respondentů by neudělalo nic, protože si myslí, že dívka umí se svým handicapem žít. Stejné procento si myslí, že by je dívka sama oslovila, kdyby potřebovala pomoc.
"Pozitivním výsledkem výzkumu je, že větší část respondentů vnímá možnost prožívat život s postižením jako kvalitní a zcela plnohodnotný," popisuje Lenka Šrámková, ředitelka Nadace Sirius, která stojí za kampaní Chodicilide.cz. Důležité podle ní je uvědomit si, že lítost není to, co handicapovaní potřebují.
"Skutečný soucit se totiž projevuje jako aktivita, jako vůle konat a ochota pomáhat. Lítost sama o sobě je pouze emocí, která těm, jež litujeme, nic pozitivního nepřinese," dodává Lenka Šrámková.
Místo lítosti bychom se měli naučit nabízet pomoc, ale tak, jak bychom my sami chtěli, aby někdo nabídl pomoc nám samotným. Podle výzkumu však mnoho z nás neví, jak svou pomoc nabídnout, a také se obáváme toho, zda se svou nabídkou pomoci handicapovaného nějak nedotkneme.
Najde se i hodně ochotných lidí, kteří ale svou pomoc nabízejí bez rozmyslu a nevhodně.
První krůčky
"Zdá se, že na cestě k vnímání lidí se zdravotním postižením jako rovnocenných jsme už nakročili první krůčky," je přesvědčená Lenka Šrámková.
Prvním krokem by podle ní mělo být nebát se handicapovaného člověka oslovit s nabídkou pomoci.
Je to z vaší strany projev zájmu a dobré vůle. Na druhé straně je namístě respektovat, že handicapovaný člověk může nabídku pomoci odmítnout, protože je schopen situaci zvládnout sám, i když to nemusí být patrné na první pohled.
---
jak komunikovat s neslyšícím
Lidé se sluchovým postižením jsou pestrou skupinou s různými možnostmi komunikace. Při setkání je tedy dobré nejprve si vyjasnit vhodný komunikační prostředek.
Neslyšící i nedoslýchavý často neovládá mluvenou reč. Běžně ale stačí, když mluvíme pomalu a zřetelně, udržujeme oční kontakt a případné sdělení zopakujeme. Někdy pomůže i papír a tužka. Před započetím rozhovoru na sebe upozorněte (třeba poklepáním na rameno).
Pokud vám dotyčný napoprvé nerozumí, často stačí sdělení zopakovat nebo vyjádřit jinými slovy. Nekřičte – práh bolesti mají neslyšící stejný jako slyšící a lepší komunikace tím nedosáhnete.
Foto: SLUŠNOST. Zeptejte, zda je vaše pomoc vítaná.
Foto: Shutterstock.com