Cestou na Dny Mateje Hrebendyv Levoči, což je přehlídka literární tvorby a uměleckého přednesu nevidomých a slabozrakých, mi hlavou jako naschvál probleskoval nejčernější humor. Budeš tam jednooký mezi slepými. Schválně tě budou napadat samé věty jako "v druhém úseku vidíme", "na této pointě si ukážeme" nebo "podíváme se na větu...".
Těšil jsem se, ale také jsem se bál, abych to nezbabral.
Letošní ročník byl už šestnáctý. Je dobré, že soutěž zase po letech hostila Levoča, která je symbolickým hlavním městem nevidomých na Slovensku. První ústav pro slepce tam založili už roku 1922. Dnes tam sídlí internátní školy i mimořádně cenná Knihovna Matěje Hrebendy, pojmenovaná podle průkopníka knižní distribuce u nás, který o sobě ve Vlastním životopisu napsal: "Oční vadu jsem si už s sebou přinesl na svět a ta se v dětství poznat dala... Když jsem si jako pětileté dítě s dítky hrál, už si mojí vady všímala a mne slepým nazývala." Hrebenda po vsích prodával knihy, které nosil v batohu na zádech přímo od vydavatelů, ale neživil se tím – až do osmdesáti žil jen z žebrání, čímž asi předznamenal slovenský osud v kultuře.
Dokud viděl, nečetl Nejmladší účastníci levočských Dní byly ještě děti, nejstarší důchodci. Recitátoři a autoři přicházeli s klapotem bílých hůlek a usazovali se. Kabáty si pokládali po hmatu. Poznávali se po hlasu.
Seděl jsem před nimi na židli ve třídě a měl jsem zase jednou pořádnou trému. Představil jsem se a poprosil je, aby mi krátce povyprávěli o sobě, odkud jsou a jaké texty si vybrali. Potěšilo mě, že se zpaměti naučili hlavně básně a krátké povídky slovenských autorek a autorů: od Dobšinského přes Haľamovou až po Duška.
Jeden z nejstarších účastníků mi řekl, že ho jako malého chlapce učila moje prateta Valéria Kirchmayerová – v naší rodině mnohé ženy učily postižené a také já jsem vyrůstal mezi nedoslýchavými.
Povídali jsme si o oblíbených autorech, o čtení nahlas, o psaní a o audioknihách. Jeden pán se mi přiznal, že dokud viděl, vůbec nečetl beletrii, ale po oslepnutí se naučil Braillovo písmo a přečetl už celý kánon světové prózy. Vydal více než sto článků a tucet povídek. Dalšímu se ve čtyřiceti rozpadly sítnice, takže se musel znovu naučit žít, orientovat se, pracovat, vařit. A také začal psát, aby se s tímnějak vyrovnal. Nejmladší, osmnáctiletá nadějná spisovatelka mi prozradila, že je slepá od narození, jen občas spatří bílé šmouhy, jinak je ponořená do černočerné tmy. Pracuje na prvním románu, v němž si představuje viditelný svět a svoje místo v něm.
Děkujeme, že nás vidíte Bál jsem se, že to bude depka, ale celou dobu jsme se smáli a tvrdě pracovali. Žádné falešné pochlebování, ale otevřená oboustranná kritika. Naučil jsem se od nich daleko víc než oni ode mě.
Tito lidé čtou, píšou, malují, fotí, cestují, s pomocí hlasového softwaru používají Facebook. Když jsme se loučili, požádali mě, abych svým přátelům vyřídil jejich vzkaz: "Děkujeme, že nás vidíte!"
Když už jsem byl v Levoči, napsal jsem básníkovi Eriku Jakubu Grochovi. Hned mi odepsal, navrhl mi tykání a pozval mě k sobě do nedaleké vsi. Žije ve staré dřevěnici jako na konci světa, na osamělém, slunečném místě s výhledem na Tatry.
Z pece sálalo měkké teplo, elektřina nefungovala, tak jsme seděli při svíčkách a dvě hodiny jsme si povídali o psaní a o životě, o ženách a o lásce a o rozchodech, o Egonu Bondym, který u něj roku 1988 čtyři měsíce bydlel v Košicích, o dědečkovi a otci, které mu Sověti zavlekli do Kazachstánu, o písmu, vydávání knížek a o dětech.
Věnoval mému synovi knížku Tuláček a Klára, jednu z nejhezčích dětských knih uplynulých let, a mně sbírku básní, kterou jsem dlouho marně sháněl. Erik je pro mě jednou z nejnenápadnějších, ale i nejdůležitějších postav současné slovenské literatury. Tady je jeho báseň Plnost: Nehybná perla, privretá vekmi. / Trhlina v obnovujúcom sa súkne. / Podobné vajíčku slávika, vidí / a spieva srdce, až keď pukne.
Foto:
O autorovi: MICHAL HVORECKÝ spisovatel Autor (* 1976) je spisovatel, žije v Bratislavě