Nadace Charty 77 patří u nás k nejstarším, největším a nejznámějším neziskovým organizacím. Ve své čtyřiatřicetileté činnosti se samozřejmě různě proměňovala, rozšiřovala a zažívala významné úspěchy i dílčí problémy. Po celou tuto dobu ji doprovází její zakladatel a předseda správní rady profesor František Janouch.
- E15: Je Nadace Charty 77 skutečně nejstarší poválečnou nadací u nás?
Nejstarší českou nadací vůbec je zřejmě Nadace "Nadání Josefa, Marie a Zdenky Hlávkových", jež byla založena roku 1904. Je to též jediná nadace, která přetrvala komunistický režim. Po roce 1948 je Nadace Charty 77 zřejmě druhá nově vzniklá nadace, o které vím. Tu první jsem založil shodou okolností také já. Bylo to myslím v roce šedesát sedm. Byl jsem šéfem oddělení teoretické fyziky v Ústavu jaderného výzkumu, měli jsme již dobré zahraniční kontakty, ale neměli jsme na ně peníze. Jeden známý mi navrhl, že bych mohl přes jeho otce oslovit vedení Třineckých železáren. Odjel jsem do Třince, setkal jsem se s jejich ředitelem a zeptal se, zda by nemohli přispívat na vědecký výzkum v oblasti jaderné fyziky. Asi jsem mu atraktivně popsal naši činnost a naše problémy. Zeptal se, kolik bychom potřebovali, a já trochu rozpačitě požádal o 150 až 200 tisíc tehdejších korun. Souhlasil. To byla tehdy obrovská suma. Dohodli jsme se na založení Nadace Třineckých železáren na podporu vědeckého výzkumu. Nadace Charty 77 byla, pokud je mi známo, druhou nadací založenou před rokem 1989. Ale byla založena ve Švédsku
- E15: To už byly takové časy, že nadace prošla bez problémů?
V roce 1967 byla Akademie věd proti, protože to vlastně narušovalo jejich monopol na peníze a tím i jejich mocenské nástroje. Ale to už byla doba mnohem příznivější, blížil se rok šedesát osm. A také jsme již měli ve světě určité jméno, a tak to nakonec prošlo a začalo fungovat.
- E15: V roce 1970 vás vyhodili z práce, skončila tím i tato nadace?
Prakticky ano. Po okupaci 1968 jsme již nové peníze od Třineckých železáren nedostali a ty, co jsme měli, jsme stačili použít před tím.
- E15: Pomohla vám o deset let později ve Švédsku tato zkušenost i při zakládání Nadace Charty 77?
Do jisté míry ano. V roce 1978 jsem nechtěl zakládat nějaký fond či podpůrnou společnost, ale nadaci. Pro mě ten název, ta forma byly přirozené. Moji švédští levicoví přátelé měli zpočátku námitky. Nadace je švédsky stiftelsen, což bylo pro ně něco příliš kapitalistického, slovo evokovalo rodinné nadace jako například Fordovu či Wallenbergovu (Wallenbergstiftelsen). Ale Nadace Charty 77 (Charta 77 Stiftelsen) byla švédskou nadací založenou podle švédských zákonů. Teprve někdy v lednu 1990 mi ministr Sachr slavnostně předal registrační "patent" pro československou Nadaci Charty 77.
- E15: Myslím, že v životě Nadace Charty 77 byly nejvýznamnější dva zlomy. Její vznik a určitá změna zaměření po revoluci. Můžete je přiblížit?
Těch zlomů či spíše změn v její činnosti bylo jistě více. Zpočátku jsme nadaci orientovali hlavně na sociální a humanitární pomoc pro lidi, kteří se pro své politické přesvědčení, disidentství či odpor k režimu dostali do vězení či byli vyhozeni ze zaměstČSOB nání. Poskytovali jsme periodickou či jednorázovou podporu skoro dvěma stovkám osob v Československu. Byli jsme však finančně tak úspěšní, že jsme mohli začít financovat i jiné programy zaměřené na otvírání uzavřené komunistické společnosti a její modernizaci: pomáhali jsme rozkládat totalitární společnost technickými prostředky zevnitř a jejím odhalováním a demaskováním zvenku, tedy v cizině.
- E15: Technickými prostředky?
Různými způsoby. Například jsem se dozvěděl, že Jazzová sekce potřebuje přístroje na snímání koncertů a jejich šíření dál. Tak od nás dostali profesionální přenosné magnetofony a kopírovací přístroj na magnetofonové kazety. Jazzová sekce měla velký vliv na mladou generaci. Nebo zakázaná herečka paní Vlasta Chramostová, hrála pro své přátele doma, dostala na bytové divadlo osvětlení a podobně.
- E15: Řekl bych, že prvotní by měly být přístroje na šíření textů.
Samizdat byl jednou z nejdůležitějších forem udržení svobodné kultury a šíření informací. Knihy zakázaných spisovatelů se šířily v kopiích vyráběných na psacích strojích přes kopíráky, až 10 kopií na jedno přepisování. V té době, mluvím o počátku osmdesátých let, se začaly vyrábět elektrické psací stroje s pamětí a s možností korekcí. Velice se pro ně třeba nadchl Pavel Tigrid z pařížského Svědectví. Přesvědčil jsem ho ale, že musíme vidět dál, a navrhl jsem převést výrobu takzvaného samizdatu, tedy Edice Petlice a tak podobně, na osobní počítače. Problém byl však v tom, že západní počítače neuměly česky. A protože žádná západní firma, třeba IBM, nepovažovala sovětský blok za obchodně perspektivní, museli jsme je proto předělat sami, což znamenalo vybavit počítače českými klávesnicemi, zobrazovat česká písmena na obrazovce a donutit printery, aby psaly česky. To byl v první polovině osmdesátých let velký problém: "Počeštit" klávesnici nebylo tak těžké, ale počeštit čip EPROM tak, aby se česká písmena objevovala i na displeji, už problém byl. A značný. Nakonec se to podařilo, a když už jsme to dělali, přidali jsme i slovenská, polská a maďarská písmena. A nakonec i azbuku.
- E15: Jak se počítače rozdělovaly?
Napřed jsme jimi vybavili exilové organizace a nakladatelství, a potom je začali posílat domů. První dostal Václav Havel. Zajímavé je, že když Havel přišel jako prezident na Hrad, nebyl tam ještě žádný počítač. Vzal si tam tedy svůj. Takže první počítač na Hradě byl od Nadace Charty 77. Před revolucí jsme dopravili domů kolem stovky počítačů s tiskárnami, několik dostali Poláci a dva dokonce šly do Moskvy (leden 1987). Chtěl jsem například převést celý samizdat na počítače. Posílat přes hranice zakázané rukopisy ne na papíru, ale na disketách. To bylo daleko jednodušší než tisíce popsaných stran. Také jsem chtěl, aby spisovatelé doma psali knihy do počítačů, aby je přes hranice posílali v elektronické podobě, dělali si sami korektury, exilová nakladatelství je nemusela sázet, jen udělat layout, vytisknout a potom posílat, vlastně pašovat zpět domů. Nadace Charty 77 též podporovala české a slovenské nakladatele v exilu, aby při vydávání českých knih moc neprodělali.
- E15: Kolik knih se tak povedlo vytisknout, než přišla revoluce?
Podpořili jsme finančně vydání asi stovky knih v exilu. Před revolucí se podařilo vydat jednu knihu tak, že si ji autor napsal do počítače, provedl korektury a na Západě se kniha pouze vytiskla. Připravil ji Havel s kamarády. Byl to sborník jeho článků Do různých stran, který vydalo Prečanovo dokumentační středisko spolu s naší nadací.
- E15: Koncem osmdesátých let se šířil i Originální videožurnál. I v tom jste měli "prsty"?
Videožurnál byl zajímavý projekt. Z Prahy chtěli, abychom jim poslali několik lehčích filmových kamer a střihací pultík. Přemluvil jsem je, aby rovnou přešli na video a opatřili, jsme pro ně poloprofesionální videokameru SONY a editovací pultík. Když se s tím pan Kačírek seznámil, byl velice spokojen. Kromě toho jsme přes Tuzex poslali domů asi 10 barevných televizorů a videorekordérů a někdy v roce 1986 začala v Československu fungovat síť domácích kin, tedy home-cinema. A pašovali jsme domů videokazety s filmy zakázanými v Československu. Mimochodem koncepci Originálního videožurnálu měla doma na starosti Olga Havlová.
- E15: Čím to, že Nadace Charty 77 byla tak úspěšná?
Především díky tomu, že Švédové mají dobré srdce. A dokázali jsme jim dobře zprostředkovat situaci doma. Měli jsme intenzivní styky s novináři i politiky. Asi pomohlo i to, že jsem byl dost znám, často jsem vystupoval v televizi i rádiu, psal do novin. Byl jsem navíc znám i jako vědec, a ne jako nějaký profesionální revolucionář. Takže nám veřejnost věřila. A navíc nás podporovala plejáda známých švédských osobností ať už spisovatelů, vědců, herců, architektů a tak podobně.
- E15: Vraťme se k prvnímu důležitému bodu. Vznik Nadace Charty 77. Jak to začalo?
Nadace Charty 77 vznikla ve Stockholmu v prosinci 1978. Ale vy asi máte na mysli vznik Nadace Charty 77 v Československu. Již 14. prosince 1989 jsme spolu s Karlem Schwarzenbergem a Georgem Sorosem navštívili premiéra Čalfu a oznámili mu, že přenášíme činnost Nadace Charty 77 do Československa. Ale o tom jsem již mluvil.
- E15: Přejděme do porevolučního období. Kdy jste se začali orientovat i na sociální oblast?
První rok či dva jsme pomáhali vybudovat občanskou společnost. A občanská společnost musí komunikovat a mít proto určité technické zázemí. Tak například první počítače a tiskárny v Občanském fóru byly od nás. Dávali jsme granty na pronájmy, vydávání novin a časopisů, stipendia na studijní cesty. Prostě různé podpory pro vytvoření, udržení a povzbuzení občanské společnosti.
- E15: Jak vzniklo Konto Míša?
Švédský velvyslanec v Praze Lars Ake Nielsson mi přeposlal dopis od rodičů Míši Budinského z Martina, kde ho žádali o pomoc při léčení jejich syna ve Švédsku. Ale operace stála dvacet tisíc dolarů, které neměli. Žádali ho o zprostředkování pomoci nějaké švédské humanitární organizace. Velvyslanec přeposlal dopis mně – dobře jsme se znali – a já nevěděl, co dělat. Sbírat peníze na léčení nemocných dětí v Československu jsem se neodvážil, zdravotnictví byla černá díra. Ale dopis mě dojal, navíc jsem o přístroji, Leksellově gama noži, na kterém měl být Miško operován, jako fyzik něco věděl. Rozhodli jsme se tedy udělat výjimku a pokusit se nasbírat peníze na záchranu tohoto slovenského chlapce separátně, mimo naše programy. Peníze jsme díky našim kontaktům sehnali poměrně rychle a Míša se podrobil operaci. Ale za chvíli přišla další žádost a další. A to už nešlo. Jediné, co se dalo udělat, bylo gama nůž koupit. Zeptal jsem se tehdejšího ministra zdravotnictví Bojara, zda by naši neurochirurgové měli o takový přístroj případně zájem. On se spojil s naším uznávaným neurochirurgem profesorem Zvěřinou a po jeho nadšeném souhlasu mi řekl, že naše země má o takovýto přístroj, tenkrát jich bylo v celé Evropě asi pět až šest, velký zájem. To jsem ale ještě nevěděl, kolik taková "hračka" stojí. Shodou okolností ve švédské firmě, která tyto nože vyrábí, byl viceprezidentem můj bývalý spolupracovník z ústavu, kde jsem pracoval. Vysvětlil jsem mu situaci a zeptal se na cenu. Když řekl tři miliony dolarů, podkosily se mi nohy. Ale kostky byly vrženy. Tak začala sbírka na Konto Míša.
-
E15: Vzpomínám si, že to tehdy byla obrovská akce. S jakými pocity jste to rozjížděli?
Vlastně ani nevím, proč jsem se nakonec odvážil do toho pustit, kde jsem našel tu odvahu. Ale povedlo se to. Byla to tehdy skutečná celonárodní akce. Sbíralo se snad všude. Školy soutěžily, která vybere víc. Sbíralo se v kostelích. Když jsem potom mluvil s kardinálem Vlkem, tak mi tehdy řekl, že jsme svou sbírkou dokázali více než faráři v kostelech. Byla to akce, která rozhýbala celou společnost. Nůž začal operovat v podstatě za rok a půl po zahájení sbírky. Poprosil jsem Olgu Havlovou, aby nám pomohla. Mohl jsem během celé sbírky disponovat jejím jménem a podpisem. Otevření kliniky bylo národním svátkem. Museli jsme udělat dny otevřených dveří. Tři dny tam stály hodinové fronty zvědavých lidí, kteří se na ten "zázračný" nůž chtěli alespoň podívat.
- E15: Kolik nakonec nůž stál?
Skoro tři miliony dolarů, ale tehdy k tomu ještě firma dodala další užitečná zařízení. Nasbírali jsme skoro sto milionů korun. Kvůli specifickým požadavkům na provoz nože se musel v Nemocnice Na Homolce částečně přestavět pavilon. To jsme vlastně zařídili přes naše sponzory. Jinak to byl gama nůž s výrobním číslem 31 a byl šestý nebo sedmý v Evropě. Bylo na něm provedeno neuvěřitelných 10455 zákroků – zřejmě světový rekord.
- E15: Díky LGN bylo tedy zachráněno mnoho lidských životů. Později vám ale nůž v podstatě "hodili na hlavu".
Nemocnice na Homolce se rozhodla v roce 2009 koupit nový a výkonnější model Perfexion. Jednou mi ředitel nemocnice z čista jasna oznámil, že si máme to "staré železo" odvézt (váží kolem 20 tun). Vláda jim prý dá na nákup nového přístroje tři miliony eur. Spojil jsem se s firmou Elekta a zeptal, co s "naším" gama nožem. Odpověděli, že je ještě obchodovatelný a že za něj můžeme dostat až osm set tisíc eur a chudší kliniky si ho rády koupí. Oznámil jsem řediteli nemocnice, jakou má to "staré železo" cenu a že bychom NNH touto částkou na nákup nového nože přispěli a stali se, tedy Nadace Charty 77, třetinovým vlastníkem nože nového. Státní nemocnice zájem neměla. Inu, jsme asi bohatý stát s vyrovnaným rozpočtem. Tak jsme starý LGN vrátili firmě Elekta a peníze za něj uložili na zvláštní nadační účet – používáme pouze úroky.
- E15: Proč to odmítli?
To je složitější. Nadace si původní gama nůž nechala ve vlastnictví, nemocnici jsme jej pouze propůjčili. Tím jsme vlastně několikrát zabránili privatizaci Homolky. Pokaždé, když taková situace nastala, tak jsem jim řekl, ať privatizují, ale nůž převezeme třeba do Motola. A protože gama nůž byl pátou hvězdičkou na flašce koňaku, tak to na tom ztroskotalo. První pokus o prodej Nemocnice Na Homolce byla velká aféra, protože gama nůž se bral jako národní majetek, a tak premiér Klaus musel mnohokrát odpovídat na interpelace poslanců. Možná že zase mají podobné privatizační plány a my se svou třetinou bychom zase mohli dělat problémy.
- E15: Jak vzniklo Konto Bariéry?
Po úspěchu sbírky na Konto Míša nás kontaktovala reklamní agentura BBK s tím, že by se takový potenciál, který jsme měli, neměl zahodit. Měli jsme obrovskou důvěru veřejnosti a naprosto nový princip přispívání, který agentura navrhla, 20 korun každý měsíc. Díky tomu jsme získali 50 tisíc stálých, pravidelných dárců. Tak vzniklo Konto Bariéry. Víte, když jsem přijel do Čech, tak jsem si myslel, že tu asi nejsou žádní tělesně postižení lidé. Ve Švédsku jich je totiž všude na ulicích plno. Pak jsem si uvědomil, že je to jen optický klam. Ve Švédsku mají tělesně postižení možnost být ve společnosti, pohybovat se téměř kdekoli, všude jsou bezbariérové přístupy. Tady to nebylo. Nikam se nedostanou, tak ani nikde nejsou vidět. Před patnácti lety se někteří umělci rozhodli dát místo peněz svá díla. My jsme pak zorganizovali aukci, která se každý druhý rok v prosinci opakuje. Ale dnes už máme tolik projektů, že vám je z hlavy ani nevyjmenuji.
- E15: Jaká činnost je dnes pro Nadaci Charty 77 stěžejní?
Tak především jsou to programy pro lidi s postižením, tedy Konto Bariéry, na ně navázaly projekty jako Počítače proti bariérám, Sport bez bariér, Stipendium Bariéry, Zaměstnavatel bez bariér, Banka bez bariér, Obchodník bez bariér, nový projekt pro senzační seniory SENSEN a podobně. Potom kulturní projekty, některé z nich s dlouhou tradicí. "Přivezl" jsem je sem ze Švédska a nadace v nich pokračuje. Udělujeme ceny jako například Cenu Jaroslava Seiferta, Františka Kriegla, Toma Stopparda či Josefa Vavrouška.
- E15: Peníze získáváte víc z ciziny nebo z Česka?
Prakticky všechno je dnes z Česka.
- E15: Lze určit, kolik získáte od fyzických osob a kolik od firem?
Těžko bychom získali šedesát či více milionů ročně od jednotlivých občanů. Asi ze dvou třetin jsou to sponzorské dary firem. Máme ale různé akce orientované na občany, jako benefiční pořady, prodej pohlednic, dárcovské SMS a podobně. Kolik to je, ale z hlavy nevím. Důležité je spíš, aby ty peníze byly dobře a transparentně použity. A za to ručíme.
---
Konto Míša byla tehdy skutečná celonárodní akce
František Janouch (81) Vystudoval Fyzikální fakultu jaderné fyziky na Leningradské univerzitě, dizertaci obhájil na Lomonosově univerzitě v Moskvě. Po návratu byl vedoucím oddělení teoretické jaderné fyziky v Ústavu jaderného výzkumu a stal se zakládajícím členem Evropské fyzikální společnosti a zástupcem jejího výkonného tajemníka. V roce 1970 byl z politických důvodů vyhozen z práce a v roce 1974 mu bylo po mezinárodních protestech umožněno vycestovat. Usadil se ve Švédsku, kde působil v bývalém Nobelově ústavu pro fyziku ve Stockholmu. Přednášel na desítkách světových univerzit. Obdržel mnohá vyznamenání a ocenění. V roce 1978 založil ve Stockholmu Nadaci Charty 77 a stal se předsedou její správní rady, kterým je až dodnes. Autor stovek vědeckých a polemických článků, autor, spoluautor či vydavatel mnoha desítek knih.
Foto čtk
Foto: Autorské čtení. František Janouch (vlevo) s Ludvíkem Vaculíkem při čtení z knihy Korespondence Janouch/Vaculík, vydanou nakladatelstvím Mladá fronta
Foto Euro Martin Pinkas