Díky synovi vidíme i my

04.02.2014 16:57

Krutý osud je připravil o zrak, ale nevzal jim lásku a odvahu vychovávat dítě .
Po třech letech se vracíme k příběhu statečných manželů Hladišových. Přestože jsou oba slepí, rozhodli se přivést na svět dítě. Vašík je zdravý a vidí, ale jeho rodiče nechtějí, aby kvůli jejich handicapu neměl pěkné dětství.  

Naposledy jsme Romanu (32) a Jiřího (34) Hladišovy navštívili v Ústí nad Labem. Měli plné ruce práce s prvorozeným Vašíkem. Usměvavý klučina tenkrát začal dělat první krůčky a uhlídat ho dávalo oběma manželům pěkně zabrat. Ale zvládali to s úsměvem a odhodláním.  
Tři roky utekly jako voda a my byli zvědaví, jak malý Vaiík vypadá. Tentokrát jsme za rodinou vyrazili do Olomouce. Oba Hladišovi totiž pocházejí z Hané a pro návrat k rodné hroudě se rozhodli zhruba před dvěma měsíci. "Upřímně? Oběma se nám v Ústí stýskalo po rodině, po přátelích, které v Olomouci a okolí máme už od dětství. K babičce to máme šestnáct kilometrů, pro Vašíka i pro nás je to báječné, líp se nám tu žije, i malý tu má víc vyžití," chrlí na nás Romana. Vystudovala tu Palackého univerzitu obor pedagogika a sociální práce, město zná ze studií i Jirka a oběma se tady líbí.

Poprvé do školky

Co je pro zdravého člověka běžné, to může představovat pro nevidomého zásadní problém. "Už se začínáme v novém terénu spolu s mým novým psím společníkem Lafim orientovat, jsme takoví předskokani. Romana se to teprve učí," směje se Jirka. Vzápětí nám svěří svou manželku společně s úkolem vyzvednout Vašíka ze školky po odpoledním spaní a přivést ho domů. "Já ani Andinka (Romanin vodicí pes, pozn. red.) ty trasy v novém bydlišti jeitě neumíme, teprve trénujeme. Dneska jdu pro Vašíka poprvé sama, vůbec netuším, jak se strefíme do vchodu, ale mám pusu, tak se zeptám," neztrácí maminka optimismus.
Obavy ale byly zbytečné. Za chvíli se vynořila ze šatny i s Vašíkem a všudypřítomnou fenkou. "Mamí, pojď, ukážu ti, jaké jsme dělali sněhuláky," vede Vaiík maminku na školní zahradu, kde nás pak všechny zkouluje.

I malé dítě umí být odpovědné

Přestože mnozí jejich rozhodnutí mít dítě nechápali, manželům Hladišovým se daří žít normálním rodinným životem, který se neliší od života jejich stejně starých sousedů. Nový byt je jim jako ušitý na míru. Prostorný, účelný a dobře udržovatelný. Každý předmět tu má zákonitě své místo a Vaiík s dětskou radostí s některými věcmi pomáhá. "Oceňuju zejména jeho třídění nakoupených jogurtů," prozrazuje maminka a dodá: "Do ledničky je ukládáme spolu, ale tak, abychom věděli, kde najdeme ten svůj oblíbený. Vaiík samozřejmě jeitě nečte, ale podle obrázků si vymýšlí svůj text a moc se těm jeho bajkám přitom nasmějeme."
Když malý mezi dárky, které jsme Hladišovým přivezli, objeví bublifuk, zapomíná na celý svět. Stačila chvíle, aby se pokoj zaplnil duhovými koulemi. "To jste ho dostali, bublifuk miluje a dost s ním řádí," usmívá se tatínek Jiří, ale pak najednou zvážní: "Mám rád to jeho dětské veselí a nechtěl bych, aby o to přišel, aby se jeho život proměnil v neustálou starost o rodiče. Proto jsme si dítě nepořizovali. Když má Vaiík chuť, tak pomáhá, když si chce hrát, tak si hraje."
Vystudovaná pedagožka Romana manžela doplní o slůvko odpovědnost. "Je jasné, že si vedle nás své dětství užije. Dobrý pozorovatel však pozná, že už dneska dokáže být odpovědný. Kdyby si třeba neuklidil hračky na své místo, tak je budu jen špatně hledat. A musím říct, že to v mezích svých možností dodržuje. Dáváme mu důvěru, dokonce bych řekla velkou, a nejsme zklamaní," přiznává. Vaiík umí ovládat i slepecké psy, baví ho nakupování některých věcí a lidem v okolí radí, jak s nevidomými správně komunikovat. "Řekne třeba: máma nevidí na oči, dej jí to do ruky. Když vidí konflikt, jde ho srovnat, nedá se," líčí situace běžného dne, se kterými si Vaiík už docela dobře poradí. Žádný svatoušek to prý ale není, nějaká ta lumpačinka se taky čas od času najde. "Když se přizná, že něco provedl, netrestáme ho. Snažíme se ho dobře vychovat, všechno mu vysvětlit, aby věděl, proč tohle dělat nemá. Ale nemyslete, že se neumí vztekat. Opravdu se od svých vrstevníků nijak výrazně neliší," tvrdí svorně se smíchem oba rodiče.

Chci jít na houby!

Táta s mámou teď aktuálně řeší své pracovní uplatnění. Právě v den naší návštěvy prožili dopoledne běháním po úřadech, registracemi a hledáním práce. Jiří o tom ví své. "Není to v téhle době jednoduché pro nikoho, ale manželce se snad rýsuje práce na nějaký čtvrtinový úvazek a já bych také něco ve výhledu měl. Ale protože to jeitě není definitivní, nechtěl bych to zakřiknout."
Vaiík takové starosti nemá. Teď se hlavně musí zabydlet ve své nové školce, kam chodí pár dní, a pak se prý bude těšit na čtvrté narozeniny, které malý Vodnář oslaví 18. února. "Jaký bych chtěl dárek? Chtěl bych do lesa na houby!" rozesměje všechny svou bezprostředností a přidá písničku o houbách v lese, na které se chystá vychytralý houbař s košíkem. "Na houbách bude možná malý bráška," špitne Romana směrem k Jiřímu. A jeho pragmatická odpověď? "Proč ne. Když bude práce a výdělek, mohli bychom si troufnout i na druhé dítě."
Nepochybuji, že by to Hladišovi zvládli. Jednou už to dokázali.

---

DIAGNÓZA HLADIŠOVÝCH

Romana přišla o zrak jako novorozeně. Narodila se předčasně a v inkubátoru se jí spálily sítnice. Její manžel Jiří má zase zrakovou vadu (pigmenty na sítnici). Pro miminko se rozhodli po pečlivé úvaze, podstoupili sérii vyšetření včetně genetických testů. Lékaři jim sdělili, že případnou vadu očí u miminka nemohou potvrdit ani vyvrátit. Hladišovi to ale riskli s tím, že své dítě budou milovat, ať bude jakékoli.

Foto: Romana ráda nosila synka v šátku. Bylo to lepší než s kočárkem.
Foto: Chlapec pyšně ukazuje sněhuláky, které stavěl s kamarády.
Foto: Vašíkovi budou čtyři roky. Že má slepé rodiče, bere jako samozřejmost.
Foto: Před třemi lety dělal Vašík své první krůčky.
Foto: Hladišovi zvládají běžné domácí úkony s naprostou jistotou.
Foto: Vašík miluje bublifuky. Jeden jsme mu přivezli.
FOTO MIROSLAV RENDL 6x, PROFIMEDIA.CZ

Klíčová slova: