Praha – Původně to měl být rozhovor, který se zaměří pouze na osobní asistenty. Jelikož jsem se ale před více než týdnem brodila za Erikem Čiperou, vedoucím osobní asistence, sněhem na Vyšehrad k sídlu organizace, rozhovor se zákonitě stočil i na problémy odklízení sněhu v hlavním městě.
- Před pár dny vydalo vaše sdružení příručku pro osobní asistenty. S jakým záměrem?
Hledali jsme způsob, jak předat novým asistentům základní informace o tom, co dělat, když se poprvé setkají s někým na vozíčku. Chtěli jsme ale také, aby to sloužilo i pro lidi s postižením, kteří si sami hledají asistenty.
- Co konkrétního se lidé z vaší brožury dozvědí?
Například jak najet na obrubník, jak se chovat v autobuse a metru, jak dělat přesuny na vozíčku. Jednotlivá témata jsme vytipovali s našimi osobními asistenty, ale také s klienty a se studenty speciální pedagogiky na Univerzitě Karlově. K samotné brožurce jsme pak ještě na našich webových stránkách připravili zácvikové video, ve kterém lidé uvidí ty úkony v praxi.
- Kolik je vůbec v hlavním městě osobních asistentů?
Kolik jich je celkem, to je těžké odhadnout. U nás máme asi sedmdesát asistentů a padesát dobrovolníků. Tipnul bych si ale, že v celé Praze to může být několik tisíc osobních asistentů.
- Kdo se může stát osobním asistentem? Rekrutují se tito pomocníci především z řad studentů speciální pedagogiky, nebo tuto práci může dělat každý?
Když chce člověk dělat asistenta někomu, koho zná, nepotřebuje k tomu v podstatě nic. Stačí asistovat a získat dovednosti, které k tomu potřebuje. Pokud ale chce někdo asistovat u akreditované organizace jako je například Asistence o. s., podle zákona o sociálních službách k tomu potřebuje střední vzdělání, čistý trestní rejstřík a lékařské dobrozdání, že může dělat asistenta. Hodně studentů speciální pedagogiky se pak asistenty opravdu stane, stejně tak ale jsou osobními asistenty i lidé, kteří studovali úplně jiný obor.
- Mají dnes lidé chuť stát se asistenty?
Asi před pěti lety jsme měli docela problém získat dostatečný počet asistentů, ale v dnešní době je zájem lidí o tuto práci opravdu velký. Když dáme inzerát, ohlásí se nám hodně lidí. Takže už ani inzeráty moc nedáváme.
- Pokud by si po přečtení tohoto rozhovoru někdo řekl, že by se chtěl stát osobním asistentem, co pro to má udělat?
Konkrétně u nás s instruktorem osobní asistence Jakubem Neubertem děláme úvodní schůzku, kde zjišťujeme motivaci. Potom následuje čtyřhodinový zácvik s Jakubem, který je na vozíčku. Během té doby třeba zkoumáme, jestli se na tuto práci dotyčný hodí, jestli to zvládá.
- A stává se, že to uchazeči nezvládnou?
Ano. Zjistí třeba, že se to pro ně vůbec nehodí, že se neumí naladit na toho člověka na vozíčku. Člověk, který chce tuto práci dělat, to už trošku v sobě musí mít. Aby byl schopen vnímat, co je potřeba udělat, aby nejel podle svého. Protože osobní asistent se musí hlavně přizpůsobovat potřebám klienta,ane jednat podle toho, co on si myslí, že je nejlepší.
- Vzniká mezi asistentem a vozíčkářem navzájem silné pouto?
I to se stává. Často to dopadá tak, že si klient s asistentem tak sedne, že se spolu dále vídají, i když už u nás asistenti nepracují.
- Máte i klienty na vozíčku, kteří se svým osobním asistentem bydlí?
Ano, jsou i lidé, kteří si hledají asistované bydlení. Dají si inzerát a za předem domluvených podmínek pak spolu žijí. Asistent tam má obvykle vlastní pokoj. S klientem na vozíčku mají domluvené hodiny, po které je asistent k dispozici. Ráno pomáhá asistent vozíčkáři se vstáváním, večer s uléháním, mytím a podobně.
- Už jsme se bavili o tom, kolik je v Praze osobních asistentů. Kolik je ale naopak těch, kteří tuto pomoc potřebují?
Obecně se udává, že lidí s postižením je asi deset procent. Vozíčkářů tak může být několik desítek tisíc. Přesné číslo ale podle mě ani nikdo nemá. Přiznaný průkaz ZTP nebo ZTP/P mají lidé s různým postižením. Nelze z toho tedy vyčíst, jestli je dotyčný na vozíku, nebo má jiné postižení, při kterém normálně chodí, ale potřebuje zase jinou pomoc.
- Když jsem za vámi šla, brodila jsem se sněhem. Jak tuto situaci řeší vozíčkáři? Obejdou se vůbec v zimě bez asistentů?
Během minulých dvou týdnů se nám ozvalo šest úplně nových lidí, kteří s námi ještě nespolupracovali. A prosili nás o asistenci, protože se kvůli sněhu nemohli dostat tam,kam potřebovali. Nedostali se na nákup, nemohli si obstarat ani základní věci. Je tedy opravdu potřeba neustále apelovat na město.
- Můžete být konkrétnější?
Spousta chodníků se pořádně neuklízí od sněhu. A lidé na vozíčku jsou pak nepoužitelní. Praha se zařídila tak, že na mnoha místech se sníh neuklízí. Akdyž se pak někomu něco stane, tak si může požádat o proplacení pojistky. Ale je potřeba si uvědomit, že lidi na vozíčku jsou někdy v zimě kvůli zavátým chodníkům odříznuti od světa. Město má tedy sloužit, aby šlo použít, a ne aby abych byl až v případě havárie odškodněn.
- Nedávno pořádalo vaše sdružení happening, během kterého jste od sněhu odklízeli podolské schody. Mají podobné aktivity odezvu?
Mají. Než jsme poprvé podolské schody uklízeli, lidé tam padali, bylo to nebezpečné místo. Když jsme pak schody uklidili a následně za pár dní znovu napadl sníh, město schody vyčistilo do dvou dnů, což byl pro nás nevídaný čas. To nás hodně potěšilo.
"Osobní asistent se musí hlavně přizpůsobovat klientovi, ne jednat podle toho, co on si myslí, že je nejlepší."
Osobní asistent: práce, nebo dobrovolnictví? Asistenti mohou být za svou práci placeni, nebo mohou zadarmo pracovat jako dobrovolníci. Záleží to na samotných asistentech, jestli to mají jako svoji hlavní náplň. Placení asistenti berou své klienty hlavně do zaměstnání, do školy, na úřad. Dobrovolníci pak zajišťují klientův volný čas – víkendové výlety, divadla, kina, zájmové kroužky.
Foto: VE SNĚHU TO NA VOZÍČKU NENÍ ONO. To ví i Radek Musílek, který je upoután na vozíček. Na snímku s Erikem Čiperou, vedoucím osobní asistence.
Foto: Deník/Veronika Cézová