Záludnou a nevyléčitelnou nemoc u mě lékaři zjistili, když mi bylo 22 let. O tři roky později jsem už chodila o berlích. Navzdory nedobrým prognózám jsem se vdala a mám dvě děti.
Honzík se narodil ještě v době, kdy jsem byla v podstatě soběstačná. Mám skvělého muže Petra, který je mi oporou, a dítě jsme si oba moc přáli.
Během těhotenství jsem musela vysadit některé léky, od samého začátku bylo rizikové, ale zvládli jsme to. Honzík vážil přes tři kila a byl zdravý jako řípa.
Před čtyřmi lety jsem dostala záchvat, udělalo se mi špatně, cítila jsem, jak mě kolem pasu začíná svírat neviditelná železná obruč, nemohla jsem dýchat, postavit se na nohy…
Následovaly pobyty v nemocnici a složitá léčba, která trvala dva roky. O Honzíka se mezitím staral Petr a střídavě obě babičky, všichni to zvládli bez ztráty hvězdičky.
Skončila jsem na vozíku a byla nešťastná. Manžel musel předělat celý byt na bezbariérový, a abych měla všechno po ruce, udělal mi i výjezd z obýváku na zahradní terasu. Z vozíku jsem se naučila dělat všechny domácí práce, vařit, žehlit, a co je nejdůležitější, věnovat se Honzíkovi, který už chodí do třetí třídy.
Cítila jsem se zase skvěle, jezdili jsme na výlety, do divadla, na setkání s přáteli. A pak jsme začali uvažovat o druhém dítěti. Nechtěli jsme, aby byl Honzík jedináček. Lékaři mě upozorňovali na případná rizika, nemoc se může zhoršit, ale my s manželem už byli rozhodnutí. Riskneme to! Petrova maminka nám to nerozmlouvala, zato ta moje reagovala zděšeně. "Už první dítě bylo riziko a ty chceš ještě druhé! Kdo se o ně bude starat, pokud úplně ochrneš? Uvědomuješ si vůbec, do čeho jdete? A co když tě pak Petr opustí? To budeš mrzák se dvěma dětmi na krku?"
Vskutku povzbudivá slova od vlastní mámy. Chápu, že o mě měla strach, ale čekala jsem spíš podporu. Že mi řekne: "Cokoli se stane, budu stát při tobě a pomůžu ti. Jsi přece moje dítě." Když se mi podařilo otěhotnět, nic jsem jí radši neřekla. Že čekáme holčičku, jsem mámě oznámila až na začátku šestého měsíce. A vypukla hrozná scéna. "Já tě varovala! Až po porodu ochrneš, neříkej, že ne! A Petr? To je nezodpovědný šílenec! Oba jste se zbláznili, měli by vám vzít občanky!" Rozplakala jsem se, celá se roztřásla. Máma takhle vyváděla před Honzíkem, který se ale zachoval jako gentleman. "Mami, nerozčiluj se, miminko to určitě cítí. A ty, babi, jdi radši domů." Nemohla jsem uvěřit tomu, jak je můj chlapeček na svůj věk vyzrálý a moudrý! Odvezl mě do obýváku a babičku zdvořile vypoklonkoval.
Během těhotenství mě máma ani jednou nenavštívila. Občas zavolala Honzíkovi nebo ho pozvala do cukrárny a tam z něj mámila informace.
Když se narodila Liduška, krásná zdravá holčička, vůbec mi nepogratulovala. Nebyla se na ni podívat ani v porodnici.
Pozvali jsme ji na oslavu, ale nepřišla.
Bylo mi to hrozně líto, a tak jsem jí zavolala: "Mami, co se děje? Proč jsi na mě taková? Nepřijdeš, nezavoláš. Víš, jak mě to mrzí?"
A ona na mě vyprskla dávku jedu. "Proč bych k vám měla chodit? S Honzíkem se scházím a to tvoje nové doživotní břemeno vidět nepotřebuju." Nazvala mou holčičku břemenem! Proč ji tak nenávidí? Proč mi ubližuje? Vždyť já se cítím po porodu dobře, dokonce líp než předtím, nemoc se nezhoršuje, Lidušku jsem pět měsíců kojila. Mám krásnou milující rodinu, manžel mě nosí na rukou (doslova), jen moje matka dělá potíže. Proč? Irena
Foto: Že čekáme další dítě, holčičku, jsem mámě oznámila až na začátku šestého měsíce
Snímky JIŘÍ JANOUŠEK, ČTK, GLOBE MEDIA/REUTERS a THINKSTOCK
O autorovi: Připravila EVA HIRSCHOVÁ, Zaznamenala DAGMAR MORENOVÁ