Básnířka na invalidním vozíku odmítá vzít na vědomí svůj handicap. Žije na internetu.
Loreta mi napsala dopis. V pár řádcích popsala svůj příběh a hned bylo jasné, že je to téma pro Refl ex. Handicapovaná mladá básnířka a spisovatelka, která si vytvořila svůj svět – pro ni plnohodnotný tomu nedigitálnímu – na svém literárním serveru a svůj handicap prostě odmítla vzít na vědomí.
A tak se přes něj vlastní silou přenesla a ŽE SKUTEČNÝ ŽIVOT. Ještě když jsme na reportáž s Honzou Šibíkem vyráželi, netušili jsme, že bude ještě mnohem radostnější, než jsme čekali.
LORETA JE NA VOZÍKU. Prodělala dětskou mozkovou obrnu a od kolen dolů má velmi špatně pohyblivé a kontrolovatelné nohy, takže je schopna udělat jen pár krůčků. Jinak je odkázaná na vozík. Je jí devatenáct, a už je kvůli handicapu v důchodu. Všechny karty jsou rozdané nepříznivě, nešťastně a smolně. Přesto je Loreta šťastná, veselá a vyrovnaná, a přesto je tenhle příběh vyloženě novoroční. Protože v máločem jsem našel tolik naděje, optimismu a oslavy lidské síly jako v Loretině příběhu.
LORETINSVET. CZ
"Psát jsem začala už jako malá. Napřed to byly dětské pohádky, poté povídky a nakonec i básně. Byl to jakýsi vývoj, který bezesporu vycházel z mého duševního dospívání," říká Loreta. "Mé povídky jsou plné všedních i nevšedních zážitků, dojmů i samotného jednání osob kolem mě. Ano, souhlasím s názorem většiny mého okolí, jsem jiná. Od narození jsem tělesně handicapovaná, ale možná proto mi osud nadělil tolik jiných dovedností, za něž jsem nesmírně vděčná. Ráda píšu pro své potěšení, ale ještě větší radost mám z toho, když se má tvorba líbí i lidem kolem mě," stojí dále v záhlaví jejího serveru loretinsvet.cz
Pro mě je na Loretě nejdůležitější, jak TO dokázala. Jak dokázala najít sílu překročit svůj handicap. V dětství jsem měl moc rád autobiografi ckou knížku Australana Alana Marshalla Už zase skáču přes kaluže. Spisovatel dostal infekční obrnu a chodil od dětství o berlích. V polovině minulého století však dokázal něco do té doby pro handicapovaného nevídané.
Nezůstal na okraji společnosti a stal se významným spisovatelem.
Bojoval a vyhrál.
První Loretina povídka prý byla jen prostá přesmyčka, pohádka, kde se opakovala slova. První povídka, k níž se dnes hlásí jako ke svému literárnímu debutu, se jmenuje Motýl a vězeň. A je o ní.
MOTÝL A VĚZEŇ
Moje tělo je vězeň až do konce tohoto života, ale já jsem stále silná, nezkrotná, nepolapitelná. Volná.
Často se mi zdají sny o jakýchsi příšerách, padajících výtazích, ale dnes v noci nastala změna. V tom snu jsem motýlem sedícím na kopretině, šťastna ze slunce pražícího na mé holé tělo bez křídel.
Jsem jako včela bez medu, přesto vděčná za úl. Jsem slunce bez záře a mrak bez deště, přesto je můj život jedinečný. Šťastná, psychicky zdravá a vyspělá, přesto s pouty na rukou. Mám nohy, ale sedím na židli a hledím do korun košatých stromů, dumám nad cíli svého života před sebou. Spektrum barev, možností a těžká váha rozhodnutí, ležících mi na bedrech. Počítání a domněnka o prožitých, avšak zapomenutých chvílích minulých životů. Kolik jich bylo? Nebo tohle je ten první a poslední? Co jsem ve svém světě poznala odlišného od jiných lidí? Nejistotu? Tu zná snad každý. Víru? To je jen otázkou vás samotných, protože nikdo vám ji nesmí nakazovat, ba ani bránit uvěřit v její pomoc a existenci. Důvěru a něco jako její protiklad Opatrnost? Snad to je právě ono, co jsem potřebovala a poznala.
Moje křidélka na zatím holém tělíčku se nakonec ukázala, slunce už také začalo hřát a včela našla první, pramalou zásobu pylu.
To druhé, co hledám a nalézám po malých částečkách na cestě životem, je naděje v lepší a jednodušší část cesty.
Můžu jen doufat, jak ten vězeň spoutaný, sedící v cele, bez cíle vyhlížející z malého okénka zatraceném v mřížích s pravdivým tvrzením: "Já to nebyl, jsem bez viny!" Ale mně to vlastně ani nevadí. Jen tu sním o vyslyšení z vaší strany. I když se mi v životě vašeho malého uznání nedostane, vyčítat vám to nebudu! Však vy máte právo nevěřit mé osobě, mé duši zasvěcené ve víru o mé nevině.
A kdybyste přece jen za mnou do cely, v níž jsem pro vaše oči uvězněn, přišli a zeptali se, jak se cítím, odpověděl bych vám třemi slovy: "Jsem přece volný."
Vy němě zakroutíte nad mými slovy hlavou a označíte mě bezpochyby za blázna. Po sepsání vašich důkazů o mém bláznovství se ke mně začnete chovat jako lidé bez duše, jako lidé, kteří jinak než dětinsky mluvit neumějí, a mně to přes to všechno zase vadit nebude, protože jediné, čeho tím docílíte, je, že se ve mně zmýlíte a v očích mých budete poníženi. Když po nějakém tom čase se opět do mé cely odvážíte vstoupit a zeptáte se mne na totéž jako před několika lety, avšak tou pravou otázkou, která vám mé přesvědčení o volnosti zde dokáže osvětlit, nemám důvod vám nevěřit a neodpustit mýlku vaší osobnosti.
Poté si prosím sedněte a zkuste bláznovi žijícímu snad jen díky víře v nevinu a s duší sídlící v jeho hrudi, hluboko vevnitř, která se cítí stále volná a nepolapitelná, naslouchat. Třeba vám bude důvěřovat natolik, že vám ukáže svůj pravý život – svět, v němž po celá ta léta v cele žil a ve vašem světle rozumu blábolil ta tři pro vás zcela odsuzující slova duše: Jsem přece volný – a vy už doufám pak svět blázna a pochody jeho mysli pochopíte, bez dalších slov odejdete a už se třeba za mnou nikdy nevrátíte. Mně to opravdu nevadí, říkám vám, už jste poznali a to mi stačí, věřte mi. A přes všechna vaše obvinění, která na má bedra stále padají, už vím, že jste můj svět pochopili.
V mých očích znovu stoupnete a já vaše názory budu brát zcela vážně. Snad vy mě také tak berete.
Jsem jen člověk, který se cítí nesvázán k vám. Promiňte mi, pane doktore, z ústavu právě pro ty, jako jsem já, vy mě tu vidíte? Ano, mé oči vás také. Zdravím vás, dnes už snad podesáté, a vy mě též, ano?
Jsem stále zapsaná pod pseudonymem, který jsem vám tehda v nepříčetnosti a v zoufalství vašich chyb stačila říci. A co vy jste se schránkou plnou vzpomínek udělal? Zavřel a spoutal.
Ano, asi máte pravdu, ale jen tu svou. Já jsem blázen. Ale něco jste, pane, zapomněl, to vám musím říct. Zapomněl jste mě uvěznit.
Mám nohy, ale sedím na židli a hledím do korun košatých stromů, dumám nad cíli svého života před sebou. Spektrum barev, možností a těžká váha rozhodnutí ležících mi na bedrech. Počítání a domněnka o prožitých, avšak zapomenutých chvílích minulých životů. Kolik jich bylo? Nebo tohle je ten první a poslední?
Měla jsem o tom sen, ale přesto stále nevím, zda je to tak, či onak, ale to nevadí. Snad lidé jednou pochopí, že jsem stejná jako oni.
A nebudou na mě vyjeveně koukat. Když to dokážou, podám jim ruku a přiznám jejich vyspělost. Budou v mých očích velcí, uznávaní a nepostradatelní stejně jako ti, kteří to už dokážou. Moje tělo je vězeň až do konce tohoto života, ale já jsem stále silná, nezkrotná, nepolapitelná … Jsem volná.
LORETIN BYT
Teď jsem měl vidět podobnou hrdin ku jako Alan Marshall na vlastní oči – a byl jsem nesmírně zvědavý. "My bydleli v Praze, ale tam je problém hromadné dopravy a vzdálenosti, vozíčkář je na tom v Praze hodně špatně s mobilitou. Tak jsme se přestěhovali na menší město a nemůžu si to vynachválit," zve nás Loreta dovnitř v českobudějovickém paneláku. Kdo je ono "my"? Rodiče? Spíš sourozenci. Mladý muž, který je v bytě s Loretou, nás srdečně přivítá a hned zmizí ve vedlejším pokoji, aby s námi Loreta mohla být sama. Asi bratr, říkám si. "Já měla odmalička štěstí na rodiče. Na počítači mne učili od čtyř let, začala jsem velice brzy psát a od šesti let jsem začala i sportovat. Mám ochrnuté jen nohy od kolen dolů, jinak spodní polovinu těla ovládám. Lehce mám postiženou i horní část těla. Tak jsem mohla začít plavat a jezdit na koni. Oboje závodně. Plavání mně hodně dalo a využívám podněty z toho sportu i v psaní. Takže já se od dětství – přes ten vozík – necítila nijak vyčleněná. Chtěli po mně, abych na závodech vyhrávala, stejně jako po zdravých."
Vysvětluje, že speciálně vycvičený kůň – cvičí je jedna nadace – umí reagovat i na hlasové povely, a tak pro ni nebylo těžké začít jezdit. Od kolen dolů je sice ochrnutá, ale na speciálně vycvičeném koni se udrží bez problémů. Pokud se nesplaší. Závodila v paradrezúře. To je de facto soutěž v technice ovládání koně. Sport ji naučil rvavosti, soutěživosti a tomu, aby se svému handicapu nepodala, aby s ním zápasila. Pak v Loretině životě začala kapitola, jež mne k ní přivedla. Začala psát. V osmi letech. Povídky.
Když se někdy v deseti potkala s poezií, začala psát i poezii volného verše. Nejprve si vytvořila profi l na serveru pro mladé literáty, pak si zaplatila svou doménu.
CYBER INVALIDÉ
Jedenadvacáté století se svým obrovským rozmachem technologií je první epochou, kdy se všechny krásné a humanistické, ale dříve zcela nereálné teze o nutnosti rovných šancí pro invalidy mohou stát skutečností. Internet se stal natolik masívní a důležitou platformou jak pro komunikaci, tak pro podnikání, uměleckou tvorbu a sociální interakci, že pokud je fyzicky handicapovaný člověk schopen ovládat myš a klávesnici, jsou dřívější totální izolovanost, osamělost a nezačlenitelnost pohybově handicapovaných ty tam. Loreta začala psát, díky svým prozíravým rodičům ovládala počítač od dětství a díky cyberprostoru, síti, nezůstávala se svými výtvory sama.
Loreta si přezdívku vysloužila už na plavání, sama ani neví jak, a identita Loreta se stala jejím alter egem. A její psaní není jen obvyklým tématem psaní invalidů. Není to jen deník postižené, nejsou to jen stesky na těžký život handicapované dívky. Je to poezie o světě, lásce a všem, co tak může zajímat mladičkou dívku na prahu života.
Webu si všimla dětská psycholožka na kongresu, kde se znala s Loretinou matkou. Probrala to s Loretinou maminkou a ta – žila v Německu kvůli režimu a poté jsme se vrátily zpět do Čech – nechala bratrancem žijícím v Německu přeložit povídku Motýl a vězeň do němčiny. "Brzy tam bude i v anglič tině," chlubí se Loreta.
Po základní škole – se skoro pěti lety praxe psaní literárních pokusů – se dostala na pražskou evangelickou vychovatelsko-pečovatelskou střední školu. Ve druháku jí začaly psychické problémy, tak se odstěhovala od rodičů. Už se potřebovala osamostatnit. Bydlela s maminkou a ta ji zároveň rehabilitovala. To pro obě vytvářelo konfl ikt rolí. "Rodiče byli rozvedení a hádali se, a navíc – já už potřebovala být samostatná, nezávislá." Otec, úspěšný programátor, jí našetřil na start do života. A tak se v osmnácti odstěhovala od maminky a činži platila z peněz našetřených tátou. Pak dostala plný invalidní důchod.
Pak se Loreta se na chatu seznámila se zdravým mužem o jedenáct let starším. Dlouho si psali, za půl roku se viděli poprvé, a najednou tu byla láska jako trám. Začal s Loretou jezdit na závody a pak díky krizi doma se s ním sblížila ještě víc. Když odešla z matčina bytu, hledala si bydlení už s přítelem. Ten mladý muž, který nás s Loretou nechal o samotě a odešel do vedlejšího pokoje, nebyl bratr, ale partner.
Uchytili se nejprve na jedné pražské ubytovně, ale Praha byla problém. Hromadná doprava s minimem vozů pro handicapované, velké vzdálenosti a mimo centrum i většina chodníků natolik ztěžují pohyb vozíčkářů, že se Loreta s přítelem rozhodli odejít do menšího města. A padlo to na České Budějovice – jedno z nejklidnějších měst srovnatelné velikosti u nás. Tam jsme se také s Loretou potkali.
HAPPY END JAK Z ROMÁNU
Pomalu se loučíme, mluvíme o tom, že se musí poohlédnout po vydavateli, a Loreta říká, že teď má jiné starosti. Ptám se jí na plány do budoucna a Loreta povídá: "Do šestnáctého dubna mám jasno a pár let potom také. Šestnáctého dubna se nám totiž má narodit dítě. Kluk." To dítě nevzniklo neopatrností.
Je plánované. Domluvili se na něm s přítelem.
Loreta stojí (píšu záměrně, že stojí, i když je na vozíku) na prahu úplně normální, nehandicapované a naplněné budoucnosti. Dokázala svoje postižení nevzít na vědomí, postavit se mu a bojovat. V devatenácti letech má pevný vztah, jenž jí dává sílu, staršího partnera, který ji miluje, bydlí sama, emancipovaná od rodičů, na svém serveru má textů na tři knížky a čeká syna. Prostě – zvítězila. Jak to dokázala, ptám se, když odjíždíme.
"Já nemám těžký život, můj život je jen jiný. A musíte se umět prosadit, i když na vás koukají jako na někoho jiného, neschopného.
Nelituju toho, že jsem na vozíku, někdy se tomu směju. V deseti letech jsem věděla, co chci dělat, a po mateřské to budu dělat. Poradenství v sociální sféře. To, co jsem vždycky chtěla. K tomu, že si jdu za svým a věřím sama sobě, mne dovedli táta s mámou."
Takže prosím: Pokud pro Loretu nemáte vydavatele, tak jí, jejímu partnerovi i synkovi v den plánovaného porodu – 16. dubna – aspoň držte palce. Silní zasluhují podporu!