Romana Tvarůžková z Ostravy-Poruby dokázala ve svých osmadvaceti letech vybudovat firmu, která je svým zaměřením natolik ojedinělá, že v letošním ročníku soutěže Rozjezdy 2012 společnosti T-Mobile porazila desítky jiných podnikatelských projektů z celé republiky. A čím, že se Romana Tvarůžková živí? O tom vypovídá název její firmy – Novodobá sanitka.
- Co je Novodobá sanitka a co nabízí?
Nabízíme klientům přepravu do nemocnic, zdravotnických zařízení nebo do lázní. Jsem totiž akreditovaná řidička přepravy nemocných, raněných a rodiček.
- To dělají i klasické sanitky, v čem se lišíte?
V mnoha ohledech. Především se snažíme klientům pomáhat. Vyzvedneme je v bytě, pomůžeme jim s nástupem do auta, dovezeme je do zdravotnického zařízení, doprovodíme je až do ordinace, kde je předáme lékaři. Zdarma na ně asistentka počká 30 minut v čekárně, pokud je potřeba, provází je například na rentgenová vyšetření, předává snímky lékařům, vyzvedne jim léky, vysvětlí, jaká vyšetření je čekají, a pak jim zase pomůže do auta a doprovodí je až do bytu. To vše za cenu nižší, než kolik stojí taxi nebo klasická sanitka.
- To zní skoro neuvěřitelně. Jak vás to napadlo?
Napadlo mě to, když jsem viděla staré lidi, kteří ne vždy mají nárok na sanitku a nemají, jak se dopravovat ke svým odborným lékařům. Staří lidé si taxík nezavolají, protože na něj neznají číslo, a když už si ho náhodou zavolají, tak jim taxikář rozhodně nepřijde pomoct. Kdyby přišel, nechá si to pěkně zaplatit. A tak mě napadlo nějak vyplnit tuhle
díru na trhu. Udělat něco mezi sanitkou a taxíkem. Vybudovat službu, která bude lidem pomáhat. Pořád jsem nad tím přemýšlela, různě jsem to upravovala, až z toho vznikla Novodobá sanitka. A protože spokojených klientů je hodně a další neustále přibývají, je vidět, že to bylo opravdu potřeba.
- Kolik vás na to je?
Prozatím já a kamarádka, která mi pomáhá s asistencí. Pokud by se nám podařilo získat peníze, byla bych ráda, kdybychom mohly přijmout i nějaké zaměstnance. Líbilo by se mi vyškolit na asistenty například handicapované nebo lidi na částečných invalidních důchodech, ale to je všechno hudba budoucnosti. Všechno je to jen o penězích.
- Kde všude jezdíte?
Zatím jen po některých obvodech Ostravy,ale do budoucna bychom chtěly jezdit i dál. Také bychom si chtěly pořídit další auto, ale všechno je to otázka peněz, které nemáme. Neustále bojujeme s magistrátem Ostravy o dotace a sháníme sponzory. Chtěly bychom, aby magistrát přispíval na tuto dopravu lidem starším 70 let. My jsme s nimi v každodenním kontaktu, a tak víme, že jsou kolikrát sami, nemají nikoho, kdo by je do nemocnice odvezl, na taxíka nemají číslo ani peníze, takže sedí doma a zbytečně trpí. My pro ně nemůžeme jezdit po celé Ostravě, ačkoli bychom chtěly, finančně bychom to však neutáhly. Tou dotací by se tomu dalo pomoci, ale pravda je taková, že u nás nemocní a senioři nikoho nezajímají.
- Jak se o vás lidé dozvědí?
Když jsme před rokem začínaly, hodně jsme investovaly do reklamních zařízení po městě. Osobně jsme pak obcházely všechna zdravotnická zařízení v okolí, kde máme známé lékaře, a prosily je, zda bychom u nich mohly nechat letáky s telefonním číslem na naši službu a zda by se o nás mohli případně před pacienty zmínit.
- A povedlo se?
Ano, už máme navázanou spolupráci s FN Ostrava a jedním soukromým zdravotnickým zařízením, které využívají naše služby i pro své zaměstnance. Občas se tak stává, že nám volají z nemocnice, že se manželce nebo manželovi některého ze zaměstnanců udělalo doma špatně, abychom tam pro ně zajely a dovezly je do nemocnice. N aposledy jsme takto jely pro jednu starší paní doktorku, která si doma vymkla ruku. Zná nás i řada praktických lékařů, u kterých leží naše vizitky nebo kteří nás přímo doporučují.
- Jak se na vás tvářili, když jste za nimi přišla a představila jim svůj nápad?
Někde nás přijali a nechtěli ani peníze za reklamu, protože jsme úplně jiná a nová služba, ale setkala jsem se i s tím, že po mně chtěli obálky.
- Opravdu?
Ano, ředitel jedné polikliniky mi řekl, že si bude účtovat 20 korun za každého dohozeného člověka. Vyvalila jsem na něj oči, protože já sama z toho mám 20 korun, tak jak je může chtít ještě on, z čeho bychom to zaplatily? Bylo evidentní, že by mu to šlo do kapsy. Dal mi vizitku, abych si to prý rozmyslela a ozvala se mu. Neozvala jsem se. A to v Ostravě nebyl bohužel jediný případ.
- Jak na vaši službu zareagovala konkurence?
Žádnou konkurenci nemáme, jsme jediní v ČR, kteří takovou službu nabízejí, ale saniťáci a taxikáři bohužel zareagovali tak, jak je dnes běžné. Hlavně někteří taxikáři. Vůbec jsem nečekala, co to rozpoutá. Šla jsem do toho, protože jsem chtěla lidem pomáhat, ale vůbec jsem netušila, že lidi jsou takové svině. To se slušně říct nedá.
- Jak to?
Když jsme začínaly, nejenže jsme rozdávaly letáčky, které nás stály nemalé peníze, ale zaplatily jsme si i billboardy – reklamní plachty u silnice. A místní taxikáři nám je neustále ničili, takže jsme na nich přišly o 30 tisíc korun. Neuplynul týden, abych nebyla na policii. Saniťáci, když mě viděli v televizi, mi zase psali e-maily, že si budou stěžovat v novinách, že dělají ve zdravotnictví dvacet let a nikdy nezažili, aby média na někoho pěla takovou ódu jako na mě, apod. Napsala jsem jim, že se můžou taky přihlásit do soutěže s T-Mobile a něco vymyslet. Je to prostě jen závist, kterou se člověk ale nemůže nechat zničit a potopit. Když denně vidíte slzy v očích starých lidí, kteří vás berou jako svou dceru, která jim pomáhá, když je jim zle a potřebují vás, tak to pochopíte. Oni ale nechápou, že jim kšefty nebereme. Jsme tady pro lidi, kteří na sanitky nemají nárok.
- Jak jste se k soutěži Rozjezdy dostala?
Do schránky mi přišel letáček a kamarádka mi říkala, ať to vyzkouším. Přihlásila jsem se a nejprve jsem vyhrála kolo v Moravskoslezském kraji a pak i to celostátní. To bylo loni na podzim. Přesně rok od doby, co jsme se sanitkou začaly. Vůbec jsem netušila, že by to mohlo tak zaujmout. Lidé mi pak říkali, že jsem musela vědět, že vyhraju, protože můj projekt je originální, ale mě to vůbec nenapadlo. Ten první rok jsme jezdily v podstatě zadarmo, takže jsem žila v neustálém kolotoči, jestli se dokážeme udržet apod., a přemýšlet nad tím, že bych ještě v 21. století mohla objevit něco, co nikdo jiný přede mnou neudělal, mě vůbec nenapadlo. Samozřejmě mě to ale moc potěšilo.
- Kolik už máte klientů?
To je různé. Ještě v létě jich bylo v průměru tak pět denně, teď je jich někdy pět, někdy dvanáct a někdy taky čtrnáct. Většinou si nás objednávají senioři nebo jejich děti. Pravidelně nám volá například jeden pán z Brna a objednává si nás pro svou maminku, která tu bydlí. Jezdíme od šesti hodin ráno do čtyř hodin odpoledne, sedm dní v týdnu.
- Ceny jsou asi to hlavní, čím konkurenci štvete, kolik u vás klient zaplatí?
To je různé. My nemáme ceny podle kilometrů. Máme stanovené trasy za určité ceny. K tomu jsou ještě navíc různé bonusy, jako například těch 30 minut čekání na klienta zdarma, nebo pokud stihne vyšetření do 30 minut, má zpáteční cestu za polovinu apod. Děláme to proto, že chceme lidem pomáhat, nechceme na tom vydělávat, takže hodně věcí děláme zdarma. Například pokud se čekání protáhne na 40 minut, pořád to ještě nepočítáme. Nesmí to však být o moc delší, aby to nenarušovalo převozy dalších klientů.
- Chystáte i nějaké novinky?
Ano. Chtěla bych zavést například to, že když bude chtít klient vyzvednout například léky nebo jen odevzdat ranní moč, tak místo abychom jej vyzvedávaly a vozily, to za něj zařídíme. Budeme mu pak počítat jen cenu jedné trasy místo dvou. Opět o tom musím ale klienty informovat, protože senioři nemají internet, aby se o tom dozvěděli, takže budeme muset vytisknout další letáčky apod.
- Ty se vám, zdá se, osvědčily nejvíc.
Ano. Teď jsme například měly klienta, který měl problém s močovým měchýřem. Měl oteklé celé břicho a nemohly jsme ho pomalu ani naložit do auta, jaké měl bolesti. Když si volal záchranku, řekli mu, že se má dopravit do nemocnice sám. Jeho manželka, která byla na invalidním vozíku, našla náhodou náš letáček u lékaře. Opsala si číslo a zavolala nás. Dovezly jsme ho do nemocnice, kde ho vycévkovali a zase ho poslali domů, takže jsme ho odvezly i zpět.
- Originální nápad, který má úspěch, s sebou většinou nese i to, že se ho ostatní pokusí napodobit. Napodobil vás už někdo?
Volá mi čím dál víc lidí, kteří se mě ptají, jak má služba funguje, a chtějí poradit, jak ji také zařídit. Jsou to buď provozovatelé sanitek, kteří si stěžují, že jim pojišťovny nechtějí platit, nebo podnikatelé.
- Radíte jim?
Ano, jsem ráda, když to pro lidi někdo udělá i v jiných městech. Problém ale je, že bita jsem na tom pak já, protože když konkurence vidí, že je o službu zájem, obrací svůj vztek proti mně. Je to boj.
- Co je podle vás potřeba k tomu, aby taková služba fungovala i jinde?
Dostatek financí a hlavně chuť pomáhat lidem, protože pokud by to chtěl někdo založit jen proto, aby na tom zbohatl, tak to ať s tím raději ani nezačíná. Zbohatnout se na tom nedá. Člověk to musí dělat srdcem.
- Máte nějakou vizi do budoucna?
Chtěla bych sehnat dost peněz na to, abychom si mohly pořídit ještě jedno auto s plošinou a převážet i vozíčkáře, protože taková doprava v Ostravě chybí. Je tu jen jeden přepravce, který má staré auto, ale jinak tu o ně není vůbec postaráno. To bych chtěla změnit.
---
pod čarou Jak sanitka málem skončila
Když jsme na začátku prosince dělaly s Romanou Tvarůžkovou rozhovor o jejím originálním projektu, netušily jsme, že za pár dní bude všechno jinak. Po jednom z dalších výhružných telefonátů od konkurence se Romana dozvěděla, že se chystá změna zákona, která její sanitku zničí. Šla se proto zeptat na krajský úřad, jak se věci mají. Úřednice na ni však místo vysvětlení začala křičet, že porušuje zákon a že se svou sanitkou musí do týdne skončit, jinak jí hrozí sankce. Důvodem byl od dubna platný zákon o zdravotních službách. S podivem bylo, že krajský úřad si Romanina podnikání "všiml" až rok poté, co již fungoval, co jej ostravský magistrát povolil a úřad práce na něj dal dotaci, a sedm měsíců po začátku platnosti zákona. Nebýt toho, že se Romana přišla sama na úřad zeptat, nic by se zřejmě o tom, že zákon porušuje, nedozvěděla. Do případu se nakonec vložili právníci a média a díky podpoře nového hejtmana Moravskoslezského kraje Miroslava Nováka může Romana svou sanitku po mírných úpravách provozovat nadále.
k věci
Kdo je Romana Tvarůžková Osmadvacetiletá Romana Tvarůžková vystudovala Střední podnikatelskou školu v Ostravě a jak sama říká, vždycky si přála mít sanitku. Ale takovou, která nebude úplně obyčejná. Dnes se její sen splnil. V osmnácti letech absolvovala ve FN Ostrava kurz řidičky přepravy nemocných, raněných a rodiček a 1. listopadu 2011 založila svou firmu – Novodobá sanitka. Ačkoli je kvůli zdravotním problémům sama v částečném invalidním důchodu, nebrání jí to, aby si splnila svůj dětský sen – pomáhat lidem. Její podnikatelský projekt zaujal i porotu soutěže Rozjezdy 2012, kterou pořádá společnost T-Mobile a v níž obsadila první místo v celorepublikovém kole. Romana by svou službu ráda do budoucna rozšířila i do vzdálenějších míst v Ostravě a o přepravu vozíčkářů. Více informací o novodobé sanitce najdou zájemci na www.novodobasanitka.cz.
Foto: Podnikatelský záměr Romany Tvarůžkové si svou originalitou vydobyl první místo v celostátním kole soutěže Rozjezdy 2012.
Foto: Novodobá sanitka Romany Tvarůžkové.
foto: archiv R. Tvarůžkové a T-Mobile