Když jsme se jako novináři začali tématem bariér pro handicapované zabývat,musím přiznat, že jsem si dokázala představit jen vozíčkáře a jeho potíže se schody, nájezdy na chodník či vstupem do obchodu.
Ostatně, stejnou představu má většina z nás. Stačila však chvíle strávená s lidmi s postižením a jejich asistenty, aby člověk víc pochopil. Jistě, mobilita je pro ně stále veliký problém, ale paradoxně se více potýkají s druhou bariérou. Tou, když ostatní – zdraví na ně hledí se soucitem a nevědí, jak se zachovat, jak mluvit. Rada prý zní: "Nebojte se,my vás neukousnem a leckdy se budete divit, co všechno umíme zvládnout".
KAMILA CÍSAŘOVÁ Mě jako mladého a zdravého člověka mnohdy ani nenapadne se zabývat tím, jestli když vstupuji na chodník,musím nohu zvednout třeba o 15 centimetrů výše, a nebo vůbec. To, že chodníky nejsou bezbariérové, každého napadne teprve až když zjistí, že tu nohu dát o něco výš nemůže. Přesto si myslím, že se situace v posledních letech hodně zlepšuje ku prospěchu vozíčkářů. Když se dnes cokoliv staví, tak jedině bezbariérově. To už je standard. Horší to je se starými budovami či chodníky, tam zatím nezbývá než si poradit jinak.