Před deseti lety přišel Michal Krch o zrak. Pak vystudoval speciální pedagogiku, živí se jako masér a je světovým šampionem v bowlingu
Hradec Králové – Před deseti lety přišel po úrazu o zrak. Přesto říká: "Slepota není nic tragického. To by bylo hraní na lítost."
MICHAL KRCH, šestačtyřicetiletý muž z Hradce, se po životním zlomu naopak nevzdal našlapaného života. Vystudoval, udělal si kurs, dnes se živí jako masér, hraje bowling, v němž je český mistr.
"Taky jsem byl zapšklý. Ale to se s vámi pak ostatní přestanou bavit a zůstanete sám," říká v rozhovoru, jenž je dalším dílem cyklu Zajímaví lidé Hradecka.
- Jako k masérovi k vám chodí i atraktivní ženy. Nevadí vám, že nevidíte, jak vypadají?
(směje se) Já je vidím rukama. Když jsou hezky tvarované, tak to poznám.
- Po úrazu jste pracoval (a dále pracujete) jako speciální pedagog. Proč jste se vrhl na masírování?
Skončil jsem v Hradci na univerzitě a přemýšlel jsem, co budu dělat dál. Nikdy jsem nesnil o tom, že budu masér, ale je to jedna z mála profesí, kterou může nevidomí opravdu reálně dělat. Jinak jich zase tolik není.
- Na masáže vlastně ani zrak nepotřebujete, že?
Mám takové heslo: Vidím jinak, vidím rukama. Orientuju se hlavně hmatem, na ten se klade největší důraz. Vidícímu masérovi, který se řídí zrakem, některá místa můžou uniknout. Navíc jsou ženy, které se před chlapem stydí, přesto chtějí chodit k masérovi. A to u mě odpadá.
- Daří se vám v nové masérské profesi?
Od června mám místo v Alessandrii a zlepšilo se to, jde to nahoru. Škoda, že propagace je šíleně drahá. Vím, že je nejlepší propagovat se vlastní prací, ale to jde zase strašně pomalu.
- Na co se specializujete?
Nedělám sportovní masáž, ale klasiku a snažím se vše posouvat do relaxace. Nabízím rekondiční a zážitkovou masáž. Masáž jako zážitek je dobrá věc, člověk se uvolní. Proto mi to tady tak voní. A chystám ještě jednu specialitu.
- Jakou?
V listopadu je světový den nevidomých. Budu dělat masáže potmě. Většina lidí stejně při masírování zavírá oči, ale tohle je ještě vyšší kvalita, nic vás neruší.
- Oslepl jste po úrazu před deseti lety. Byl to šok?
Probudil jsem se v nemocnici a neviděl jsem. Doktoři mi řekli, jak to vypadá, a já jsem to nebyl schopný několik měsíců pochopit. Možná po roce jsem se dozvěděl definitivní verdikt, že zrakový nerv atrofuje. Musel jsem si lehnout.
- Měl jste černé myšlenky?
To je spíš klišé, prožíval jsem to dost jinak. Slepota mi od začátku vzala hlavně svobodu pohybu, proto jsem chtěl už hned v nemocnici – to bylo v podstatě dva měsíce po úrazu – chodit s bílou holí.
- Co jste se rozhodl dělat?
Původně jsem vystudovaný slaboproudař. Dělal jsem nabídkáře rozvodů, ale s tím jsem musel skončit.
- Jaké jste měl možnosti?
Rozmýšlel jsem se. Ptal jsem se odborníků, jaké mám možnosti, ale dostalo se mi dost vyhýbavých odpovědí. A tak jsem začal studovat speciální pedagogiku. Ten obor jsem pak využil na hradecké i pardubické univerzitě, kde působím do teď.
- Učit jste se musel i život bez zraku. Zvládal jste to jednoduše, nebo složitě?
Spoustu věcí si pamatuju z doby, kdy jsem ještě viděl. V globále i Hradec, proto nemám problémy v městské dopravě. Teda když nejedu autobusem, který před lety nejezdil. (směje se)
- S čím jste měl největší potíže?
Vnímání je prostě odlišné. Nejvíc bojuju při samostatném pohybu se strachem. Je to zrádný strach. Pořád je to dobré, dobré – a najednou panika. Člověk neví, kde je. Je obtížné se doptat, musím sledovat, kam se lidé, kteří mi vysvětlují, rozhlíží.
- Jak to zjišťujete?
Sluchem. Je pověra, že se sluch po oslepnutí zlepší. To nejde. Ale zlepší se vyhodnocování, analýza. Na začátku je pěkná nuda být slepý, jste informačně zkrouhnutý. Vizuální informace je okamžitá, sluch je jen doplňkový.
- Co vám v tom pomohlo?
Například i fyzika. (demonstruje na své masérně – pozn. red) Tady vyjdu ze dveří a vím, že kolmo je umyvadlo. Když zahnu o pětačtyřicet stupňů, dojdu do kuchyňky. A masérské lehátko je v pravém úhlu. Také se mi zlepšil hmat – na rukou i nohou. Mám rád, když jsou věci na svém místě. A důležitá je i rovnováha a uvolněnost. To všechno se dá cvičit.
---
MICHAL KRCH
- Narodil se 18. března 1967 v Jilemnici. - Na Hradecku žije od začátku osmdesátých let. - Před deseti lety měl úraz, po němž oslepl. - Poté vystudoval speciální pedagogiku, působil na hradecké univerzitě a nyní je zaměstnán na pardubické. - V roce 2010 si udělal masérský kurs pro nevidomé a slabozraké. - Žije v Hradci, má manželku Veroniku, dceru Alžbětu a syna Martina. - Věnuje se bowlingu, je dvojnásobným mistrem Česka.
Bowling hraje drze. Pomůže madlo a asistent
Hradec Králové – Rozběhne se podél zábradlí, takzvaného naváděcího madla. Pak jde klasicky do podřepu a pošle kouli vstříc kuželkám. Michal Krch, ač je slepý, hraje bowling. A ve své kategorii je dvojnásobným mistrem republiky. "Hraju drze, excentricky, a proto potřebuju namazanou dráhu," vykládá Michal Krch. Co to znamená? Při hodech využívá rotaci koule, která zahne klidně až těsně před cílem. Právě tento styl je složitý, proto potřebuje při závodech perfektní komunikaci s asistentem. "Jsem na něm závislý, popisuje mi trajektorii koule. Pokud to neudělá výstižně, nemůžu hody opravovat," vykládá. Zdá se, že mu souhra s parťákem vychází. Tréninkový rekord má 178 bodů, turnajový 146. To jsou slušná čísla. "Ale turnajový průměr mám kolem stovky. Fungují nervy," popisuje masér. Výkony mu vynesly dvě zlaté medaile na republikovém šampionátu i účast na světovém v Malajsii. "Za podporu jsem vděčný magistrátu," děkuje. (fej)
Foto: MASÁŽ VE TMĚ. Ač je Michal Krch slepý, živí se masírováním. "Nevidomí nemají tolik možností uplatnit se. Nikdy jsme nesnil o tom, že budu masér," přiznává. Teď však profesi hltá s nasazením.
Foto: Deník/Ondřej Littera