říká zakladatel TyfloCentra Jan Příborský
Je zcela nevidomý, přesto řadu let bez problému šéfuje institucím, které pomáhají zrakově postiženým. Řada věcí, které těmto lidem usnadňují život – od vodicích pásů na chodnících přes různé kompenzační pomůcky až po webové stránky – vznikla či se rozšířila jeho zásluhou.
Šestašedesátiletý Jan Příborský je skvělým příkladem toho, že i člověk s handicapem může být aktivní a ve svém oboru úspěšný. To se snaží naučit nejen stejně postižené, ale také jejich potenciální zaměstnavatele. Momentálně řídí nově vzniklou sociální firmu Ergones, která pomáhá zrakově postiženým při uplatnění na trhu práce.
- Na co přesně se firma Ergones zaměřuje?
Jedna z hlavních služeb TyfloCentra je vzdělávání v oblasti výpočetní techniky. Protože i zrakově postižený člověk může pracovat s počítačem, je-li ten počítač vybaven speciální technologií, tzv. hlasovými výstupy nebo zvětšovacím programem. K tomu pořádáme speciální kurzy. Dále se velmi intenzivně věnujeme pracovnímu uplatnění zrakově postižených. A protože máme největší praxi s výukou práce na počítači, hledali jsme obor, který s tím souvisí. Tak vznikl Tyflonet, což jsou stránky, které se věnují problematice osob se zrakovým postižením napříč celou republikou. Pak jsme začali prodávat elektronické kompenzační pomůcky, ke kterým poskytujeme i návody a školení.
- Kromě toho vaše firma nabízí grafické práce, výuku cizích jazyků, překlady, tlumočení, ale také třeba služby hodinového manžela a mnoho dalšího...
Všechny ty činnosti vycházejí z toho, co naši pracovníci už uměli nebo na co se rekvalifikovali. Většina firem vzniká obráceně, my jsme vycházeli z dovedností těch lidí a těm přizpůsobili naše služby. Když už ty profese dělají, dělají je dobře a adekvátně. V celé firmě máme dvacet lidí se zdravotním handicapem, přičemž tři z nich jsou s jiným než zrakovým postižením, protože potřebujeme i vidící spolupracovníky. K nejoblíbenějším patří jazykové kurzy. Sice musíme hledat jiné metody výuky, ale jde to. Výuka probíhá přes Skype, ale i prezenčně, lektoři jsou slabozrací i zcela nevidomí. Přitom máme klienty z řad široké veřejnosti, zrakově postižení tvoří jen 40 procent z nich.
- Přemýšlím, co zdravého člověka vede k tomu, že se přihlásí do kurzu nevidomého lektora. Vím, že například nevidomí maséři jsou velmi pozitivně hodnocení, platí to i pro výuku jazyků? Mají tito lektoři něco navíc? Lepší cit pro jazyk, nebo něco podobného?
Víte, to je předsudek. Zrakově postižený člověk nemá v ničem lepší předpoklady oproti jiným. To by byl zázrak přírody a zázraky se nědějí. Je to jenom tím, že když člověk nevidí, musí si vypěstovat kompenzační smysly.
- Dobře, není to vrozené, ale nevidomí mají schopnost si tyto smysly vypěstovat...
Ale to se netýká jen nevidomých, tu schopnost má každý člověk, jen o tom třeba neví. V momentě, kdy přijde o zrak, začnou tyto mechanismy fungovat do jisté míry jako náhradní. Ale člověk si to musí uvědomit, nebo potřebuje odborníka, který by mu v tom pomohl. Proto existuje Tyfloservis, který pomáhá těm později osleplým, aby se naučili samostantně chodit, práce v domácnosti, péči o zevnějšek a další spoustu věcí. Hodně lidí si myslí, že to přijde samo, že příroda nevidomým "přidělí" například lepší sluch, ale tak to není. Já mám například bohužel hudební hluch, a v tomto ohledu mi nepomohla ani ztráta zraku.
- Vy jste zrak ztratil, dokážete se tedy vcítit do klientů, kteří to mají z mého pohledu těžší než ti, kteří jsou nevidomí od narození. Předáváte jim svoje zkušenosti?
Když vzniklo TyfloCentrum, nechtěl jsem původně dělat ředitele, protože ta sociální práce je mi velmi blízká. Chtěl jsem svojí osobní zkušeností pomáhat i jiným – prošel jsem si veškerá stádia, takže se umím vcítit jak do těch úplně nevidomých, tak do slabozrakých. Měl jsem problémy už v dětství, v pěti letech jsem přišel o jedno oko kvůli nemoci a v patnácti jsem měl ještě úraz. Bohužel medicína nebyla tehdy ještě na takové úrovni jako dnes, takže se to už nedalo napravit a postupně jsem ve třiceti letech oslepl úplně, včetně světlocitu, takže od té doby nevidím vůbec. Někdo si myslí, že člověk, který nosí brýle, tak to vykompenzuje a je v pohodě. Ale nemusí tomu tak být. I s lehkými dioptriemi může mít velké problémy, já to vím a můžu tomu člověku nějakým způsobem pomoct. Bohužel mi uniklo vysokoškolské vzdělání, ale vzdělával jsem se sám v rámci sociální rehabilitace, udělal jsem si řadu speciálních kurzů a o tuto problematiku se hodně zajímal ještě před revolucí. Nakonec na mě zbyla ta administrativa, ale naštěstí na sociální práci máme dost šikovných lidí.
- Jak je na tom Olomouc z hlediska bezbariérovosti pro nevidomé a slabozraké?
Nejen proto, že jsem byl u vzniku projektu Bezbariérová Olomouc, bych řekl, že Olomouc obecně je vůči nevidomým hodně vstřícná. A i když by se našly věci, které by se daly kritizovat, je dobré připomenout, že tady vznikaly prvky, které se později uplatnily v rámci celé republiky. Například signální a varovné pásy na přechodech přes vozovku, kterým v odborné hantýrce říkáme "bobky", byly poprvé použity v Olomouci. Postupem času se navíc ukazuje, že to, co původně vzniklo pro zdravotně postižené, slouží i široké veřejnosti. Například "klapadla" na křižovatkách, kde už se lidé mnohdy ani nedívají na semafor, ale často sledují spíš ten zvuk. Bezbariérovost tramvají a autobusů je výhodná pro matky s kočárky nebo starší lidi, veřejnost si oblíbila také inteligentní zastávky. Jsme jedni z mála v republice, kteří mají ozvučeny prakticky všechny zastávky. Dají se ovládat pomocí malé vysílačky, která funguje napříč celou republikou. Kromě MHD pomáhá tato vysílačka také při navigaci u vchodu do budov, kdy se mi ozve majáček a ten mě navede do vchodu do budovy, nebo mi řekne, co je to za objekt.
- Ale to předpokládá, že tam ten majáček budova má...
Ano, v Olomouci je nejméně 120 budov vybavených tímto majáčkem. Veřejnost to neví, protože to funguje, jenom když ho aktivuji. Například olomoucké nádraží bylo první v celé republice, které tento systém mělo. Pokud jde o postižené, tak myslím, že jsme velmi spokojení.
- Co vám naopak pohyb po městě komplikuje? Co je největší bariéra?
Největší bariéra je hodně lidí a hluk. Třeba uprostřed města na křižovatce, kdy kvůli hluku neslyším klapadla. Ale s tím nic nenaděláme, jsou věci, které musí člověk přijmout, nebo se podle toho zařídit, například využít někoho, kdo jde kolem.
- A jaká je ochota lidí pomoci?
Osobně mám velmi dobré zkušenosti, dokonce se mi často stává, že mi lidé nabízejí pomoc tam, kde ji nepotřebuji. Obecně lidé pomáhají, když mají čas, takže například na nádraží je to horší. Kromě toho, že každý spěchá a řeší svoje problémy, vládne tam takzvaná davová psychóza, takže když se někomu něco stane, stovky lidí na to koukají a nikdo nepomůže, protože každý čeká, že pomůže někdo jiný.
- Co kromě hluku je pro nevidomé největším problémem?
Takovou velkou překážkou jsou například větve, které čouhají přes plot, třeba vlivem napadaného sněhu. Vy se podvědomě ohnete, ale já do té větve vrazím. To se týká i silničních značek – když nesplňuje normu a je níž, než by měla být, tak zasahuje do oblasti obličeje a nevidomý do toho může lehce vrazit a zranit se.
- Máte pravdu, tohle jsou věci, které si člověk běžně neuvědomí...
Právě, vy instinktivně uhnete, ale ten nevidomý si jde svojí trasou a najednou tam stojí na chodníku popelnice nebo kočárek. Problémem jsou i stavby, lešení, rozkopané chodníky a podobně. Ale to jsou takové situace, na které musí člověk myslet, počítat s nečekanými překážkami. Technika hole je dobrá, pokud ji člověk správně používá, k tomu je ale také důležitý výcvik. Například já jsem se to učil sám metodou pokus-omyl, ale když má s sebou člověk instruktora, tak to jde daleko rychleji a bezpečněji.
- Napadá mě ještě jedna bariéra, a to společenská – setkáváte se s nějakými předsudky?
Ano, ze strany zaměstnavatelů. Hodně lidí si myslí, že když člověk nevidí, tak není schopen vůbec pracovat, že nemá vzdělání, že nebude stačit tempu. Takže i proto vznikly naše projekty, jejichž součástí je i informovanost potenciálních zaměstnavatelů, že i člověk, který nevidí, může dělat určité práce, samozřejmě ne všechny, ale většinou se to dá zařídit. Vím o případu v Libině, kde je sekretář starosty nevidomý člověk. Už je tam spoustu let, našli si způsob komunikace, který vyhovuje oběma stranám a jde to. Během mojí práce ve vedoucí funkci jsme zjišťovali, kolik procent svého času potřebuje moje asistentka pro práci se mnou. Vyšlo nám něco mezi pěti až deseti, čili minimum. Maily si přečtu, napíšu si texty, načítám si studijní materiály a podobně. A těch profesí, kde se mohou zrakově postižení uplatnit, je víc. Kromě masérů funguje velmi dobře už desítky let třeba profese učitelů hudby či jazyků, znám celou řadu právníků, kteří jsou na vysoké pozici, překladatelé, tlumočníci... Jediný problém, který má většina z nich potíže překonat, je ten předsudek, že to nejde. Je to složitější, ale když se najde způsob, tak to jde.
---
JAN PŘÍBORSKÝ ? narodil se 3. 2. 1947 ve Šternberku ? od roku 1991 pracoval v krajském ambulantním středisku Tyfloservis Olomouc ? v roce 2000 stál u vzniku TyfloCentra Olomouc, kde zastával až do letošního března funkci ředitele ? založil prodejní střediska speciálních slepeckých pomůcek ? podílel se na prosazení a realizaci orientačních prvků pro nevidomé jako zvukové a hlasové majáčky, reliéfní pásy na ulici, na nádraží aj. ? v roce 1993 vytvořil novou metodiku čtení a psaní Braillova písma pro dospělé nevidomé čtenáře
Foto Robert Mročka