OSTRAVA - Nejsilnější příběhy píše sám život. Své o tom ví i basketbalista Marek Stuchlý (36). V šestnácti letech mu protihráč při zápase málem vypíchl oko. Bezvědomí, dvě operace a navrch striktní zákaz jakéhokoli sportu. "Mahel" se však svého snu - vyhrát titul -nevzdal a nakonec ho také získal. Dokonce hned dva, s Opavou. Cesta k nim však byla hlavně na začátku pořádně hrbolatá.
"První měsíc jsem na pravé oko vůbec neviděl. Na zápasy jsem jezdil tajně a hrál ve starých lyžařských brýlích. Všichni se mi smáli, že vypadám jako Kyklop. Doma jsem vždycky před zápasem řekl tátovi, že jedeme s kluky na výlet," vzpomíná na perné chvíle Stuchlý, který odehrál na konci roku 700. zápas a momentálně je nejlepším střelcem samostatné české ligy s téměř devíti a půl tisíci body.
- Vzpomenete si ještě na ten okamžik, který vás málem připravil o váš milovaný basketbal?
Jasně. Bylo mi šestnáct, hrál jsem za mladší dorost druhou ligu. Hráč s číslem sedmnáct z Blanska mě píchl do oka tak nešťastně, že mi protrhl natřikrát sítnici. Byla to smůla, šlo o běžný souboj, nikdy jsem mu to neměl za zlé. Dál už si nic nepamatuju, protože jsem upadl do bezvědomí.
- Poté, co jste se probral, jste musel být ve velkém šoku…
Bylo to šílené, fakt moc nepříjemné. Přišel přesun do Olomouce a operace, ale ta se úplně nepovedla a musel jsem jít ještě na druhou. Ta už naštěstí klapla. Sport mně ale doktoři okamžitě zakázali. Jasně mi bylo řečeno: Basketbal? Neexistuje.
- Oko jste měl úplně zavřené, viděl jen na levé…
Je to tak, pravé oko jsem vůbec nepoužíval. Po operaci jsem dostal speciální černé brýle, které měly uprostřed dírku, do které se táhla čočka. Učil jsem se pracovat s hlavním svalem, vše nejlépe koordinovat. Opravdu to nebylo nic příjemného.
- Vy jste ale bojoval, nevzdával se…
Když mě pustili z nemocnice, doma jsem tátovi zalhal, že jedu s kluky na výlet, a odcestoval jsem s týmem do Brna. Jinak by mě nikam nepustil. Hrál jsem v lyžařských brýlích, to byly ještě takové ty staré na velké gumě. Moc mi neslušely. Taky se mi všude smáli, dělali si ze mě srandu, že vypadám jako Kyklop. Byl jsem z toho hodně smutný, strašně mě to trápilo.
- Jak dlouho jste vydržel odolávat posměškům protihráčů?
Po měsíci, během kterého si ze mě všichni dělali neustále legraci, jsem si řekl, že už to stačilo. Brýle jsem odhodil a zkusil to bez nich. Byl to velký risk, ale naštěstí vyšel. Od té doby mě nic podobného nepotkalo. Oko mi netiká, vlastně to není ani moc poznat, za což jsem moc rád. Pořád na něj ale vidím jen z třiceti procent, dělá se mi teď navíc šedý zákal, který má spojitost s těmi operacemi. Ale co, mám ještě druhé oko, tak to neřeším. Hlavně, že žiju.
- Kde jste udělal první basketbalové krůčky?
Začínal jsem v osmi letech v rodném Šumperku, když jsem se zhlédl v tátovi, který to sice dotáhl nejdál do druhé ligy, ale jeden čas ho chtěli do Ostravy, kam jsem následně odešel a hrál od staršího dorostu. Každý rok jsme slavili titul, měli jsme strašně silný tým. V Šumperku jsem přerušil školu, v Ostravě šel studovat na průmyslovku a udělal si výuční list s maturitou. To jsem měl sedmnáct, bylo to přesně rok po tom zranění oka.
- Velmi brzy jste se ženil, to vám ještě nebylo ani dvacet…
Já jsem strašný hoňák (smích). Se svojí manželkou jsem chodil od osmé třídy základní školy. Jsem za ni vděčný, pomáhá mi, s nadsázkou říkám, že já bych se bez ní ani nesbalil. Klobouk dolů před ní. Je pro mě i velký pomocník, ale i pro našeho patnáctiletého puberťáka Marka.
- Stejně jako v basketu ani v životě nebyly začátky jednoduché…
Hlavně byl problém, že manželka pochází ze Šumperku, z jedné hodně vážené rodiny. Byla tehdy v prváku na vysoké škole, když otěhotněla, a najednou bylo celé studium passé. Stěhovala se za mnou do Ostravy, kde jsem byl na intru. Naštěstí mi pomohli v klubu. Když nad tím teď tak přemýšlím, Nová huť se o mě vždycky postarala, měl jsem tady svoje zázemí.
- Rodiče šli za vámi do Ostravy?
Zůstali v Šumperku, máme tam obrovské hospodářství. Hlavně doufám, že budou ještě dlouho zdraví, moc se mi tam totiž nechce. I když už nejsou nejmladší, je jim pětašedesát. Já jsem tady v Ostravě koupil s rodinou byt, který renovujeme. Děláme to pro mladého, ten totiž k nějakému hospodaření vztah nemá."
- Točíte devatenáctou sezonu v lize, to už je hodně slušné číslo…
Všechno je o životosprávě. Nikdy jsem nebyl nějaký pařmen, že bych vysedával někde v hospodě. Hodně spím, za což jsem rád. Někteří lidé mají problém se spánkem, to já nemám. Navíc na sobě pořád pracuju. V tomhle jsem svým způsobem postižený. Nechci na stáří skončit jako ležák.
- Co všechno děláte, abyste se udržel ve formě?
Věnuju se hodně strečinku, protahuju se, zkouším i jógu. Do žádného kurzu ale nechodím, jsem samouk. Mám nějaké knížky, ale nejvíc čerpám z internetu. Snažím se do toho dostat i mladého, ale toho to moc nebere.
- Říkáte, že si rád pospíte. Jak dlouho zůstáváte v posteli?
Hlavně neponocuju. Chodím do postele brzo, v půl jedenácté, nejpozději v jedenáct. Musím se taky přizpůsobit ženě, která vstává v pět hodin do práce. Dělá na magistrátu, sekretářku. Já se zvedám z postele před devátou.
- Kam směřují po probuzení vaše první kroky?
Po snídani vyrážím na trénink, ten nám začíná v deset. Pak jdu na oběd. Je zajímavé, že po jídle si musím na dvě hodiny lehnout, přes to nejede vlak. Až se proberu, tak si něco přečtu a vyrážím na odpolední trénink, ten startuje v pět. Následuje rehabilitace a návrat domů, kde mě čekají moje oblíbené seriály.
- Nějaká americká kriminálka?
Kdeže. Já spěchám na Cesty domů a Ordinaci v růžové zahradě, které prostě nemůžu vynechat. Já jsem seriálový typ. Koukáme společně se ženou. U toho si nejvíce odpočinu. Dělá mi to dobře, vždycky se na to už těším. Dokonce přemýšlím, co bude, jak bude. Takhle jsem spokojený, mám krásný život.
- Donekonečna hrát nebudete. Už máte jasno v tom, co budete dělat, až skončíte s aktivní kariérou?
Chtěl bych zůstat u basketbalu, pořád mě strašně baví. Po těch letech v tom nevidím jen tu samotnou hru. Už ani tolik na palubovku nechodím, což mi ani nevadí. Jsem rád s kluky, jsou super. Raději dám přednost jim, nemám si už co dokazovat.
- Přemýšlíte o tom, že byste šel dělat trenéra?
Ale jen asistenta, ne hlavního, protože na to nemám mentalitu. Jsem spíše kamarádský. Dokážu si představit, že strávím v hale osm a půl hodiny denně a všem se budu naplno věnovat. Brát na hodinu jednu skupinu, pak druhou, třetí… Viděl bych to na spojení s Méďou (Dušan Medvecký).
- Je vůbec něco, co vám opravdu chybí? Po čem moc toužíte?
Jakákoli medaile, tu bych chtěl ještě jako hráč vybojovat. V Ostravě jsem po návratu pátou sezonu - a pořád nic, je už na čase. Hned potom bych s širokým úsměvem odešel. To je můj poslední sportovní cíl.
Foto: