Milan Klapka z Bystřice nad Pernštejnem vrací třiatřicet let zvuk klavírům Národního divadla v Brně, ve školách či v kulturních domech
Pracuji jako
Bystřice nad Pernštejnem – Milan Klapka seděl v malém sále Kulturního domu v Bystřici nad Pernštejnem za bílým klavírem značky Petrov s ladicí klikou v ruce. Právě dostával hudební nástroj se dvěma sty dvaceti strunami a osmi oktávami do kondice a zahrál i úryvky ze dvou skladeb. "Občas si zahraji, chce to ale trochu trénovat. Jestli mám oblíbenou skladbu? Většinou si něco vymýšlím, líbí se mi jazzík," prozradil ladič klavírů Milan Klapka s malou omluvou. "Piano ještě není zcela naladěné," dodal.
- Jak jste se k povolání ladiče klavírů dostal?
V podstatě jako slepý k houslím, jak se říkává. Začalo to tím, že se mi už od deváté třídy zhoršoval zrak. Poté jsem nastoupil na Gymnázium v Bystřici nad Pernštejnem, ovšem s vidinou zdravotních komplikací jsem se poohlížel po jiné škole. Našel jsem si odbornou ladičskou školu v Praze pro lidi s vadami zraku. Úspěšně jsem složil talentové zkoušky a z Bystřice se dostal do Prahy, kde jsem vystudoval. A propos, zmiňovaná ladičská škola na Maltézském náměstí funguje dodnes.
- Měli jste ve třídě dívku, nebo do lavic usedla ryze pánská sestava?
V mojí třídě jsme byli jen samí kluci, ale v jiných ročnících tam měli i dívky, které se potom vyučily ladičkami.
- Čím jste chtěl být původně?
Když jsem v deváté třídě vycházel ze základní školy, tak jsem samozřejmě nevěděl, co bych chtěl dělat za povolání. Proto jsem se také přihlásil na gymnázium. Co si vzpomínám, uvažoval jsem třeba o veterináři. Nakonec to dopadlo jinak.
- Inklinoval jste k hudebním nástrojům od mládí?
V dětství mě rodiče přihlásili na klavír, asi dva roky jsem na něj hrál. S muzikou jsem zase začal koketovat až v pubertě, a když se mi stalo to s očima, zvolil jsem ladičskou školu. Rodiče mě samozřejmě ve studiu podporovali.
- Jste prvním ladičem klavírů v rodině?
Ano, nikdo z předků se tím neživil. Zálibu v hudbě jsem ale určitě po předcích zdědil. Táta za mlada, a i děda hrávali na harmoniku.
- Moje představa ladiče klavírů je asi následující: Pro povolání ladiče se člověk musí narodit. Chce to výborný hudební sluch, božskou trpělivost a řemeslný fortel spolu s nadšením. Souhlasíte s tím?
Určitě ano. Člověk by měl mít nejenom ten zmiňovaný sluch, ale i trpělivost. Sedět a ťukat do piana je mnohdy o nervy, musím se přiznat, že se občas stane, že se u toho také vztekám. Každý nástroj je jiný, kolikrát ve špatném stavu a ladění pak dá člověku hodně práce. Někdy se to také nepovede, tak jak bych chtěl. Pokud jde o fortel, i ten nesmí chybět. Je sice pravda, že velké opravy nedělám, ale ty drobnější umět musím.
- Jaké pomůcky používáte ke své profesi?
Mimo jiné ladicí kliku, ladičku na komorní "A". Dříve se k tomuto účelu používala taková vidlička, dnes jsou ladičky elektrické. Dále tu mám gumové klínky na tlumení strun, různé kleštičky, když je potřeba někde něco seřídit nebo když praskne struna, abych ji mohl vyměnit. To jsou ty nejzákladnější, samozřejmě mám i další speciální nástroje.
- V souvislosti s laděním klavírů jsem se dočetla o intonační tekutině. Co to je?
V podstatě taková vodička. Napustí se jí kladívko, které tak dostane ideální tvrdost při úderu na strunu. Když jedno kladívko zlobí, tak ho takto opravím, ale celou intonaci nedělám. Naintonovat celý klavír, aby fungoval pořádně, chce zkušenost.
- Jak nejdéle vám trvalo ladění jednoho klavíru?
To je klavír od klavíru. Třeba i pět hodin, než se vyčistí, trochu seřídí mechanika, když je podladěný…dá to jednoduše práci.
- Stává se, že klavír nelze opravit?
V případě, že má klavír prasklý litinový rám, tak už nejde naladit, je na vyhození. Prý se to dá nějak svařit, i když v jaké pak bude "kondici", těžko říct. V úvahu přichází generální oprava v dílně, opět jsem na vážkách, zda se to vyplatí, či ne. Taková oprava stojí hodně peněz. To ale dělají mechanici klavírníci, kteří se to učí. To je ovšem zase jiná profese. A například u starých, jak se říká vídeňských křídel, se často uvolňují kolíky, musí se nechat srovnané pod komorním "A".
- Když dokončíte práci, klavír si odzkoušíte. Máte nějakou oblíbenou skladbu, kterou vždycky dáte?
Oblíbenou skladbu? Většinou si něco vymýšlím, líbí se mi jazzík. Chce to ale trochu trénovat.
- Nejstarší klavír, který jste ladil?
Pokud si dobře vzpomínámm, jednalo se o pianino značky Petrov vyrobené v roce 1890. Jen jsem ho trochu srovnával, vzhledem ke stáří to moc nešlo.
- Opravujete i jiné hudební nástroje?
Kromě klavírů ještě pianina a cembala. Ve škole jsme měli možnost i cimbál, ale to jsem se neučil.
- Klavíry asi neladíte jen v kulturním domě v Bystřici, že?
Zde jsem, jen když mě požádají. Jsem zaměstnancem Národního divadla v Brně, kde se o klavíry starám už třiatřicet let. Nastoupil jsem tam hned po škole.
- Kolika pianům vylepšujete zvuk?
Jedná se asi o padesát klavírů. Pod Národní divadlo Brno spadají také budovy Janáčkova divadla, Mahenova divadla a Divadla Reduta. Klavíry jsou v baletním sále, na ředitelství, ve zkušebnách, sólisti je mají v šatnách, pak máte dirigenty, sbor, korepetitory…ono se to tam nastřádá. Nástroje se ladí průběžně na zkoušky, samozřejmě na představení. Když něco potřebují, jednoduše mě zavolají.
- Komu ze známých hudebníků jste ladil klavír?
Člověk se tak opravdu dostane k mnoha významným lidem, na všechny si bezesporu v tento okamžik nevzpomenu. Určitě to byl například Petr Malásek, když v Brně vystupoval se zpěvačkou Hanou Hegerovou, a nyní se mi vybavil i český klavírní virtuos Ivan Moravec.
- Máte nějaké zajímavé zážitky spojené se svým povoláním?
U klavíru potřebuji klid, být u nástroje sám. Ladění pian je individuální řemeslo, není to jako zatloukat hřebík. Je to rovněž tak trochu nevděčné povolání, například se v místnosti změní teplota, něco se uvnitř nástroje hne, pak mohou vzniknout dohady. Některému umělci se naladěný klavír libí, jiní si stěžují. Jak umělec, tak ladič mají jiný vkus, v ten daný moment záleží také na náladě každéh z nich...
- Já jsem to myslela trochu jinak. Co všechno se dá v klavírech najít?
Kolikrát z nástroje vyběhne myš.
- Promiňte, že vám nyní skáču do řeči, ale to myslíte zcela vážně?
Ano. Do křídla se vám myš samozřejmě nedostane, to ne, ale v pianinech jsem se s nimi již několikrát setkal.
- Když opomenete jiné živé tvory, co třeba mince?
V klavírech v divadle jsem už našel hodinky, sponky, konfety, hašlerky i jiné bonbony nebo žvýkačky. Tuhle jednou o prázdninách přiběhla za mnou korepetitorka, a že nemůže otevřít klavír. Byla tam nalepená právě žvýkačka, to bylo lepidlo jako hrom. Tak i to se stává.
- Kromě klavíru v brněnských divadlech či v bystřickém kulturním domě ladíte i piana v okrese, nebo vám již nezbývá čas?
Toho času skutečně moc není, tři hodiny denně strávím cestováním do Brna a zpět. Kvůli zraku nevlastním řidičský průkaz, používám jiné dopravní prostředky. Když má někdo zájem naladit klavír, snažím se vyhovět.
- Ze zkušenosti, je hodně klavírů po okrese? Nebo třeba jen v Bystřici nad Pernštejnem?
Podle mého názoru ano. Klavír by se měl ladit jednou za rok, mnoho majitelů pián to tak ale nedělá. Výjimkou nejsou ani případy, že si nechávají přelaďovat klavír i po deseti letech. Ale pak to tak také vypadá. Kulturní střediska a hudební školy si to ale hlídají, v základních školách postupně přecházejí na digitální klavíry. Nejenže jsou přenosnější, lehčí, mají řadu dalších zvukových efektů, úhozem se podobají klasickým klavírům, a především se nemusí ladit.
- Na většinu povolání existuje nějaká průpovídka, která dotyčného odborníka spolehlivě popíchne. Myslím si, že každý ladič pian si už mnohokrát musel od lidí vyslechnout větu komika Felixe Holzmanna o ladiči pian, který byl víc pijan než ladič. Vytáčí vás to?
Nevytáčí mě to, směju se tomu. Jsem zvyklý.
- Říkají vám to chlapi v hospodě?
Furt. Já na to: jsem vyučený pijan, v práci ladím, po práci piju a ještě na to mám papíry. A k tomu ještě dodávám, že jsem chudý ladič pijan.
- Teď jste mi nahrál na další otázku: Dá se tímto povoláním v dnešní době uživit?
Dělám to třiatřicet let. Na přežití to je.
- Když máte po práci, jak trávíte volný čas? Vyhledáváte ticho?
Teď už ano. Dříve jsem se chodíval dívat do divadel na zkoušky i generálky. V posledních letech mě to neláká tolik jako dříve. Vyhledávám jinou formu pro odreagování, raději vyrazím do přírody, pracuji na zahradě či si něco kutím doma.
---
Sedět a ťukat do piana je mnohdy o nervy. Musím se přiznat, že se občas stane, že se u toho také vztekám. Každý nástroj je jiný, kolikrát ve špatném stavu a ladění dá člověku hodně práce. Někdy se to nepovede tak, jak bych chtěl.
V klavírech jsem už našel hodinky, sponky, konfety, hašlerky i jiné bonbony nebo žvýkačky. Tuhle jednou o prázdninách přiběhla za mnou korepetitorka, a že nemůže otevřít klavír. Byla tam nalepená právě žvýkačka.
Foto: PRACOVNÍ POMŮCKY. Ladicí klika, ladičkavidlice, nebo například gumové klínky na tlumení strun používá denodenně při své práci. Nejstarší "kousek", který semudostal pod ruku, bylo pianino značky Petrov vyrobené v roce 1890.
Foto: Deník/Zlata Ptáčková
Foto: SLUCH, TRPĚLIVOST I FORTEL. Ladič klavírů Milan Klapka pracuje v Národním divadle v Brně. Mátam na starosti padesátku hudebních nástrojů. Svému povolání se věnuje již třiatřicet let.
Foto: Deník/Zlata Ptáčková
Foto: ZÁLIBA. Bystřický ladič si na klavír i rád zahraje. Jak však říká, chtělo by to trochu potrénovat.
Foto: Deník/Zlata Ptáčková (3x)