Bohdana Jakubcová, která na výstavě Moje cesta ukazuje svět lidí se zrakovým, sluchovým a tělesným postižením, řekla Deníku:
Praha 7 – Jednadvacetiletá studentka speciální pedagogiky z Prahy Bohdana Jakubcová už třetí týden provádí nejen žáky, ale i rodiče s dětmi interaktivní výstavou Moje cesta. Co ji za tu dobu nejvíce překvapilo? A co naopak rozesmálo?
- Na jmenovce máte napsáno "Bóďa". Neptají se školáci, kteří sem na Výstaviště dopoledne přicházejí, co je to vlastně za jméno?
Máte pravdu, že se diví. Někteří kroutí hlavou, jiní se smějí, co že je to za jméno nebo za přezdívku. Tak jim vždy vysvětluji, že to opravdu není žádná přezdívka, ale jen mé zkrácené jméno.
- O co mají žáci na výstavě největší zájem?
Jednoznačně vede jízda na vozíku. Za pomoci dalšího spolužáka si žáci zkouší, jaké to je jezdit přes přechod, na písku, překonávat cestu plnou kamenů, vjet do domu. Také jsou nadšení z různých pomůcek, které tady máme. Například Pichtův stroj, což je psací stroj pro psaní Braillova písma se šesti klapkami. Také si se zájmem nasazují brýle, které simulují různé oční vady.
- Daří se vám nejen mezi dětmi, ale i dospělými bořit předsudky o neslyšících, zrakově a tělesně postižených?
Obrovskou výhodou této interaktivní výstavy je, že si mohou lidé na vlastní kůži všechno vyzkoušet. Když pak mají lidé představu, jaké to je sedět na vozíku, jaké to je si nasadit černou pásku a orientovat se jen s holí, umí se lépe vžít do toho, jak v běžném životě lépe pomoci. Děti jsou ale také překvapené, že i nevidomí mohou hrát například Člověče, nezlob se.
- Zmínila jsem orientaci s bílou holí. Jak ji děti zvládají?
Některé jsou překvapené, jak moc je to těžké. A než se s ní trochu sžijí, tak tu s ní šermují. Když si neví rady, tak si s ní razí cestu tak, že s ní mávají před sebou ve vzduchu. Takže jim s ostatními kolegy radíme, že bezpečnější nejen pro ně, ale i pro okolí je, když ji drží opravdu při zemi (smích).
Foto: BOHDANA JAKUBCOVÁ na výstavě ukazuje, jak vypadá byt člověka s tělesným postižením.