(Podporovaná) dovolená lidí s mentálním postižením

Jsme pracovníci společnosti Fosa (dříve Podpora samostatnosti Osa, o. s.) ve službě sociální rehabilitace pro dospělé s mentálním postižením. Cílem služby je získat nové dovednosti, které jsou potřebné v běžném životě. Součástí služby jsou kromě individuální práce i nácvikové výjezdy (víkendové nebo týdenní).

Část uživatelů dosáhla vysoké míry samostatnosti ve více oblastech a naše služba jim již neměla co nabídnout. Zároveň jsme si uvědomovali, že ve chvíli, kdy službu ukončíme, mohou mít méně příležitostí získané dovednosti používat.

Nabídka různých rekreací a táborů pro lidi s mentálním postižením zpravidla zahrnuje strukturovaný program. Mnozí z nich takovým způsobem své volno trávit nechtěli a podobný způsob podpory už nepotřebovali. Měli dovednosti na to užít si dovolenou podle svých představ a v malé skupince známých. Na druhou stranu strávit dovolenou v jiném prostředí je náročné (např. plánování celodenního výletu, cestování vlakem s přestupem).

Další překážkou mohla být nedůvěra rodičů v samostatnost jejich dětí a obavy o jejich bezpečnost. Stejně tak i sebedůvěra samotných uživatelů. Nikdo nepřišel s tím: „Chtěl bych jet sám, pomozte mi“. Nabídka vzešla z naší strany. Jednou z možností bylo zaplatit si osobního asistenta po celou dobu dovolené (poplatek 80 Kč/hod., náklady na stravu a ubytování). To je však pro lidi s nižšími stupni závislosti (a tedy s nízkým příspěvkem na péči) mnohdy finančně nedostupné. Přemýšleli jsme o dalších možnostech. Jasnou volbou byli dobrovolníci, se kterými dlouhá léta spolupracujeme. Náklady na jejich ubytování a stravu byly zaplaceny díky sponzorům.

Prvním krokem pro úspěšnou realizaci bylo především vytipování uživatelů, kteří by měli zájem a jejichž dovednosti by takové formě dovolené odpovídaly. Při jejich výběru i nastavení potřebné míry podpory jsme vycházeli z předchozích zkušeností s těmito lidmi v našich službách. Oslovili jsme 5 uživatelů, kteří se mezi sebou znali (z volnočasových aktivit a z tréninkových výjezdů), nabídka zaujala 4 z nich.

Za podpory sociálního pracovníka naší služby probíhaly od ledna 2010 schůzky celé skupiny s cílem zjistit, jestli chtějí jet společně a zda se shodnou i ve svých představách o trávení dovolené. Zároveň se uskutečnily také individuální schůzky s účastníky a jejich blízkými osobami (obvykle rodiče), kde byl dojednán souhlas s účastí na dovolené a  domluvena případná podpora od dobrovolnic. Náš pracovník měl dále na starosti metodickou podporu dobrovolnic i organizační zajištění celé dovolené. Výsledkem této spolupráce a postupného plánování byla úspěšná čtyřdenní dovolená, která probíhala v běžném rekreačním duchu. Dobrovolnice čas nijak neorganizovaly, byly jen připravené pomoci, pokud by bylo třeba.  Účastníci chodili sami na procházky, zašli do kina a do cukrárny a s podporou dobrovolnic také grilovali a vyrazili i na delší výlet na Bezděz. Na obědy chodili do nedaleké restaurace, snídaně a večeře připravovali společnými silami. Po příjezdu byli všichni spokojení: konečně strávili dovolenou podle svého.

V roce 2011 jeden z účastníků navrhl, aby na dovolenou jela i jeho přítelkyně. Ostatní souhlasili a už v únoru jsme začali plánovat. Podle dobrovolnic skupinka loni nepotřebovala téměř žádnou podporu. Navrhli jsme tedy, že by mohli jet sami. Po určitém váhání se nakonec všichni rozhodli, že to zkusí. Na třech schůzkách pak za pomoci naší pracovnice promýšleli, v čem budou potřebovat podporu a jakou. Vycházeli především z loňských zkušeností – co zvládli samostatně a při čem potřebovali pomoc od dobrovolnic? Společně jsme pak hledali různá řešení. Důležité bylo si uvědomit, že není potřeba, aby všichni uměli všechno. Stačí, když některé věci zvládne jen jeden a ostatním pomůže. Každý bude dělat to, v čem je dobrý. Honza může chodit nakoupit, Jitka po každém nákupu rozpočítá náklady na jídlo mezi všechny účastníky, Karolína s Ivanou mají nejvíce zkušeností s přípravou jídla, Pavel si zase umí poradit s plynovým sporákem.

Ne vše šlo ale naplánovat tak, aby to bylo opravdu bezpečné. Skupinka se z toho důvodu vzdala plánu jeden večer grilovat. Náročná se účastníkům zdála také cesta do místa dovolené, především přestup na vlak. Požádali jsme proto dobrovolnici, která jim poskytla podporu při cestě tam i zpátky. Účastníci se složili na zaplacení jejích výloh s cestou spojených.

Neméně důležitá byla pro všechny účastníky přirozená podpora jejich blízkých po celou dobu - od rozhodnutí jet sami až po pohotovost na telefonu během dovolené, pokud by se stalo něco, s čím by si skupinka neuměla poradit.

Sociální pracovnice opět zajistila ubytování na stejném místě. Výhodou bylo, že majitelé penzionu už skupinku znali. Na konci června se vypravili, tentokrát na 5 dní. Pracovnice i blízcí účastníků měli ve dne v noci telefon u sebe, ale účastníci jen poslali sms, že se mají dobře.

Po příjezdu byli všichni i přes nepřízeň počasí spokojeni. Díky vstřícnosti a pomoci majitelů penzionu mohli dokonce grilovat. Na společné schůzce po dovolené se všichni shodli, že příští rok pojedou na stejné místo zase. Budou potřebovat pomoci už jen se dvěma věcmi – objednat ubytování a najít správné nástupiště na Hlavním nádraží. Podporu při cestě už prý potřebovat nebudou a dobrovolnice s nimi souhlasí.

Nyní, v únoru 2012, jsme jednu účastnici dovolené kontaktovali – prý se všichni domlouvají a v penzionu už rezervovali termín. Vypadá to, že naši podporu už nepotřebují. Zavolají, pokud si s něčím nebudou vědět rady.

Občas se účastníci podporované dovolené sejdou i o víkendu, zajdou na bowling nebo vyrazí na výlet. O těchto akcích se dozvíme jen náhodou – nás už k tomu nepotřebují, zvládnou to totiž sami!