Na paralympijských hrách v Pekingu získal za zlatou medaili prémii 80 tisíc korun, loni v Londýně za stříbro 50 tisíc. Milionové sumy handicapovaní sportovci za své úspěchy nedostávají. Není proto divu, že 75 tisíc korun, část výtěžku ze startovného bankovních domů, je pro Davida Drahonínského velkým bonusem do rozpočtu.
"Jsem za to nesmírně vděčný. Peníze použiju při nákupu automobilu, který pro mě představuje nohy," říká úspěšný lukostřelec, jenž je upoután na invalidní vozík od roku 1999, kdy jako náměsíčný vypadl z balkonu a poranil si páteř.
S osudem se pere statečně a razí heslo, že co si člověk neudělá nebo nezařídí sám, to nemá. Peníze na přípravu si obstarává sám.
"Dělám lukostřelbu čistě jako amatér, ale časově se jí věnuju jako profesionál.
Sport handicapovaných už dávno není o tom, že se sejde pár nadšenců a ti spolu soupeří. Udržet krok se světovou špičkou, která má nesrovnatelně lepší podmínky, je čím dál těžší," přiznává David, aniž by si chtěl stěžovat.
Aby si udržel výkonnost, musí se otáčet. Je na plný úvazek zaměstnán ve VZP, kde má jedinou úlevu – dvakrát týdně může pracovat z domova. Trénuje až po práci. "Na střelnici jsem denně od pěti do devíti večer, k tomu rehabilitace, posilovna.
Na nic jiného mi moc času nezbývá," popisuje. Každý, kdo se tak jako on srovná s těžkým osudem, zaslouží obdiv.
Kromě tréninku ale musí část úsilí investovat i do shánění financí. "V přípravě se to samozřejmě odráží. Na druhou stranu si pak člověk možná těch úspěchů váží ještě víc, protože ví, že to nepřišlo samo," říká smířlivě David, jenž také nemalý čas věnuje besedám na základních školách. "Ale sponzora, jemuž by se něco takového hodilo do marketingového portfolia, jsem zatím bohužel nenašel," dodává.
Foto: