V 16 letech těžkým autistou: z agresivního Honzy je spokojený mladý muž

Honza se narodil v roce 1997 do milující rodiny. Za pár let však přibyl do této rodiny další chlapeček, který byl pro autistického Honzu velkým narušením daného pořádku. A to si vybíjel bohužel po svém. Autisté reagují agresivně z důvodu nepochopení reality kolem sebe, ze strachu z měnících se podmínek. Honzova agresivita narůstala spolu s postupující pubertou a docházelo k častějším a agresivnějším atakům. Svoji agresivitu způsobenou jiným chápáním okolního světa směřoval jak vůči mladšímu bratříčkovi, tak i vůči svým rodičům, spolužákům a asistentům. V roce 2008 byla již situace pro rodinu natolik neúnosná, že museli Honzu umístit do psychiatrické léčebny. Honzova přítomnost doma způsobovala rodičům totální psychické vyčerpání. Hlavně svými nečekanými ataky ohrožoval jak zdraví, tak život svého mladšího sourozence.

V psychiatrické léčebně v Opařanech byl malý autista hospitalizován a pozdější návrat zpátky domů byl po diagnostice téměř vyloučen. Honzíkova rodina se nikdy nechtěla smířit s tím, že by jejich syn byl nadosmrti umístěn v psychiatrické léčebně a tak se nenechala odradit a hledala pro syna nějakou vhodnou sociální službu. Hledala pro něj nový domov, protože pobyt zde pro něho nebyl příliš růžový. Honza potřebuje stále prostředí, specifický přístup a obrovskou dávku jistoty. A to se mu zde nedopřávalo.

Boj ale teprve začal. Kvůli těžké formě autismu Honzíka nechtěli nikam přijmout, všichni ho jen odmítali, ať z kapacitních důvodů, anebo i kvůli jeho atypickému postižení. Nikdo nechtěl do své skupiny přijmout někoho, kdo má tak silné agresivní projevy. Zoufalost a beznaděj donutila rodinu Šenkových k tomu, aby prostřednictvím městského úřadu v Kostelci nad Orlicí oslovila Královehradecký kraj s prosbou o pomoc.

A právě v tomto kraji se v malé vesničce Hajnice nachází příspěvková organizace Barevné domky, která poskytuje pobytové a sociální služby mentálně postiženým a která se těžkého úkolu nakonec chopila. Kraj a organizace hledaly společně řešení, jak nejlépe rodině pomoci a ještě k tomu zařídit pro Honzu takové prostředí, ve kterém by se jako autista cítil v bezpečí. Honzův příběh sice nebyl ojedinělý, existuje mnoho vyčerpaných a zničených rodin, které si už nevědí rady, ale pomohl uskutečnit opravdu ojedinělý projekt. Projekt, který by mohl do budoucna inspirovat i další takové organizace. Projekt Bílého domku.

Organizace Barevných domků chtěla vytvořit specifickou domácnost, která by vyhovovala právě osobám s poruchou autistického spektra a agresivními projevy chování. Od začátku bylo jasné, že se nejedná o snadný úkol. Péče o těžké autisty je velice náročná a vyžaduje 24hodinový dohled a specifický přístup ke klientům. Nápad a realizace trvala však pouhých 41 dní a Bílý domeček byl na světě. Bylo přijato 5 nových asistentů – mužů, kteří lépe zvládají občasné agrese a výpady svých klientů, a v září 2011 byl Bílý domeček s kapacitou 2 obyvatelé otevřen.

Honza nastoupil do svého nového domova v únoru 2012 a od té doby dělá obrovské pokroky. Během ročního pobytu v Bílém domku se projevy agresivního chování Honzíka nejen že téměř vytratily, ale Honza se naučil i spoustě nových věcí. Tento klidný mladík si ještě před rokem nepřisunul ani talíř s obědem a dnes pomáhá s mazáním chleba k snídani, sám se oblékne a co je nejvíc, zvládá i vycházky do vesnice a snese společníka, kterého však musí samozřejmě velmi dobře znát.

Z Honzy je dneska spokojený mladý muž, bez vážných projevů agresivity, který prožívá svůj život spokojeně a šťastně. Bílý domeček respektuje jeho specifické potřeby a je uzpůsoben tak, aby mu vyhovoval. „Péče o Honzu a vytvoření speciálních podmínek pro takto postižené autisty je finančně a personálně velice náročné, ale odměnou nám je Honzova spokojenost a vděk jeho rodiny za vytvoření domova pro jejich syna,“ shrnula ředitelka Barevných domků Hajnice Lenka Škarková, která byla jedním z hlavních iniciátorů pro zřízení Bílého domku a ochrany dětí postižených těžkou formou autismu.

Hanka Topolovová