"Tatínku, pozor, teď zahneme doleva." Zpozorněla jsem. Procházela jsem vestibulem metra a zaslechla jsem dívčí hlásek.
Holčička vypadala jako andílek. Mohla chodit tak do první druhé třídy, měla růžové volánkové šaty a růžové pentle. Amluvila na muže, kterému pevně svírala ruku. "Pozor, tatínku, teď přijde schod!" zněl další pokyn. Až v té chvíli jsem si všimla věci, která tuto celou scénku vysvětlovala. Asi čtyřicetiletýmužs batůžkem na zádech v ruce držel hůl. Bílou hůl.
"Hlavně nás postižené nelitujte. Ožádnou lítost vážně nestojíme. Stejně tak ani o to, abyste nás v metru po špičkách obcházeli – nebo snad ještě horší varianta – bez oslovení nás chňapli a někamvláčeli, i když v dobré víře…" Tato slova mi vytanula na mysl, když jsem viděla tu bílou hůl.
Před pár lety mi je řekl jeden nevidomý, který vlastně jen shrnul to, co chtějí všichni – ať už mají jakýkoli handicap. Nechtějí lítost, nechtějí naše soucitné pohledy zabořené do země. Chtějí pochopení.
Foto:
O autorovi: veronika.cezova@denik.cz