Životem jdu ruku v ruce s dětskou mozkovou obrnou, ale svému postižení úspěšně vzdoruji. Letos jsem dokonce ukončil studium na vysoké škole. Ovšem více než můj handicap mě trápí, že nemohu sehnat trvalou práci.
Vyvíjel jsem se jinak než moje starší sestra. Toho si rodiče všimli hned. Nedokázal jsem dobře uchopit hračky do ručiček, při sezení mě museli podepírat polštářky, navíc jsem často a bezdůvodně plakal. "V poradně mě paní doktorka uklidňovala, že kluci jsou prostě pomalejší a všechno doženeš. Pak jsi ale ležel se střevním katarem v nemocnici, kde mi sdělili, že trpíš dětskou mozkovou obrnou. Bylo ti jedenáct měsíců," vyprávěla mi maminka, která pro mě tehdy složitě sháněla odpovídající léčbu. Dnes mají rodiče dětí s DMO přece jen větší možnosti a podporu od společnosti.
Máš ji jak z praku
Velkou část svého dětství jsem prožil v Hamzově, v dětské léčebně v Luži-Košumberku, kde jsem absolvoval téměř celou školní docházku. Tehdejší rehabilitace se zaměřovala na protahování a posilování ochablého svalstva. V pavilonu žilo kolem šedesáti dětí s různými druhy postižení a v podstatě celý den jsem trávil s cizími dětmi. Zpočátku mezi námi pochopitelně vznikaly konflikty, ale postupem času jsme se skamarádili, vždyť jsme byli všichni na jedné lodi. Navzdory svým handicapům jsme fungovali jako normální děti a vymýšleli neskutečné lumpárny. Sem tam jsme se poprali a jindy jsme si zase slibovali přáa telství "na život a na smrt".
Jeden z nejsilnějších pocitů, který mě v léčebně neopouštěl, byl stesk po rodině.
Nejintenzivněji jsem ho prožíval při návratech z domácího pobytu nebo po návštěvách rodičů. Na život v léčebně však nevzpomínám ve zlém, moje dětství probíhalo zkrátka jinak než u zdravých dětí. Svůj handicap jsem si naplno uvědomoval hlavně o prázdninách, kdy jsem pobýval u rodičů. Moc jsem chtěl řádit s ostatními vrstevníky, ale nestačil jsem jim. Byl jsem pomalý a neohrabaný, atd.
děti mi to uměly dát najevo. vo "Mrzáku, sotva se vlečeš! če Už máš zase pocintané tri triko!" strkaly do mě a vysmívaly sm se mému zvýšenému mD slinění, které bylo kvůli D DMO patrné. Často jsem pl plakal a ptal se maminky: "Proč nemohu být mrštný P ja jako ostatní?" A rodiče mě uklidňovali: "Posmívají se a ubližují jen hloupí lidé." Td Tehdy jsem to nechápal, ale dnes už vím, o čem hovořili. S jistými posměšky se potýkám
jist dodnes, nejčastěji si mě lidé pletou s opilcem, což občas dávají nevhodným způsobem najevo. "Tak co, kolik jsi jich dneska měl?" nebo "Ty ji máš jak z praku," slýchávám, a je mi to nepříjemné. Na první pohled lidi totiž zaujmu tím, že špatně chodím a moje řeč je těžkopádnější, ne každý mi rozumí. Občas se stává, že se mě členové ochranky snaží, jako nějaké podivné individuum, vykázat z veřejných prostor. Zrovna nedávno jsem jedné vedoucí marketu od plic vysvětlil, co si o ní myslím.
Inženýr, kterému zapínají knoflíky
Úplně nejhorší je, když se okolí se mnou snaží komunikovat jako s mentálně zaostalým člověkem, prostě jako s hlupákem. Mezi ty ovšem nepatřím! Střední školu jsem sice kvůli obtížím začal studovat až ve třiceti letech, ale zvládl jsem ji. I když nejsem schopen písemného projevu rukou a mé studium tomu bylo přizpůsobeno, objem učební látky byl stejný jako u ostatních. A to mě těšilo na duši. Vtipné bylo, že jsem ve školní lavici seděl s žáky o patnáct let mladšími, a vycházeli jsme spolu výborně. S některými z nich jsem navázal přátelství, které trvá dodnes. I přes všechny obtíže a překážky, a že jsem to chtěl kolikrát i vzdát, patří studium na střední a následně na vysoké škole k nejkrásnějším obdobím mého života. Vystudoval jsem ČVUT a získal titul inženýr. Pro někoho asi běžná záležitost, ale pro člověka trpícího DMO to je krásná satisfakce. Nyní pracuji v Praze jako IT analytik v jedné větší společnosti, a navíc si přivydělávám jako správce počítačové sítě v pražském občanském sdružení Fokus Praha. Nejde však o zaměstnání na trvalý pracovní poměr, což bych brzy rád změnil. Jenže v dnešní době nejistot je těžké sehnat práci i pro zdravého a mladého člověka. Přestože žiju jako každý jiný občan, bez pomoci okolí se úplně neobejdu. Mám problém s úkony, pro které je třeba jemná motorika, nebo s vařením. Třeba hrníček plný vody z bodu A do bodu B nepřenesu, nezapnu si sám ani knoflíky u košile. Pokud si ji obleču, volám na příslušníky rodiny jako malé děcko: "Potřebuji zapnout knoflíky." Občas se mi při nákupu stává, že se lidé, sledující třeba můj nerovný boj s igelitovými pytlíky u pečiva, ptají: "Nepotřebujete pomoct?" A já si té ochoty moc vážím. Byl jsem k tomu vychován svojí rodinou, a právě díky ní jsem se s handicapem smířil. Velkou zásluhu na tom mají nejen mí nejbližší, ale také můj první švagr, který mě začal brát do společnosti. Mám i několik blízkých přátel, na něž se mohu v případě potřeby obracet. Dost často s nimi trávím volný čas, ať už je to při kulturních akcích, výletech či jen při posezení u piva.
Bez práce nejsou koláče
Životní partnerku jsem zatím nepotkal a věřím, že by s láskou byl svět ještě krásnější. I tak jsem na světě rád. Nejsem věřící a svůj život neberu nijak tragicky. Ještě nedávno jsem si kladl klasické otázky: Proč právě já nemohu žít jako zdraví lidé? Proč každý z nás nedostane při narození stejnou šanci? Uspokojivé odpovědi jsem ale nikdy nenalezl, a proto po nich už nepátrám. Snad jsem dostal prostřednictvím svého handicapu "zvláštní" šanci vyrovnat se s mnoha překážkami, které jsem musel překonat. Vážím si tak více hodnot, jež většina populace bere jako samozřejmost. Těším se z každého nového dne, z pěkných zážitků a nových situací. Momentálně je léto v plném proudu a bude se konat dost zajímavých rockových koncertů, na které bych se rád zašel podívat. Snažím se také spolupracovat s různými organizacemi, jako jsou Konto bariéry nebo NFOZP. Handicapovaným lidem pomáhají s uplatněním na trhu práce -tuhle další překážku bych opravdu rád zdolal. Všichni vědí, že bez práce nejsou koláče, a handicapovaní lidé to pociťují ještě více než ostatní.
Lubomír Hnát (40), Třemošnice
Foto: Odmalička rodiče vnímali, že se vyvíjím jinak než moje starší sestra
Foto: Mám rád malé děti a s dcerkou neteře se vždycky pobavím
Foto: Na promoci přišla celá moje rodina. Právě jí vděčím za to, že jsem se s DMO naučil nejen žít, ale že jsem vystudoval i vysokou školu.
Foto: archiv Lubomíra Hnáta
O autorovi: Odpovědná redaktorka: Jana Hájíčková