Před rokem přišel budějovický talent Roman Bernat o nohu
Zkuste si to představit. Máte před sebou slibnou sportovní kariéru, v devatenácti se připravujete se špičkovými hráči extraligového týmu. A pak… Probudíte se ve špitále a zjistíte, že je po všech snech. Protože nemáte nohu. Budějovický talent Roman Bernat tohle loni zažil. Nesložilo ho to.
Před třinácti měsíci spadl z kola. Nechtěl, ale nebyla jiná volba, když se proti němu vydal velký náklaďák. V místě, kde auto nemělo co pohledávat. Střet mohl dopadnout ještě hůře, život talentovaného útočníka visel na vlásku.
"Kluci z mančaftu mi pak vyprávěli, jak to po tom střetu vypadalo, dost informací získali i moji rodiče. Když jsem to všechno slyšel, zvedal se mi žaludek," vypráví devatenáctiletý Roman Bernat o nehodě, která mu obrátila život. Ten se mu krom milé přítelkyně snaží projasnit i kamarádi do hokeje. Na nedávném turnaji v golfu obdržel šek na sto tisíc.
- Jak moc je pro vás důležitá finanční pomoc?
"Psychická podpora je důležitá, ale ta finanční samozřejmě také. Pro mě je to velmi důležitá suma, protože protéza, kterou mám, stojí přes milion korun. Ačkoli jsem pojištěný, pojišťovna mi ji zaplatit nechce, schválené mám jenom její užívání na čtyři roky. Hodí se mi tedy každá koruna."
- Co bude za čtyři roky?
"Podám si další žádost o protézu, čeká mě znovu běhání po pojišťovně. Je to únavné, stojí to dost úsilí. První žádost o protézu jsem si podal prvního října a zápůjčku mi schválili v květnu. Mezitím se pořád dohadujete s pojišťovnou, asi šestkrát mi žádost vrátili zpět. Pořád hledali nějakou záminku, aby mi ji nemuseli dávat."
- Jinými slovy: ačkoli vám amputovali celou nohu, nárok na protézu nemáte?
"Mám zkušenost, že pojišťovna nechce vůbec slyšet o tom, že bych dál sportoval. Tvrdí, že protéza je pro klienty, kteří se potřebují normálně hýbat bez cizí pomoci a ne, aby se s ní někdo pokoušel sportovat. Namítal jsem, že pro mě je sport radost, ale to moc neřešili. Musel jsem si sehnat dobrozdání od fyzioterapeuta, dokonce od psychologa."
- Věříte, že protézu za ty čtyři roky dostanete hrazenou?
"Už tomu moc nevěřím."
- Co vám jeden rok od nehody ukázal?
"Že život není vždycky férovej. Na druhou stranu jsem zjistil, že se dá žít i bez nohy. Hlavní a podstatné je se nevzdat. Prokázat vůli. Je to těžké, ale jde to."
- Překvapil jste sám sebe, jaký jste bojovník?
"No, ještě nemám úplně vyhráno. Teď mě ale těší, že se můžu sám pohybovat. Dokonce se mi povedlo s protézou i bruslit na ledě. To jsem si vůbec neuměl představit. Co vím, tak s mým typem amputace tohle nikdo nedokázal. Nohu mi vzali až téměř u kyčle, takže i moje protéza je poměrně složité zařízení."
- Určitě prožíváte dny lepší i horší. Vyčítáte osudu, jak se na vás podepsal?
"Občas mám vztek a vrací se mi ty momenty. Nesmím na to dát a myslet spíš dopředu. Kdybych se k tomu pořád vracel, k ničemu by to nebylo. Snažím se myslet jenom na hezké věci a užívat si, co to jde."
- Jakou máte představu o prázdninách?
"Ležet, spát a odpočívat… (usmívá se) Během mých hokejových let jsem pořád někde jezdil a trénoval, tak teď si dám pauzu. Rád bych se vydal k moři."
- Když v sezoně hrálo Kladno v Českých Budějovicích, Jaromír Jágr se na ledě poklonil vaší statečnosti. Říkal, že by to tak dobře jako vy neustál. Zahřálo to u srdce?
"Samozřejmě. Na to se nezapomíná. Budu si ten moment vybavovat napořád. Jarda říkal, že by to nezvládl, ale já mu oponoval, že si to sice nikdo nedokáže představit, ale když už se to stane, vidíte to jinak a vydáte se bojovat. Musíte si poradit."
- Fandíte Jágrovi?
"Fandím. Byl to vždycky můj idol a pořád bude."
- Nenapadlo vás oslovit ho, aby vám třeba i finančně trochu pomohl?
"Ne, to mě nenapadlo. Takhle jsem o tom nepřemýšlel."
- V jakém stavu je nyní vyšetřování nehody? Neusnulo to?
"Původně se to uzavřelo na podzim. S tím výsledkem, že obvinili řidiče, který na tom místě neměl s náklaďákem co dělat. Přestupku se ale měl dopustit nejen řidič, ale i já."
- I vy?
"Ano. Tím, že jsem mu vjel do cesty. Takže si za ten úraz vlastně můžu sám… Případ skončil na budějovickém magistrátu."
- Takhle to necháte?
"Ne, to přeci nejde. Je zvláštní, že nebyl jasně stanovený viník. Takhle to v našem státě chodí. Nějaké vyšetřování ještě probíhá, uvidíme, s jakým výsledkem."
- Šofér náklaďáku se vám asi neozval, že?
"Ne. Nikdo. Ten náklaďák patřil Technických službám města Hluboká nad Vltavou. Ani od nich se mi nikdo neozval, ani jejich právník."
- Pojďme se ještě jednou vrátit k té nehodě, jak se seběhla? Co všechno si vybavujete?
"Všechno se to přihodilo na úzké silničce, kde se nevejdou ani dva osobáky vedle sebe. Proto tam je i zákaz vjezdu autům nad tři a půl tuny. Sjížděli jsme z prudkého kopečku do pravotočivé zatáčky, v jejím zlomu se najednou objevil náklaďák. Měl jsem ho před sebou, už se nedalo nic dělat. Až zpětně, asi po půl roce jsem si vybavil, jak jsem v poslední vteřině přemýšlel, že bych přejel úplně doleva a srážce se vyhnul. No jo, jenže tam byl asi třiceti-čtyřicetimetrový sráz. A moc času na rozhodování nebylo. Pak už to znám jenom z vyprávění."
- A první pocit po probuzení z narkózy s tím, že nemáte nohu?
(nadechne se) "No, to bylo hustý… Když mi pak doktor řekl, že neměli na výběr, že bych jinak přišel o život, tak člověku dojde, že to nešlo řešit jinak."
- Jen to člověka v první chvíli těžko uchlácholí…
"Tak nějak. V nemocnici jsem si pobyl dva měsíce, pořád se mi honilo hlavou, co by bylo kdyby. Tomu se nešlo vyhnout. Dopadlo to pro mě tvrdě, ale stejně jsem rád, že můžu být naživu. Kluci z mančaftu mi vyprávěli, jak to po tom střetu vypadalo, dost informací získali i moji rodiče. Když jsem to všechno slyšel, zvedal se mi žaludek."
- Vaši rodiče to všechno snášeli asi ještě hůř než vy, co říkáte?
"To je naprostá pravda. Přesně tak to bylo."
- Jak vám naopak bylo, když jste si poprvé od nehody nazul brusle a skočil na led?
"Krásný pocit. Klouzat se a odpichovat nějak jde. S dětma mě baví pracovat. Sedmá, osmá třída je ideální."
- Vaši protézu asi dost okukují, že?
"Jo, ta je zajímá hodně! (usmívá se) Nejvíc paf jsou ti nejmenší, čtyřletí prckové. Když jsem ještě chodil o berlích, pořád se mě ptali: Kde máš nohu?! Tak jsem jim odpovídal, že doma pod postelí. A pak koukali znovu, jakmile mě viděli s protézou."
- Co podniknete dál v životě, chcete studovat?
"Ano. Podal jsem si přihlášku na školu a čekám, jak se to vyvrbí. Rád bych se dostal na vysokou dopravní. A dál bych chtěl zůstat u hokeje, u nás v Soběslavi třeba jako asistent trenéra. V srpnu si chci dělat licenci."
- Jaký život si představujete za deset let?
"To mi bude třicet, rád bych měl vystudovanou vejšku. To by mě potěšilo moc. Rád bych v té době neřešil zbytečné věci, jako teď s tou protézou."
---
Mám zkušenost, že pojišťovna nechce vůbec slyšet o tom, že bych dál sportoval.
ROMAN BERNAT ? narodil se 18. srpna 1993 (19 let) v Soběslavi ? jako útočník hrál za mládež Českých Budějovic a Kladna, v sezoně 2011-12 dvakrát nastoupil za prvoligový Písek, připsal si jednu asistenci ? před sezonou 2012-13 se připravoval s budějovickým A-týmem, během letního tréninku se na kole srazil s nákladním autem a po amputaci přišel o pravou nohu
ŘEKL K POKLONĚ JAROMÍRA JÁGRA
"Jarda říkal, že by to nezvládl, ale já mu oponoval, že si to sice nikdo nedokáže představit, ale když už se to stane, vidíte to jinak a vydáte se bojovat. Musíte si poradit."
Foto: BOJUJE DÁL. Roman Bernat loni po tragické nehodě přišel o nohu, ale na svět nezanevřel, v čemž mu pomáhá hlavně jeho přítelkyně. Anebo také nedávný turnaj v golfu, na kterém obdržel šek na sto tisíc (na menším snímku s Jiřím Vykoukalem).
FOTO NEDĚLNÍ SPORT: BARBORA REICHOVÁ (2X)
O autorovi: MIROSLAV HORÁK, hokejový expert deníku Sport miroslav.horak@deniksport.cz