Marek WOLLNER, moderátor:
Na světě žije 50 lidí, kterým odstranili půlku těla. U nás jich je 6. Po těžkých haváriích jim spodní část těla ochrnula a stala se nepotřebnou zátěží, někdy dokonce životu nebezpečnou. Proto se rozhodli podstoupit mimořádně obtížnou operaci. V pražské nemocnici Na Bulovce ji provádí chirurg František Antoš. 3 z jeho pacientů promluvili před kamerou s Davidem Vondráčkem. Jejich vyprávění je možná, trochu překvapivě, docela optimistické.
Miroslav HOLUB, pacient:
Lidi nám říkají různě. Na Bulovce nám říkali hobiti, byli jsme i 3 mušketýři, pak jsme byli chlapci v květináči, ale tak ze všeho si děláme legraci, protože ono to ani jinak nejde. Máme hodně těch přezdívek. Důležitý je, že člověk si z toho dělá srandu a žije s tím. Protože pokaď člověk sám si nedokáže udělat legraci sám ze sebe, jak může pochopit druhý z legrace?
David VONDRÁČEK, redaktor:
Říkají si trupíci nebo hobiti z Bulovky, lidé s polovinou těla. Stáli před časem před osudovou otázkou, buď do roka smrt nebo riskantní operace, která je stále světovou raritou.
Petr VALIŠ, pacient:
Úraz se mi stal v 98. roce, to jsem měl bouračku. No, a pak jsem měl, mně osekali kyčle, protože mně zarostly, jsem měl. No, a pak se mi udělal dekubit jako proleženina. Mi to chytlo kost, no, a dopadlo to tak, jak to dopadlo.
David VONDRÁČEK, redaktor:
Za svůj život vděčí Petr Vališ spolu s dalšími 5 lidmi v Česku profesoru Františku Antošovi, který se vůbec jako první ve střední Evropě pokusil o operaci zvanou hemikorporektomie, což znamená odstranění půlky těla.
František ANTOŠ, chirurg, Nemocnice Na Bulovce:
Ze začátku nechtěl a bál se tý operace. My jsme na něj netlačili, to my nikdy netlačíme na, to musí dojít k tomu sám, k tomu rozhodnutí, že zkrátka to riziko, velký riziko tý operace, podstoupí, protože nemůže dál takhle fungovat. Protože ty zánětlivý komplikace, který on tam měl, a stálé hnisání a sepse, tak zkrátka ho ohrožovala na životě.
Michal HANUS, pacient:
Já jsem k tomu úrazu vlastně přišel tak, že nevím, vůbec nic si nepamatuju z toho dne, jel jsem na kole a srazilo mě auto na křižovatce, pozdějším vyšetřováním byla uznaná vina toho řidiče.
František ANTOŠ, chirurg, Nemocnice Na Bulovce:
Byl tady jeden pacient, který tu noc tu operaci vlastně potřeboval a nikdo nevěděl, co s ním, a jak s ním dál pokračovat. Tady tak ležel, jsem si vzpomněl, jsem si říkal, že jsem někde přece četl, že se dá odstranit půlka toho těla. Když jsem to tady říkal, tak kolegové říkali, že jsem se zbláznil asi, že jo. Oni to neříkali, poněvadž jsem byl přednosta kliniky, takže jako to neříkali veřejně moc, ale tak na mě koukali, jako že jsem snad pozbyl rozumu.
Miroslav HOLUB, pacient:
Přijel zrovna ke mně kamarád, koupil novou mašinu, tak jsem ji chtěl vyzkoušet, tak jsem přišel dolů, nakopnul jsem ji, jel jsem prý do Andělský hory k sestřence, na zpáteční cestě poslední 2 esíčka, vyběhla srna, zlomek vteřiny, byl jsem ve stromě.
David VONDRÁČEK, redaktor:
Kolik jste na Bulovce operovali pacientů s touhle diagnózou?
František ANTOŠ, chirurg, Nemocnice Na Bulovce:
My jsme jich operovali 10, do teďka jsme operovali 10 těchhle pacientů.
David VONDRÁČEK, redaktor:
Za těch 13 let.
František ANTOŠ, chirurg, Nemocnice Na Bulovce:
Za těch 13 let. Když to někde přednáším, na nějakým evropským fóru, tak se všichni tvářej, jako že to v životě neslyšeli, v životě neviděli a nikdo, že o nich, že o tom nikdo neví. Takže je to vždycky taková, já bych řekl, taková atrakce, jo.
prodavač:
100, 140 a 60. Díky.
Miroslav HOLUB, pacient:
Hm. Děkuju. Zvládnu skoro všechno sám, oblíkání, svlíkání, do vozejku, z vozejku, sprcha a ostatní věci, to zvládám sám.
David VONDRÁČEK, redaktor:
Hm, Mirku, dá se tedy říct, že s těma nohama, který stejně neměly cit, že to by to bylo horší ten život?
Miroslav HOLUB, pacient:
Bylo, protože jsem měl, to, co mi vzali, tak vzali jenom to, co mi přebejvalo.
osoba:
Tak, oběd.
Petr VALIŠ, pacient:
Tam neni kuře, no, těstoviny, to by šlo.
František ANTOŠ, chirurg, Nemocnice Na Bulovce:
Pravdou je, že ten jejich život je daleko, daleko jednodušší, daleko pohodlnější a daleko, bych řekl, efektnější, než když mají tu druhou polovinu těla, která je jim vůbec k ničemu a naopak je zatěžuje.
David VONDRÁČEK, redaktor:
Takže se dá říct, že se takhle cítíte komfortněji?
Miroslav HOLUB, pacient:
Mnohem líp. Mnohem líp. Prostě neměnil bych, v tom stavu, co jsem teď, tak za posledních 20 let to je nejlepší stav, co mám.
Michal HANUS, pacient:
Tak, já jsem, to vzdělání nemám dokončený hlavně kvůli vlastní chybě. No, a teď s postupem času jsem se tak nějak obrátil k tomu, že ta matura se asi bude hodit, tak se snažím si ji dodělat. Tak jako určitě se mně honí v hlavě myšlenka, časem tágo si zařídit na živnosťák.
David VONDRÁČEK, redaktor:
Takže bys byl taxikářem rád?
Michal HANUS, pacient:
Neříkám, že rád, ale dá se na tom dobře přivydělat o těch víkendech. Jsou to moje nohy, to auto vlastně, díky tomu se můžu dopravovat a všude jezdit za známejma a kam potřebuju.
Miroslav HOLUB, pacient:
Čau, kde seš? Ty máš zpoždění.
Michal HANUS, pacient:
Můžu?
Miroslav HOLUB, pacient:
No pojď. Konečně. Já jsem zjistil, že Michal je prakticky moje mladší kopie. Protože jsme spolu byli ten měsíc, tak ať jsme řešili jakýkoliv téma, já jsem začal, on dokončil. Takže prostě jsme na stejný vlně, bych řek.
František ANTOŠ, chirurg, Nemocnice Na Bulovce:
Všechno to vyměšování, to znamená u něj jde o 2 věci, u něj jde o střevo, čili o stolici, a o moč. A my to děláme tak, že to zkrátka vezmeme, jak to střevo, tak ty močovody, které vedou moč z ledviny, dáme to do jednoho vývodu a na ten vývod on si vždycky přilepí ten pytlík.
Miroslav HOLUB, pacient:
Norma je 2 tisíce tejdně. Od čtvrtka do čtvrtka je 2 tisíce. Za měsíc 8 tisíc, no, a penízky za to dostanu, vždycky k 15. to mám na účtě a dělá to rozmezí od 5 tisíc po 6 tisíc. Záleží, kolik je pracovních dnů.
David VONDRÁČEK, redaktor:
To je prakticky vlastně k tomu důchodu invalidnímu.
Miroslav HOLUB, pacient:
Ano, protože jinak z toho důchodu bych nepřežil.
David VONDRÁČEK, redaktor:
Dá se vyjít s těma penězma, co dostáváte jako sociální?
Michal HANUS, pacient:
Tak, vyjít se s nima dá, vyjít se dá, vyjít se dá se vším, když si to člověk nějak rozvrhne. Někdy to je horší nějakej měsíc, někdy to je lepší.
František ANTOŠ, chirurg, Nemocnice Na Bulovce:
Oni mají možnost opravdu se dožít vysokýho věku. Já nechci říct, že stejnýho jako normální populace. Takhle, všichni zmírali ve 20, 30 letech, že jo, zatímco tady klidně těch 50, 60 let asi, je možný.
David VONDRÁČEK, redaktor:
A jak jste se seznámili?
Michal HANUS, pacient:
To bylo po úraze, když jsem byl na rehabilitaci.
David VONDRÁČEK, redaktor:
Ale prakticky teď žijete spolu jak dlouho?
Michal HANUS, pacient:
2 roky?
Miroslav HOLUB, pacient:
To, že nemám pohlaví nebo nemám tady to, vůbec nevadí. Znáte fantomové bolesti? Nebo víte, co to znamená?
David VONDRÁČEK, redaktor:
No, to je vlastně, když člověk cítí, že to tam má a nic tam nemá. Nohy, pohlaví.
Miroslav HOLUB, pacient:
Tak, takže všechno určuje mozek, takže i ten mozek nadále ví, že prostě to, co nemám, on neví a posílá pořád impulzy. Proto, když dojde k sexu nebo k tomu mazlení nebo k čemukoliv, tak všechno pracuje mozek a mozek mám v pořádku.
David VONDRÁČEK, redaktor:
Je to lepší, než když je člověk sám?
Michal HANUS, pacient:
Tak, já si myslím, že člověk je tvor společenskej. Každej žije s někým jinak různě dlouho, ale myslím si, že člověk by žít sám asi rozhodně neměl.
David VONDRÁČEK, redaktor:
Tak mi chcete říct, že souložíte, i když nemáte penis, že to máte v té mysli, že to takhle může být?
Miroslav HOLUB, pacient:
Ano, vyprodukuje to mozek, protože tam jde všechno o chemickou reakci. To samé, jako když se člověk zamiluje, musí projít chemická reakce.
David VONDRÁČEK, redaktor:
A vy berete nějaké hormony?
Miroslav HOLUB, pacient:
Ano, Understorm, což je prakticky látka, která se po požití toho prášku v těle rozloží na testosteron.
František ANTOŠ, chirurg, Nemocnice Na Bulovce:
Jo, já doufám, že půjde co nevidět domů a zahojenej je v podstatě. My jsme měli trošku komplikace s tím hojením tý rány, to nakonec vidíte, že tam je trošku ta rána, otoč se trošičku, že ta rána trošku je tadydle, tady zespoda je, jinou barvu má.
David VONDRÁČEK, redaktor:
A tady to jsou ...
František ANTOŠ, chirurg, Nemocnice Na Bulovce:
A tady jsme mu, tady jsme mu brali štěp kožní, abysme ho přesunuli tam dolů.
David VONDRÁČEK, redaktor:
Čeká vás teď někdo doma, až se vrátíte domů?
Petr VALIŠ, pacient:
Jo, určitě.
David VONDRÁČEK, redaktor:
Koho tam máte?
Petr VALIŠ, pacient:
Děti, rodiče, sestru s dětma, tam je lidí.
David VONDRÁČEK, redaktor:
Co byste si do budoucna přál?
Michal HANUS, pacient:
Tak určitě si ve svým okolí udržet ty lidi, co mám, pokud budou jenom přibejvat, bude to o to lepší. No, výhledově baráček a v hodně blízký době bych chtěl nějak pořešit zuby konečně.
Miroslav HOLUB, pacient:
Spousta věcí kolem a kolem jsou úplně zbytečný. Nejenom, že s tím ztrácíte zbytečně čas, ale i nervy. A tady to já, to je moc velkej přepych, ten si dovolit nemůžu. Stres pro mě neexistuje.
David VONDRÁČEK, redaktor:
Tím chcete říct ale paradoxně, že kdybyste měl všechno, co byste měl, neměl byste úraz a normálně byste fungoval, vydělával prachy, že byste nemusel být tak šťastný jako teď?
Miroslav HOLUB, pacient:
No, tak tomu právě věřím, tomu právě věřím, že bych byl úplně někde jinde, ale neměl bych takovej život, takovej, jako mám teď.
Marek WOLLNER, moderátor:
Už zbývá jen se rozloučit, takže díky za pozornost, na shledanou za týden a hezké dny, pokud možno.