Škola fotografie s Jindřichem Štreitem

Jindřich Štreit se narodil v roce 1946 ve Vsetíně. Jedná se o celosvětové uznávaného fotografa, vysokoškolského pedagoga, kurátora a organizátora kulturního života. Jeho fotografie se nejvíce zabývají sociální oblastí s důležitými vztahy mezi lidmi – s jejich radostmi, ale i strastmi. Podporuje řadu neziskových organizací, mezi něž patří: rožnovská Iskérka o. p. s., Diakonie Vsetín, Charita, Liga vozíčkářů, Spolu, Vincentium, Tyflocentrum Olomouc a řada dalších. Pomáhá nejen svými fotografiemi, nebo jejich výběrem, ale také zpracovává řadu publikací, kalendářů a organizuje různé výstavy. Jeho fotografie jsou černobílé, které pracují s psychologií a mají daleko větší emociální vyznění. Jindřich Štreit dodává: „Je nejdůležitější změnit v naší společnosti myšlení a vnímat handicap jako přirozenou součást života. Ve fotografování vidí smysl života“.

 

V pátek 20. září 2013 se ve Vsetíně uskutečnil s Jindřichem Štreitem jednodenní kurz Fotoškoly ve spolupráci s Diakonií Vsetín a Masarykovu knihovnou Vsetín pro všechny zájemce. Pro ty, kteří se chtěli o fotografování a její technice dozvědět více. Fotograf při té příležitosti odpověděl i na několik otázek.

Myslím si, že fotografii nelze konkurovat ničím, kromě mezilidských vztahů. Nejkrásnějším vztahem je láska a všechno, co se děje v této oblasti vztahů krásného, fotografování převyšuje. Někdy nejsou vztahy jen krásné, ale jsou třeba zajímavé. Poznávání člověka je nad všechno umění. Myslím si, že bychom si to měli hlídat a uchovávat. Myslím tím - aby vztahy, které prožíváme, byly co nejlepší. To předčí i fotografii a veškeré umění.

Aktuální číslo samozřejmě nevím, ale v loňském roce jsem měl 84 samostatných výstav. Celkově počet tipuji na1200 samostatných výstav, publikací jsem vydal třicet. Mluvím teď opravdu o knížkách. Ale existují rovněž katalogy, které jsem ilustroval. Poslední katalog, který jsem zpracovával je jiný než doposud. Nese název „Jsme ze stejné planety“ a je o cizincích, kteří se přistěhovali. Žijí v České republice koncepčně a považují ji za svou, možná i za první vlast. Sice se zde nenarodili, ale rozhodli se tady žít. Takové lidi jsem vyhledával a fotografoval je. K mým snímkům přidala texty novinářka Martina Vašíčková, která se mnou chodila do jejich domácností a zpovídala je. Ze snímků vznikla kromě katalogu i výstava, která už byla asi 20krát umístěna na různých festivalech.

Fotografické etapy se u mě prolínají. Třeba pracuji na nějakém projektu, kdy dlouhodobě sleduji jedno téma (např. vesnice), ale do toho se zařadí témata další - téma handicapovaných nebo o těžké práci v továrně.

Mezi dlouhodobá témata mého života patří téma vesnice, kterou postupně opouštím a zase k ní vracím, takže mě toto téma stále provází. Myslím si, že dlouhodobé sledování jednoho cíle má smysl, protože vás inspiruje, vede a myšlenkově zaměstnává a tak dané téma stále prohlubujete. Oproti rozšiřování tématu co do velkého množství je prohlubování do hloubky, ohromně důležité! Já osobně vždycky volím větší projekty, abych měl co nejvíce času důvěrně poznat prostředí a lidi, které fotografuji.

Mezi dlouhé projekty patřila například tvorba knihy o Vítkovických železárnách. Když za mnou přišel ředitel, říkal jsem mu: „Dobře, potřebuji na to však dva roky“. Do této továrny jsem opravdu chodil dva roky – strávil jsem v ní dny i noci, abych se dozvěděl co nejvíce o budově i lidech, kteří zde pracovali. Po dvou letech jsme udělali výběr fotografií a vydali jsme velkou monografii. Teprve po 4 letech se uskutečnila i výstava a to díky generálnímu řediteli, který nechal rekonstruovat bývalý vítkovický plynojem. Architekt Pleskot v něm vytvořil úžasnou stavbu - a to opravdu uprostřed továrny, kdy v přízemí celého komplexu vybudoval nádhernou galerii. Takže jsem 4 roky čekal, než se zrealizovala i tato výstava a tím se završil celý ostravský projekt. Myslím si, že to bylo velmi důstojné zakončení mé práce zde. V současné době si tato výstava žije svým životem, kdy si ji různé galerie půjčují. Nyní je část v Kroměříži, část v Opavě a část v Rotterdamu. Vítkovice dávám jako příklad koncepční práce a přidávám silný apel: nic se nemá uspěchat, všechno musí dozrát.

Přijal jsem pozvání pana faráře ze Šenova, abych zachytil život náboženské komunity kolem zdejšího kostela. Koncem roku bych chtěl vydat kalendář a začátkem příštího roku vytvořit výstavu. To je můj celoroční projekt, když mám chvilku volno, tak tam zajedu. A samozřejmě je kupa dalších, menších věcí, které zpracovávám.

Zvířata fotografuji souběžně s člověkem. Když jsem začal fotografovat člověka a jeho prostředí, způsob života, tak jsem do snímků začleňoval i jemu blízká zvířata. Fotografuji je moc rád, protože ony vám pomáhají svou přirozeností. Člověk dokáže být strnulý, nepřirozený, ale zvíře ne. Spolu se zvířetem, které má daný člověk rád, dostávají snímky punc přirozenosti. Občas je fotografuji i bez člověka, to když mají být nositeli nějakých vlastností nebo myšlenek a my je, prostřednictvím zdařilého záběru, objevujeme.

Fotografoval jsem pejsky, koně, užitková zvířata, ptáčky. Samostatná kapitola jsou zvířata v ZOO nebo zvířata nemocná či dokonce mrtvá. I takové fotografie mám. Vybavilo se mi i velice silné až drastické téma spojené se zvířaty, kdy jsem fotografoval v zahraničí na velkých jatkách.

Já jsem fotograf, který fotografuje klasicky - analogově Leicou na černobílý materiál. Nicméně v současné době, protože se objevují různá přání, kdy musím hodně rychle reagovat na danou situaci, to kombinuji s digitálním přístrojem. Donedávna jsem si digitální fotoaparát půjčoval, ale v současné době (asi před 2 měsíci) jsem si dokonce koupil vlastní. Takže už nemám ten komplex méněcennosti, že digitál nemám…. Koupil jsem si  Canon Mark III.  Moc s ním neumím. Zastávám stanovisko, že ne všechno musíme umět, ale technika by nám měla sloužit, abychom rozuměli tomu, co potřebujeme.