Nemohlo to dopadnout jinak, než že se paralympijský sport chytí do vlastní pasti. Paralympiáda tučně obkreslila už tak výrazný otazník visící nad způsobem, jakým je špičkový sport závodníků, jimž se říká handicapovaní (trochu hloupé, ale vžilo se), organizován a hodnocen.
Jednoduše řečeno: Závod, v němž nevyhraje ten, kdo skočí nejdál, je hloupý. A přece je to na paralympiádách standard.
Už chystejte arbitráže Tak například britská dálkařka Stef Reidová skočila více než o metr dál než kdokoli jiný, přesto získala jen stříbro. Má jednu nohu amputovanou v podkolení, kdežto Australanka Kelly Cartwrightová má protézu od kyčle dolů. Její skočené centimetry se násobí vyšším koeficientem, a tak je zlatá.
Umělá noha, kterou Cartwrightová používá, vypadá jako vypůjčená od mimozemského robocopa. Co kdyby Reidovou napadlo, tak jako to napadlo nešťastníka Oscara Pistoriuse, že se ohradí proti výkřiku moderní techniky, jakým si její soupeřka pomáhá? A co kdyby nějaká hluboce vědecká studie dokázala, že si Australanka protézou vlastně pomáhá víc, než Angličanka tou svojí, kratší?
Mezinárodní paralympijský výbor aby pomalu inicioval vznik nezávislé arbitráže, podobné té, která se specializuje na doping. Ale ne proto, že byl odhalen někdo, kdo si chtěl pomoci nedovoleným způsobem, nýbrž proto, že skupina odborníků špatně odhadla, kdo je jak postižen a kdo si jak pomáhá.
Nynější kategorie paralympiády se už nepodobají těm z minulosti, kdy byly rozčleněny podle rozsahu poškození organismu. Teď je hlavním kritériem, jaké jsou možnosti sportovců připravit se na závod. Dobře se to dokumentuje na zraku. Komu ho zbylo deset procent, má podle aktuálních poznatků mnohem vyšší komfort v tréninku než ten, kdo "vidí" jen z pěti procent. Docela samostatnou kategorii pak tvoří zcela slepí.
Veřejnost si sotva dokáže uvědomit, kolika vyšetřeními musí sportovci projít, jak důkladně jsou jejich těla a orgány zkoumány, než ho nějaký administrativní orgán zařadí do té které kategorie. Trapasy, kdy paralympijský výbor někoho nepustí do soutěže, protože je "příliš zdravý", jsou... prostě trapasy.
Každému stejnou medaili V minulosti se propagátoři parasportu snažili o zrovnoprávnění se sportem "klasickým". Podařilo se to tak dokonale, až se to obrátilo proti nim. Obdivovaný Pistorius závodil se zdravými na olympiádě, přes pochybnosti, zda mu jeho "blades" nepřinášejí výhodu proti lidským končetinám. Dva týdny nato nařkl svého paralympijského přemožitele, Brazilce Alana Oliveiru, že má lepší náhrady nohou.
Oba přitom ve sloučené kategorii závodili proti soupeřům s jednou zdravou nohou. Jihoafričan se navzdory rychlé omluvě dokonale zdiskreditoval.
A zdiskreditoval celý systém klasifikace handicapovaného sportu. Tomu se emancipace, po níž toužil, dostalo vrchovatě. Média a veřejnost se zabývají nepřehledným způsobem rozřazování postižených a přepočítáváním výkonů. Výsledky zůstaly ve stínu.
Letošní paralympiáda nechala za sebou jednu velkou otázku: kde jsou silné lidské příběhy, na nichž kdysi tento sport postavil svou image?
Cesta ven je možná revoluční změnou hodnocení. Každý účastník paralympiády by měl získat stejnou pozlacenou medaili. Hodnota závodu lidí, kteří překonávají víc překážek než zdraví, tím neklesne.
A když už jsou orgány, posuzující stupeň postižení, tak důležité, mohly by v každé soutěži volit nejhodnotnější výkon podle toho, co má ten který závodník v životě za sebou. To by byl pravý vítěz.
---
Propagátoři parasportu se v minulosti snažili o zrovnoprávnění se sportem "klasickým". Podařilo se to tak dokonale, až se to obrátilo proti nim.
Foto:
O autorovi: Josef Káninský, josef.kaninsky@economia.cz