Moje první seznámení s Internetem byl malér na malér. Byla jsem nucena seznámit se poprvé s PC.Shrnula bych to do tří slov - byla to sebevražda. Nikoli jenom moje , ale hlavně vyučujícího.
Při každé hodině jsem odcházela s poměrně jadrným slovníkem, to když mi vše zmizelo z monitoru, programy byly posílány do éteru, text jsem měla i opačně umístěný, špatným kliknutím jsem psala v jazyce anglickém, nic jsem nestíhala, ničemu jsem nerozuměla, nové soubory jsem pochopila až na konci mého trápení, pravidelně jsem doháněla počítač k šílenství. Myslím si , že moje učinkování do konce kurzu byl příběh opravdové statečné ženy - lektorky...
Sílu mi dodávaly knížky jako Timur a jeho parta či Odvážná školačka. Přišel den D, kdy jsem musela složit závěrečný test. Světe div se. Počítač byl na mě milý, snažil se mi ulehčit práci tím, že vůbec pracoval. Ani jednou se nezasekl, jako by pochopil, že čím dřív od něho odejdu, tím lepší pro nás oba. Nakonec mi byl vydán certifikát. V té chvíli jsem začala přemýšlet, že z nepřítele by se mohl stát i mým kamarádem. Dnes sice neperlím , ale k základním informacím o životě mi to stačí. Sice občas musím prosit někoho o SOS, abych se dostala ze spleti ikonek, ale už jenom to, že se nebojím si sednout za tento výtvor moderní doby je pro všechny úspěch. Přeju tedy PC, sobě a mému okolí , abychom to ještě nějaký pátek spolu vydrželi. Hrdinka z Jedle .