Dobrý den. Rád bych Vám představil svoji zpověď, kterak mi Internet pomohl a s jakým nebezpečenstvím jsem se setkal v jeho bezbřehém prostoru. Vím, že dnes mnoha mladým lidem pomáhá v jejich iluzích trávit čas i sny..
Pět zim uplynulo od doby, kdy Ježíšek nadělil „celé rodině“ počítač s Internetem. Počítač byl v mém pokoji a já, sotva jsem ráno otevřel oči, měl jsem je jen pro něj.
Bez sluchadel jsem prakticky mimo zvuk světa tohoto. A jelikož jsem koktal (stále koktám) a moje tělo (zvláště hlava a ruce) se chovaly velice svévolně, není divu, že jsem si vytvořil parádní mindrák. Nebylo možné oslovit smysluplně a srozumitelně jakékoli děvče. A když už, dostalo se mi jasných neverbálních odpovědí.
Internet a jeho anonymita mi dávaly možnost být sám sebou, mluvit tak, jak mi To zrovna duší plyne. Nejvíce jsem prahl po chatu, flirtovacích a seznamovacích místnostech. Zde po nesčetných pokusech navázal jsem bližší vztah s nejistou Maruškou z jisté vesničky u známého města.
Přes dva rozměry monitoru prožíval jsem všechny rozměry dosud nepoznané lásky. Chyběl jen rozměr reality, který mi však zpočátku nechyběl.
Zcela jsem se uzavřel do sebe. Účty za telefon byly drastické, ale naši tušili, co zvláštního se se mnou děje. Nezasahovali.
Smutné noci při nenavazování spojení, při zpoždění dopísku či vztek, když počítač okupoval jiný člen rodiny.
Radost taková, že jsem se rozplýval v nekonečnu.
Byl jsem tak mimo, že mi celé okolí bylo úplně ukradené. Po skutečném setkání s Maruškou a prvních polibcích jsem se utvrdil v tom, že jsme si souzeni.
Po návratu domů Maruška neodpovídala. Pak mi pár řádků sdělovalo, že mi to nerada dělá, avšak že mé sympatie nesdílí. Že už mě nechce vidět.
Tehdy jsem týdny nebyl schopen radosti. Notoricky jsem vytvářel a udržoval nové virtuální vztahy, najednou třeba až deset. Avšak už bez skutečného zájmu, jako stroj a zcela pohlcený vlastním operačním systémem. Tento „můj“ systém byl naprosto chorobný. Plynuly měsíce, bez povšimnutí, určovány modemem..
Nevím, kdy jsem si uvědomil svou závislost. Po pozdějších setkáních s jinými lidmi jsem objevil, že byla srovnatelná se závislostí na automatech či pervitinu. Mé užívání Internetu se dostalo na nejnižší pudovou úroveň.
Dodnes je mi nevolno, a to mám žaludek jako žulový, když si vzpomenu, co jsem své duši napáchal.
Přitom jsem rozvíjel i reálnou část života. Krátce po Marušce jsem vzal jedno děvče za ruku a dlouho jsme se nepustili. Zkušenosti z chatu mi dodaly sebedůvěru a drzost, které rostly měsíc od měsíce. A musím přiznat, nebýt Netu, nepoznával bych tak rychle taje ženských duší i těl.
Nevím však, zdali to za to stálo. Ztratil jsem spoustu nevratných hodin, času, který byl mi dán. Nechal jsem zanést svou duši a dodnes ji z toho léčím.
Možná je to lidské, nevím, ale v duchu koketuji s každou dívkou (či převlečeným chlapem), jako tehdy na chatu. Cítím, že jde o následek mé závislosti.
Jistě, na vině není Internet sám, ale moje touha, touha lidská.. Touha být lepší, než jsem.