Narodila jsem se v roce 1928, tak si letos s manželem i mými přáteli, připomenu mé 77. narozeniny. Vůbec si ale nemyslím, že je to stáří, to jen spousta nevítaných chorob, se proti mé vůli, v mém těle zabydlela.
Choroby pak jsou důvodem, proč jsem stále začátečnicí. Začalo to již první třídou základní školy. Nepostřehli rodiče ani já, že můj zrak nemá tu schopnost, jakou by měl mít. Neviděla jsem na tabuli, pomáhala jsem si tím, že jsem požádala spolužačku zda smím opisovat z jejího sešitu. Toho si brzo všimla hodná a pečlivá paní učitelka, poznala moji zrakovou vadu a doporučila mne na vyšetření k očnímu lékaři. Výsledek vyšetření byl"krátkozrakost", pomohou brýle. Opravdu, s tabule se dalo číst, nebylo třeba opisovat a tak škola začala být zajímavá. Brýle však měly také pro mne i nepříznivé okamžiky. Ráda jsem šplhala po stromech, přelézala ploty, skákala přes hluboké vodní příkopy, to ale brýle nechápaly, tak byly každou chvíli na zemi a samozřejmě rozbité. Jak to dopadlo doma, o tom ani nemluvím. Zákazy, domácí vězení, byly ty nejmenší tresty, abych si při mých aktivitách raději brýle odkládala. Začátky nošení brýlí jsem nakonec zvládla a bez dalších větších problémů jsem vychodila základní, měšťanskou i učňovskou školu.
A opět začátečnice, pro život,j eho radosti, nástrahy, překvapení milá i nemilá, vítězství, prohry i zklamání. Začínat znovu a znovu, mi pomáhala moje zvědavost, také světélko naděje, že nikdy není tak zle, aby zas nemohlo být lépe! Vyučila jsem se kuchařkou a pracovala v restauračním, hotelovém i závodním stravování. Vařila jsem ráda, zvlášť když hosté nebyli skoupí na uznání vzhledové i chuťové kvality, podávaného jídla.
Začátečnice jako vdaná paní! Náhoda, nebo se říká osud, mi přál, že jsem se seznámila s mým nynějším manželem. Byl číšník, tak jsme po většinu našeho zaměstnání pracovali ve stejném podniku. Často se nás známí ptali, zda se to dá vydržet, být ve dne v noci stále pohromadě. Myslím si, že naše vzájemné vztahy nám pomohly přijímat chvíle radostné i méně radostné. Tak jak jsme si u oltáře slibovali, zůstanem spolu, v dobrém i zlém!Můžeme si letos tedy říci, že 52 roků společného života nepoškodilo ani stejné pracoviště, ani choroby, kterých přibývalo.
A znovu začátečnice! Má radost z mé práce netrvala příliš dlouho. Po častých zánětech očí, sítnice a rohovky, se můj zrak zhoršoval. Do toho přišla ještě chřipka , která způsobila degeneraci sítnic. Lékařské doporučení, plný invalidní důchod!Tuto zdravotní pohromu, jsem se naučila zvládat s pomocí Jaroslava, mého manžela dost rychla. Vždyť mi bylo teprve 40 roků a stále jsem od života očekávala nové a nové radostné události, také ale pokroky ve vědě. Jak jsem již psala, při všech různých životních pohromách, moje zvědavost a světélko naděje vždy zvítězily, tak jsem mohla vše co přišlo bez trpkosti přijímat.
Stále začínat! Uběhlo dalších 20 roků, tak rychle, ani jsem si neuvědomila, že je mi 60 let. Jen v té době mne zaskočilo poznání, že jsem se stala prakticky slepou. Začátek byl v tom, abych mohla číst, psát, někam si sama vyjít, rozhodla jsem se naučit Braillovo bodové písmo, také prostorovou orientaci s bílou slepeckou holí. Myslela jsem si že pro moji budoucnost
jsou to dostačující znalosti.
Spletla jsem se. Po krátkém čase používání bodového písma , mi byl doporučen elektronický zápisník pro nevidomé"Aria". Učení na této pomůcce bylo jednoduché, tak byla práce na Arii pro mne radostí. Psala jsem dopisy včem kdo neznali bodové písmo sama, mé sebevědomíčko rostlo. Ale ne na dlouho. Když bylo Arii asi 7 roků, začala vynechávat písmena, dočla také baterie, hlasitost se mi jevila také nedostačující. Ten zhoršený příjem zvuku nebyl v Arii, Bylo to mým pozvolným slábnutím sluchu. Zbývalo ho po vyšetření jak mi oznámil lékařř, jen 20%.Souběžná choroba označena jako praktická hluchoslepota.
Strachem, že se ráno probudím a kolem mne bude ticho a tma, já nepoznám, že je den, mi přivodil další zdravotní pohromy. Srdíčko po infarktu,žlučník po operaci, náhle jsem se cítila velmi bezbranná, těžko jsem se domlouvala s cizími lidmi. Začala jsem přemýšlet o marnosti a zbytečnosti všeho, co dělám.
Stále věřím, že nad námi někdo bdí a zmírňuje životní katastrofy. Tak se také stalo, že jsem dostala pozvánku na setkání hluchoslepých lidí do Berouna.Tam k mé velké radosti , jsem poznala jak mezi sebou mohou hluchoslepí lidé komunikovat. Jak jednoduché, celá abeceda na jedné ruce, kdo má zájem si se mnou povídat , jen se dotýká k tomu určených bodů.
Začínala jsem se znovu učit a to, Lormovu dotykovou abecedu.Moje podvědomí začalo znovu vnímat lepší budoucnost, co se týče dorozumění se s lidmi.
Tak se opět stalo, že jsem již po kolikáté začátečnicí. A proč? Když mi tedy dosluhovala Arie, doporučili mi lidé, kteří pracují s nevidomými, abych se učila pracovat s počítačem. Moje první reakce byla, na tom v životě nikdy! Vždyť je mi 75 roků! Dopadlo to tak, že byl velmi trpělivý učitel, ktrý mi dal velmi dobré základy, abych se přestala bát. Dnes tedy díky trpělivosti toho učitele a velmi hodné paní knihovnici, která mi Vaši soutěž poslala, mohu psát etapy svého života.
Jsou chvíle v životě, které bych nerada aby se opakovaly! Víc je těch, které stále ráda vzpomínkou oživuji! Díky svému životnímu partnerovi, mnoha dobrých přátel, i lékařů, mohu svůj život, přes mnohačetné zdravotní katastroy, přece jen žít! A to radostně, šťastně a spokojeně!
Totéž přeji i Vám, budete-li mou zpověď stálé začátečnice číst!
Pokračování:
Všechna moje snaha a vůle, naučit se při mé praktické hluchoslepotě další možné komunikaci, ať již ve společnosti dalších lidí, nebo formou dopisováním byla pro mne velmi snadná a jednoduchá.
Horší a náročnější je učení na PC. Náročné to bylo i pro trpělivého a svědomitého učitele, z Tyflocentra odbočky SONS Jihlava. Mnohokrát s mým zbytkem sluchu, jsem nerozuměla cizím názvům, kterých je v počítači mnoho. Pak jsme to řešili s panem učitelem tak, že mi to na klávesnici napsal, já si to na braillském řádku přečetla a mohli jsme pokračovat. S jakou radostí jsem posílala můj první mailový dopis, to si nikdo neumí ani představit. Jak dopadl, to teprve ne! Týden jsem čekala jaké uznání mi příjde také elektronickou poštou a ono nic. Po týdnu na můj dotaz co tomu příjemce říká, mi bylo odpovězeno, že přišla jen moje e-mailová adresa. Jak jsem si ten dlouhý s radostí psaný dopis vymazala, to do dnes nevím.Poznávám, jak jsou krušné ty začátky učení. Jestli si však někdo myslí, že mne pár neúspěchů odradí, tak se mýlí! Jsem trpělivá a vytrvalá i ve víře, že co se dnes nedaří, zítra se podaří!
Počítač se mi stává dobrým, poučným i zábavným společníkem. K mé radosti mi přichází zprávy ze Švýcarska, Norska i Španělska. Jen si je musím z angličtiny nechat překládat. Webovou stránku jsem si ještě nezaložila, zatím mám dost velké vydání jen s elektronickou poštou. Tak jen čteme s manželem nabídky k přečtení jiných webových stránek. Tím je náš život bohatší! Spolu vaříme, uklízíme, chodíme na vycházky i nakupovat! Nyní k našim aktivitám ještě přibylo společné hádání u počítače! I to je bohatě a radostně prožitý život!
Přeji všem lidem, aby jejich život byl šťastný, s mnoha radostnými a
krásnými chvílemi, pevné zdraví, pak především!
Je krásné žít
Je krásné žít ve světě,
kde má Tě někdo rád,
jedno zda na vozíku jsi,
srdíčko slabé máš, neslyšíš, či s holí bílou,
se cesty učíš znát!
Je krásné žít ve světě,
kde neslyšíš slova zloby,
závisti,či pohrdání,
kde vždy někoho máš,
kdo pro Tebe má pochopení!
A tak snažme se vytvořit svět kolem sebe takový,
aby se nám v něm vždy dobře i radostně žilo,
pak můžeme si říci,
"je krásné žít!"
Ten vítr neposeda
Cožpak mohu tomu větru nestálému,
o tom jak šťastná jsem, že má mne někdo rád,
o tom jak šťastná jsem, že mohu ráno probouzet se, vstát,
snídani si přichystat, pracovat, přemýšlet,
zazpívat si, i se smát,
cožpak mohu tomu větru rozverovi,
o tom všem povídat?
Vždyť on ten vítr neposeda,
hned je zde a hned zas tam,
sotva první slovo vyřknu, uchopí je,
a už s ním letí a já nevím vůbec kam.
Marné je mé domlouvání,
že to se přece nedělá, otočí se rozpustile
a již do vlasů mi z pampelišek chmýří nafouká.
Na to, že se zlobím,
na to se ten vítr neposeda ale vůbec nekouká