Největším darem lásky je šance poznat sám sebe. Největším darem nemoci je šance sám se sebou se porvat.
Dostalo se mi, zaplaťbůh, z obou hrnců. Musel jsem si to zasloužit, přátelé, nebojte se. Ale všechno na plakát nedám.
Jednou mi kamarádi řekli, že v jakémsi konkrétním případě jednám jako blbec.
I v jiném, dohodli se.
Pan doktor pak na sociální správě pohodil hlavičkou a svou větu vychutnával velice: „Lepší už to nebude,“ a poslal mě do plného. Plného invalidního důchodu, buďme v obraze. „Máte kliku, že to přišlo až teď,“ žoviálně vytáhl můj ročník narození. „Vy rozhodně máte na co vzpomínat.“
Já, věkem asi dědek, stál, dětinsky překvapen a bytostně nepřipraven, silničář na začátku zimy. Vystřelen z kanónu zpět časem, míhaly se kolem skály a muzika, řeky a muzika, zasněžené svahy a muzika.
A dalších několik měsíců jsem si držel makovici všemi prsty, z kterých mezitím utíkala síla, hbitost a smysl pro rytmus a na nejistých nožičkách jsem pendloval mezi gaučem a oknem. Na rozdíl od gauče, za oknem se přece jen cosi dělo, i když v makovici asi víc.
Existencionálně celoživotně spojen s vázaným veršem (co byste chtěli k muzice nacpat) jsem vykřičel, úplně volně, jak pramálo se zajímám v tu chvíli o metráž a tempo, stavbu hudební fráze, o fonetiku, o muzikálnost „obrdíla“ vůbec.
samozvaný exekutor se zastyděl
v autě odložil pro každý případ tvář
neptat se, na co vše je
dělat svou práci
přiznejme, blbou
zachvěly se povinně jívy
ještěřice i puklinami těla
zvědavá letka posledních migů
na nebe kreslí stafáž
k čemu by jinak byla
v panenkách lan vyčpěla pýcha
v hlavičkách pádel vzdor k destrukci
pikl se stáhl do ulity
hole snad ke stromkům, ostatní ke kotli
klečet jen na hrachu a bez křiku, prosím
odfajfknuté položky vrtí se na papíru
a stejně se zítra rozední
Herbie Hancock upustí ruce do kláves
kila otevřou pohádkovou síň
nad virblem vyklene své tělo kantiléna
a Led Zeppelin, ten sprostý čeledín
hudbu nám nasadí jak pytel obroku
tahounům do tahu, skokanům do skoku
a nad ránem se servíruje lák
chutná jak předtím
Začali zas, kumpáni. Zjistili, že držím pohromadě a když se nebudu tlačit na forbínu? (Ono z něj něco vypadne). Odmítal jsem připojení k netu, v obavách ztráty soustředění se na věc, obávajíc se šířky nabízeného spektra pohledů. Obávajíc se snad v těch dobách i samotných lidí.
Až pak. Bylo to logické, zvlášť, když jsem tvrdil, jak je to přes Česko pro mě složité.
Mám tedy bezdrátové připojení, non stop přístup na síť, různá komunikační udělátka natažená do bedny pod monitorem a možnost názorové výměny třeba s Moravou. A když se mi nerodí žádné muzikantské dítě, lezu na komplu těžké prásky v Yosemitu, na lyžích zmáknu Wengen, eskymuju na Saallachu pod Loferem v Rakousku a když mám pár hodin času, na Innu tam vodím rafty.
Volal mi tuhle parťák, že zajede, protože nejde všechno napsat.
„Než natáhneš perka, vymačkám tě jako citrón,“ řekl a přednesl své představy o podobě společné práce. „Celý život koketuješ se svobodným povoláním. Teď ho máš. Tak makej!“
Naše korespondence, určitě objemná, nabrala frekvenci bezmála už půldenní.
A pak zamejloval: „ Hele, dědku, soráč, nejde to. Zvedni prdel, přijeď ke mně na chatu a budem dělat aspoň tři dny.“
Lidé zlatí, obavy prvničky.
Abychom měli jasno, byť jsem chodil pomalu a ztrácel rovnováhu, na své Šumavce jsem každou chvíli.
„Tak jo,“ odepsal jsem.
A pak jsem si konečně vydal příkaz: „Zamkni a nikde se netoulej!“
Vidíte. Málem se k tomu nedostanu. Kopu za RS – progresivní forma. Internet? Bez něj bych to neřekl.