Po ztrátě zraku se jí stalo psaní každodenní potřebou. Snaží se jím pomáhat jiným z velkých životních problémů.
Dilema, které jsem musela zvážit, přišlo jak blesk z čistého nebe. Jak se říká, „čím kdo zachází, tím schází". Kdyby mne napadlo, že trocha chemie, podávaná z rukou lékaře, kamaráda, mi dopomůže k zrakovému handicapu, raději bych snášela bolesti. Jenže jen tento lék mne zbavil i vysokých horeček.
Když nastaly změny s viděním, bylo to jako hra na schovávanou. Přidávala se jedna pohroma za druhou. Zrada byla v tom, že změny byly plíživé. Pracovala jsem s obavami, problém jsem řešila přes oční lékařku. Stavěla jsem se zodpovědně k profesi zdravotní sestry. Byla jsem si vědoma, že přehmatem a nemožností přečtení nápisu na léčivu bych mohla způsobit nemocnému i smrt. Závěr vyšetření byl hodnocen, že jsem neurotička. S dodatkem: „Jak to, že jednou vidíte a podruhé ne?“
Byla jsem ve věku, kdy jsem dosáhla ve své profesi vytoužených cílů. V nejlepším období života, kdy jsem byla připravena dělit se o své vědomosti s nastupující generací. Jenže vše bylo jinak.
Nedostala jsem rady a pomocnou ruku od profesionálů, ani na klinice. Kam se obrátit, aby život s handicapem byl snadnější. Bylo pro mne důležité, že stanovili diagnózu. Konečně jsem nebyla už simulantka. Určili terapii a v tomto směru mne poučili. Prognóza zněla: „Není vyloučena úplná slepota!“ Nezoufala jsem si.
Po desíti letech jsem slyšela z rádia o pomůckách pro slabozraké a nevidomé. V Tyflocentru, v krajském městě jsme nalezli společně prvou lupu, přes kterou se mi podařilo aspoň něco přečíst. Až k šedesátinám jsme si koupili s manželem počítač. Myslela jsem si, že to na klávesnici zvládnu, jenže nikdy jsem u počítače do té doby neseděla.Po nějaké době jsem se odhodlala požádat o slepecký program s hlasovým výstupem. Povedlo se mi to po odvolání. Ne zrovna lehce jsem se naučila na něm pracovat.
Psaní se mi stalo každodenní potřebou. Bavilo mne, protože se dalo vše opravit, doplnit, změnit. Začala jsem pravidelně psát. Mé vnímání života se změnilo. Co oči neviděly, vnímala jsem sluchem, vůní, v intonaci hlasu.
Příběhy vznikaly z každodenního života. Přihlásila jsem se do literární soutěže po třech měsících výuky. S hodnocením jsem byla nadmíru spokojena. Začala jsem se bavit a hlavně sousedy a kamarádky. Nikdy by mne nenapadlo, že mne psaní natolik pohltí. Po prvé rodinné tragédii jsem v návalu emocí napsala prvou báseň. Snažím se na sebe „prásknout“ co se dá.
Největší lichotka pro mne byla, když jsem se setkala s nevidomou, dnes už kamarádkou. Řekla mi: „Konečně tě poznávám. Kolikrát jsem si říkala, to musí být pěkně praštěná ženská, když takové blbiny dělá!“ V tom je právě kouzlo psaní, nestydět se za průšvihy. Lidé mají největší radost právě z těch cizích. Nikdy si nic nevymýšlím. Zjistí, že jejich problémy nejsou tak vážné. Proto mne i život s handicapem baví. Cítím to jinak než to, co jiní vidí.
Mé krédo plním beze zbytků a zní: „Žij tak, aby ses nemusela před nikým stydět, nedělej dětem ostudu. To, co ti osud nadělil, ber jako výzvu a najdi v sobě to, co bys nepoznala, kdyby ti osud nepřipravil životní rány. Každý má v sobě něco, v čem může vyniknout. Většinou to v sobě objeví, když najde sílu žít pro druhé. Každý člověk má za sebou něco zanechat pro potomky i město, ve kterém žije. Moji předkové to dělali také, nesmím nechat geny zahálet.“
Internet je „kouzelník uzavřený v bedýnce.“ Jeho prostřednictvím se mnohým z nás změnil dávný sen. Korespondenci mohu odeslat okamžitě do celého světa, včetně fotodokumentace. Pomohl mi při medializaci, která nastartovala úspěch pro další zajímavý život. Bez vlastní stránky. Radí, vzdělává. S jehož pomocí pomáhám jiným dostat se z velkých životních problémů.