Sama se dvěma dětmi a vozíkem, k tomu nezáživná a nedobře placená práce. I přišel na pomoc internet - přes něj našla autorka všechny potřebné informace, přihlásila se do kurzu, zaplatila kurzovné...Teď už jen zbývá jí popřát, aby v nové profesi uspěla.
Sedím na sedačce v obýváku, vozík stojí hned vedle, mám zavřené oči a nechávám myšlenky volně plynout. Teď už se tomu všemu usmívám. Je to už tak dávno a čas plyne tak rychle. Jak to tenkrát vlastně bylo?
Bylo to krizové období. Byla jsem sama se dvěma dětmi. Jedno dítě chodilo do školky, druhé bylo posledním rokem na základní škole. I když jsem si při zaměstnání dodělala maturitu, práce, kterou jsem měla, mě vůbec nebavila a odměna za ni nestála za řeč. Měla jsem pořád o čem přemýšlet, pořád co řešit. Věděla jsem, že to takhle nemůže být už napořád. Byla jsem čím dál tím víc unavená, psychicky vyčerpaná. Musí se něco změnit. Musí, ale jak na to?
Občas, když mi bylo nejhůř, zapnula jsem počítač, našla si chat a jen tak si povídala s lidmi. Ale je to jen virtuální svět. „Nesmíš hned každému a všemu věřit,“ jsem slýchávala pořád dokola a pokaždé jsem si to připomínala, když jsem si opravdu dobře s někým popovídala.
„Když už u toho počítače sedíš, mohla by ses podívat po nějaké lepší práci, abys nemusela být celý den pryč, mami,“ mi jednou řekl syn, když viděl, že jsem v dobré náladě.
„Ale jdi, ty brepto,“ odpověděla jsem mu na to, ale v hloubi duše jsem věděla, že má pravdu. Jsem celý den v práci a na cestu potřebuji taky spoustu času. Paní, co ji platím za hlídání, mě nikdy nenahradí a stejně všechny domácí práce na mě čekají, až se vrátím. Musela jsem na synova slova pořád myslet. Ještě ten večer, když už byl doma zase klid, brouzdala jsem po netu a přemýšlela, co bych zvládla, co by mě aspoň trošku uspokojovalo. Ale nic jsem tam neobjevila. Ale přemýšlet, co bych mohla dělat, abych nemusela do práce dojíždět, abych si svoji pracovní dobu mohla upravovat podle svých potřeb, jsem nepřestávala.
Ráno, když jsem se dívala do zrcadla na své vlasy, pleť, ruce, mě to napadlo. Udělám si kurz na modeláž nehtů a otevřu si svoje studio. Budu paní svého času a snad i peněz bude víc. Když děti odešly do školky a školy, opět jsem si zasedla k netu a začala hledat. Hledala jsem informace o kurzu, o možnostech živnostenského listu, informace o všem, co by mi pomohlo k rychlému uskutečnění a naplnění svých snů.
Po domácí poradě, kde jsem dětem řekla, co jsem vymyslela a z čeho mám obavy, mi syn opět řekl větu, která je hodná zapamatování, „Mami, když ti to udělá radost, klidně se jdi vzdělávat, rád ti se vším, co jen půjde, pomůžu“.
Při vyřizování všeho potřebného opět zvítězil internet. Přihlášku na kurz jsem si podala mailem, zaplatila přes internetbanking kursovné, vše potřebné objednám přes e-shop a teď už jen můžu očekávám termín nástupu.
„Ještě, že ten net máme“, opět pronesl syn větu, a já jsem mu musela dát za pravdu. Internet je dnes už běžnou součástí téměř každé domácnosti. Neumím si představit, za jak dlouho bych na svém vozíčku objela všechny instituce, jak dlouho by mi trvalo, než bych získala potřebné informace.
Nikdy by člověk neměl klesat na mysli, protože vždy je nějaké řešení, jen je už individuální, za jak dlouho to vyřeší.