Pokud někomu neslouží nohy, ať si uvědomí, že má ještě hlavu. Jen nesedět s rukama v klíně - apeluje Marie Vrublová.
Internet zase nefunguje… Problém je prý „u nich“, takže co takhle napsat pár vět o tom, co pro mne PC a net vlastně znamená – než to zase spraví. Tak tedy – tyto bohulibé vynálezy znamenají pro mne hodně. Jsou to mí přátelé v pohodě i nepohodě. Nikdy by mne nenapadlo, že strávím v důchodu více než třetinu celkového času před monitorem. Ale jak se říká: „Člověk míní…“.
Jsem plně invalidní. V mladším školním věku jsem prodělala dětskou obrnu, která zanechala trvalé postižení. I přes to se mi podařilo vystudovat střední školu, najít si zaměstnání, vdát se, vychovat syna a ještě k tomu pečovat o stárnoucí maminku. Tedy dost i na zdravého člověka. Dokonce jsem uvažovala i o dalším vzdělávání, avšak hned v prvním týdnu po ukončení dvouleté rodičovské dovolené a nástupu do zaměstnání (vychovatelka v dětském domově) opět zasáhl osud - tentokrát v podobě závažné autonehody.
Vedle jiných nepříjemných zranění jsem utrpěla mnohočetné zlomeniny v podstatě na celém těle. Po půlročním pobytu v nemocnicích, kde mne, na dobu před více než 30 lety, dali docela pěkně „dohromady“ – a já kupodivu opět mohla chodit - trval návrat do „normálního“ života bezmála půl druhého roku. Ve svých 33 letech jsem začala pracovat v kanceláři, sice bez počítače, tenkrát ještě musela stačit jen tužka , papír a hlava, ale šlo to. Tenkrát jsem si ještě neuvědomovala jaké následky může mít pro mne sedavé zaměstnání – o nějakém postpoliu syndromu také neměl nikdo ani potuchy.
Léta přibývala a já po 29 letech práce musela odejít - z části i kvůli stále se zhoršující chůzi. V 55 letech mi byl přiznán plný invalidní důchod a já tak zůstala doma. Ale co teď? Manžel relativně zdravý (s ohledem na svůj věk a náročné zaměstnání), syn ženatý a já …k ničemu?
Tak to tedy ne! Objevila jsem PC, internet a možnosti, které skýtají. Mé autodidaktické začátky byly zprvu úsměvné, ale již brzy jsem se pokoušela s pomocí PC si přivydělat. Samozřejmě velice brzo jsem zjistila, že v té houšti podvodných nabídek je velmi obtížné narazit na něco serióznějšího, ale nakonec se mi to podařilo. Dnes se podílím na prodeji kosmetiky a drobného textilu, občas i na dotazníkových šetřeních. A těch dalších, nových – nejen obchodních – možností, které se najednou naskytly! Svět už není tak malý. Maily si vyměňuji s lidmi z celé republiky. Mohu si tak zvětšovat svůj obzor, třeba i poznatky s medicíny. Zkrátka – snažím se „jít s dobou“, i když stále jen sedím na židli.
Díky internetu si také mohu vyřídit spoustu věcí, včetně nejrůznějších nákupů apod. Snad toto mé povídání bude aspoň někomu k užitku, když jej bude motivovat , aby, pokud mu neslouží nohy, si uvědomil, že má ještě hlavu. Jen nesedět s rukama v klíně! Nechceš vydělávat? Tak čti, sleduj dění ve světě, uč se – třeba jazyky. Navíc jsou zde různé blogy a další možnosti jak publikovat své názory. Témat na další úvahy je ale celá řada, to hlavní bych chtěla vzkázat na samotný závěr – nikdy neztrácet naději – věř, doufej a nezoufej!