Když jsme se poznali, tvářil se velmi přívětivě a vstřícně. „Podívej se,“ řekl, „vidím, že tu sedíš mezi čtyřmi stěnami a nemůžeš do třídimenzionálního prostoru, co mu vy lidé říkáte svět, tak já ti z něho donesu všechno, na co dosáhnu a třeba i to modré z nebe, jak vypadá nad třeskutě mrazivou a bílou Antarktidou, nebo nad rovníkem, stačí si jen říct.“
Nelhal. O co jsem si řekl, to mi hned ukázal, zavolal obrazy a melodie, ze skypu kypěly hlasy a když jsem si koupil webkameru, smály se na mne tváře lidí blízkých i vzdálených. Ráno, sotva jsem otevřel oči, už mi servíroval, co je nového na tom a onom konci republiky, či tomto nebo onom poledníku, serveru a blogu. .
Všechno konal tak samozřejmě a rychle, až jsem užasl. Odpověděl, že mu to dělá obrovskou radost, když mi může pomoct, protože vidí, že, ehm moje končetiny jsou poněkud stacionární jako družice. Měl na své mysli s nevyčíslitelnou kapacitou bajtů fakt, že se ráno drápu na vozík a spěchám honem k němu, aby mi řekl a ukázal, co je ve světě nového.
Nesmírně jsem si na komorníka zvykl. Jak na něm lpím, jsem si uvědomil, když chytl nějaký virus a zmateně blekotal páté přes deváté, dokud nás nenavštívil lékař znalý IT a virocidně nezlikvidoval všechny vetřelce, které jsme se posbírali kdoví kde.
Jedné půlnoci, když už jsem sotva viděl a padal z vozíku únavou, zajel jsem k oknu, abych se osvěžil. Sotva jsem uviděl noční město se světluškami aut, uslyšel pouliční šum plný houkaček, cinkotu tramvají a škadlivý hovor pod okny jdoucí dvojice, vyčetl jsem mu, že tohle on nedokáže.
O překot se mne snažil přesvědčit, že to je jen malý bezvýznamný útržek života, který stejně nemůžu na vozíku objet, uchvátit a prožít, že mi bude přinášet k prstům na klávesnici svět, ale velký, širý, z okna nespatřitelný.
Jeho vtíravá ochota mě popudila! Začal jsem přemýšlet o dvojím světě. Jeho a tím venkovním. Ale byla tu závislost. Ani ne po dvou dnech jsem zase seděl před jeho menu a hltavě polykal pro zrak i sluch vábná sousta. Cizokrajné květy však nevoněly, nevoněly ani ženy předvádějící nové parfémy. Jejich obrazy se hýbaly, mluvily, ale nedýchaly. Byly zaživa mrtvé.
Najednou mi to vadilo. Neodradilo mne to však. Znovu jsem křižoval po nekonečném moři informací. Byl jsem totálně závislý. Umínil jsem si, že dávky snížím.
Co ale když se každý den nepohroužím do větvoví serverů, jejich odkazů a odkazů z odkazů a o něco důležitého příjdu? O něco, co možná nebo určitě, určitě změní můj život ? A pak: nejsem zároveň i nevděčník ? Vždyť ON mi přece umožńuje i pracovat, posílat výkazy do firmy, přijímat je, zpracovávat a vydělat si, abych mohl tohoto svého služebníka – velkého džina, který se vynořuje z obrazovky, taky zaplatit.
Žena onemocněla a já byl nucený jít nakupovat sám. S příslušnými obtížemi i odpovídající pomocí jiných zákazníků jsem dosáhl do vyšších polic, naložil nákup do tašky a vracel se sídlištěm k bloku, kde na stole čekal džin. Oskar mezi paneláky žhnul poledním žárem, děcka jdoucí se školkou vřískala a z restaurace U nudle sršela dráždivá vůně klobásy na tácku. Nechtělo se mi domů. Musel jsem ale kuchtit. Jednoduché, rychlé pokrmy, abychom se ženou nezemřeli hlady. Míjel jsem stůl s džinem. Nelákal mne. Odzátkuji láhev až se mi bude chtít, až to budu potřebovat a řeknu: chci tohle a nic než tohle. Nebylo to snadné. Vedu stálý zápas s vábením Mefistofela, ale většinou je to 2:1. V můj prospěch.