Držím v ruce telefon. Právě jsem mluvil se svojí kamarádkou o tom, kdy se opět uvidíme. Je mi moc dobře. Usmívám se na svět a jsem blažený. Přestal jsem na chvíli vnímat svoje okolí a ponořil jsem se do svých myšlenek. Po chvíli se vracím do skutečnosti a začínám pozorovat svět.
Zaslechnu slova dvou starších žen: „No podívej se na toho chudinku! Jak je možné, že má svůj telefon? Chápeš to? Já ho nepotřebuji a ani potřebovat nebudu. To snad není možné!“
Otáčím se okolo své osy a hledám tu chudinku s telefonem. V ruce tisknu tu svoji malou, černou a mluvící krabičku a nikdo kromě mě a těch žen tu není.
To jsem já, ta chudinka? Já, mladý muž, který je sice trochu odlišný, protože při svém narození dostal do vínku Downův syndrom? Já, člověk plný citu a ochoty pomáhat a rozdávat radost?
Chtělo se mi křičet. V tu ránu zmizelo moje štěstí a já jsem si s bolestí v srdci uvědomil, že štěstí je opravdu prchavé.
Přitiskl jsem k hrudi můj telefon a začal přemýšlet, jak z toho černého světa najdu cestu ven. Spásná myšlenka! Můj telefon.
Roztřesenými prsty vytáčím číslo. Šest, nula…Ne, to není ono. Tak rychle do seznamu. První jméno a volám. „Halóóó. Zde jsem já, nešťastný človíček, kterému lidská hloupost ublížila a moc to bolí.“ Na druhé straně se ozval veselý hlas. „No ahoj. To je dost, že jsi se ozval, můj kamaráde. Co je s tebou? Kdy přijdeš? Kam spolu půjdeme?“
Cítím, jak pomalu ze mne padá ta tíha, smutek, jak se odhaluje ten černý a nešťastný svět a začíná se opět halit do duhových barev.
Ženy odešly a nezbylo po nich nic. Ani ta zloba a nepochopení tu už nemá svoje místo.
V ruce držím svůj malý telefon a už pevnou rukou hledám další číslo.
Chci se nyní podělit o svoji radost, protože smutek zmizel někam spolu s nechápajícími ženami. Uviděl jsem totiž kvetoucí keř. Nádherný, barevný, pokropený třpytícími se kapkami rosy. Nejprve mi připadlo, že je plný slz. Ale nyní vidím, že jiskří nebývalou krásou. Vždy záleží na tom, z jakého úhlu se na svět podívám. Musím zvěčnit tu jásavou krásu. V ruce držím svůj malý telefon a stačí okamžik a krása je i v telefonu. Mohu se o ni podělit i se svými kamarády, kterým vůbec nevadí moje odlišnost.
„Haló, můj milý příteli. Posílám ti telefonem radost, krásu a pohlazení! Třeba i ty jsi nyní smutný, protože ti někdo ublížil. Podívej se na barevnou krásu. Poznej, že je svět krásný a že jsem tady i já. Človíček sice odlišný, ale se srdcem plným citu a lásky. Člověk, který je schopen naučit se spoustu věcí. Má svůj vlastní telefon, i když pro mnohé lidi je nepochopitelné, že jsem majitelem této potřebné věci. Věci živé, pomocí níž se mohu dorozumět se svým okolím. Mohu zatelefonovat milým lidem a podělit se o svoji bolest i radost. Mohu si kdykoliv uchovat ve své malé, mluvící krabičce i krásu, která mně obklopuje. Motýla i vážku. Květinu i strom. Zajímavého člověka. Svůj úsměv na mé usměvavé tváři. Moje slzy, které mají skryté kořeny v lidské zlobě, zášti a nepochopení.
Mohu přivolat pomoc sobě i jinému člověku.
Mohu světu ukázat, že i já jsem ČLOVĚK.