Nikdo nikdy neví, co ho potká. Kdysi jsme ho s manželkou, syna vzdálené příbuzné, doučovali v páté třídě. Ve firmě, kde jsem účtoval, nakupoval tranzistory a nápadně moc miniaturních mikrofonů. Mechanik - elektronik, domácí kutil, starý mládenec. Občas rozjařený s kolegy z montovny a osamělý život s matkou - vdovou, žluté prsty a zuby od desítek cigaret a urputný kuřácký kašel, jakoby podědil po otci.
Někdy hádka s Fánou, svobodným matčiným bratrem. Rodina s následky stínů, které po celou dobu vrhal nezaviněně děda kulak, osm let obyvatel Mírova. Nedivil jsem se, že na Karla padl jakýsi stihomam. V každém viděl nepřítele. Po celém domě nainstaloval skryté mikrofony a poslouchal se strýcem Fánou, co si povídají nájemníci ve dvoře. Bylo to skoro k smíchu. Polekal jsem se však, když vytáhl vlastnoručně vyrobenou, ostrou dýku. Víte, já musím někoho zabít! Zaťaté zuby, obličej těsně u mého, zkřivená tvář, duše někde daleko.
A proč, Karle, snažím se mluvit mírně, abych ho nerozčílil. Já nevím, ale udělám to ! Nenápadně vedu řeč jinam, jedeme domů.
Jedné noci ve dvě hodiny. Nepříjemně drnčící telefon, Karlův pláč. Máma umřela, teď ji odvezli havrani. Nechávám ho vyplakat, pak pokus o několik útěšných slov, že má ještě Fánu.
Za měsíc. „Propustili mne pro nadbytečnost.“ Firmu koupil strategický partner „Sedím doma a Fána vaří polívku ze sáčku.“
Hledá práci, nikdo ho však nechce. Koupí si počítač, učí se psát všemi deseti, aby mohl dělat třeba ve skladě. Najednou mi přijde zmatený mail jak z podivné bondovky. Jdou po něm, na jejich starý pavlač hodili žlutého pavouka, který ho má uštknout. Ostatní ale tvrdí, že žádného pavouka nevidí, spikli se proti Karlovi. V hlavě se mu vysmívají laserem posílané hlasy. Napřed ti umřel pes, pak máma a teď bude na řadě strýc Fána. Potom si podáme tebe. Přiloží si diktafon k hlavě a nahrává hlasy. Přehrává mi je. Slyším jen šum prázdné pásky a přede mnou jeho odcizená tvář. Budí strach a soucit. Měl bys jít k lékaři, bylo toho na tebe moc. Nazítří volá, že defenestroval počítač z balkonu, aby ho dálkově neodposlouchávali.
Večer ve sluchátku, že střelil Fánu z plynovky. Nevidí, zachraňte ho. Panikařím. Dej mi Fánu. Fána otřeseně, ne už je to dobrý, policii nevolej, prosí. Fáno, Karel musí k psychiatrovi. Ne, to ne, on má jenom takové přeslechy. Konečně ho přesvědčím. Diagnóza: schizofrenie, posudková komise, plný důchod a třikrát denně plná hrst tablet.
Za měsíc náhlý Fánův infarkt a znovu Karlovo štkaní ve sluchátku. „Teď jsem zůstal úplně sám.“ Přijedu na vozíku, přešlapuje. Kamenná tvář, řeč robota. Klidný. Vliv sedativ a psychofarmak. Vyprosím, aby mohl naproti v dílně brát závodní obědy.
Od toho okamžiku jsme srostlí pupeční šňůrou telefonu. Každodenní transfúze slov vždy v pět odpoledne. Den za dnem, rok za rokem. Tak jak ses dneska měl, cos dělal, víš neměl bys kouřit. Léky sis vzal, cos jedl, no vidíš, seš pašák, sám sis zametl a vypral ponožky. Tři roky nabádání, chválení, někdy je plný úzkostí a telefonát jeden za druhým celý den. Zatínám zuby, to se nedá vydržet. Volám s ošetřující psychiatričkou a brožura „Duševně nemocný mezi námi.“
Jednoho dne pyšně hlásí: přestal jsem kouřit. Nevěřím. Za několik měsíců je na návštěvě u nás..Už z něho netáhne dehet. Dokázal to! Jen se tak drž! Po čase znenadání útočný hlas: nejsem malej kluk, nenapomínejte mě pořád, já mám tolik sil, že musím něco dělat, opravím dům… Manický stav. Bereš léky? Dnes ne. Nechci být pořád oblblý..Podívej, bez léků skončíš, víš kde ?! Srovná se. A další dva roky uplynou. Dnes v telefonu téměř normální řeč a smích. Díky za pomoc, pane Belle!