Tragická smrt šestnáctiletého chlapce má kořeny v zanedbávání péče o duševně nemocné
Zpráva o smrti šestnáctiletého chlapce, který bránil napadenou spolužačku a sám se stal obětí útoku duševně nemocné ženy, nás hluboce zasáhla. S velkou lítostí nad zmařením života mladého člověka a nad bolestí pozůstalých, musíme upozornit na hlubší příčiny toho, co se stalo. Do naší skupiny, která se dlouhodobě zasazuje o transformaci systému péče o lidi s duševním onemocněním v České republice, patří zástupci lékařů, pacientů, jejich rodinných příslušníků a také poskytovatelů zdravotně-sociálních služeb pro lidi s duševním onemocněním. Sdílíme pobouření veřejnosti i přesvědčení většiny lidí, že je nutné něco udělat, aby se podobným tragédiím zabránilo.
V současné situaci jsou ohroženy i životy lidí s vážným duševním onemocněním. Jedno procento výskytu schizofrenie odpovídá zhruba 100 tisícům nemocných lidí, kteří v České republice žijí. Každý desátý schizofrenik končí svůj život sebevraždou, většinou v depresi ze zhroucení životních perspektiv, pod tíhou obrovské zátěže onemocnění, někdy pod vlivem akutních psychotických prožitků. Ohrožení jiného člověka, naštěstí daleko méně časté, je výsledkem dekompenzace zdravotního stavu a jednání pod vlivem narůstající úzkosti, bludného systému myšlení a halucinací. Ochrana životů lidí ohrožených psychózou nemůže spočívat v represi. Jediným účinným způsobem je prevence a lepší systém péče.
Víme, že není v lidských silách tragickým případům zcela zabránit, je však možné udělat daleko víc pro to, aby k nečekaným útokům na nic netušící občany za normálních okolností nedocházelo. K „normálním okolnostem“ života v civilizované zemi patří funkční systém péče o lidi s duševním onemocněním. Ten v České republice chybí. Respektive existující systém je zanedbaný, zastaralý a z hlediska zajištění bezpečnosti lidí zcela nevyhovující. Je však mimořádně levný. Za finanční úsporu platíme cenu v lidských životech.
Česká republika využívá síť dvacítky velkých psychiatrických léčeben (dnes přejmenovaných na psychiatrické nemocnice), které byly postaveny ještě v dobách Rakouska-Uherska. Bez dalších investic a za minimální náklady (platby od zdravotních pojišťoven) se v každé z nich léčí tisíce lidí. Kvalita péče není dostatečně zajištěna. Vážně duševně nemocní bývají hospitalizováni opakovaně. K nedobrovolné hospitalizaci je přivážejí záchranáři až když „bezprostředně ohrožují sebe nebo své okolí.“ Nikdo nemá povinnost, aby o pacienty propuštěná z psychiatrické nemocnice pečoval. Měli by brát léky, měli by docházet k ambulantnímu psychiatrovi, ale nikdo to nekontroluje. O to, jak žijí, se nikdo nestará. Jestliže pacient trpící schizofrenií přestane do ordinace docházet, neděje se dál nic.
Oprávněné pobouření veřejnosti je bohužel mechanismy bulvárního zpravodajství manipulováno do slepé uličky odporu proti duševně nemocným. Viníky nejsou útočící schizofrenici, ale lidé, kteří jsou zodpovědní za „nastavení systému.“ Systém psychiatrické péče v České republice se omezuje na hospitalizace převážně v psychiatrických nemocnicích a na možnost využívání ambulantní péče (v průměru dvanáct minut jednou za měsíc). Chybí legislativa, která by stanovila povinnost zajištění péče o vážně duševně nemocné, chybí odborníci v terénu, kteří by se věnovali těm nejtěžším nespolupracujícím pacientům i po propuštění ze zdravotnického zařízení. Chybí odpovídající zařízení (krizová centra, denní sanatoria), vyškolený personál, finanční zajištění. Pokud nedojde ke skutečné transformaci systému psychiatrické péče, podobná tragédie jako ve Žďáru nad Sázavou by se mohla opakovat.
Mluvčí Platformy pro transformaci systému péče o lidi s duševním onemocněním v ČR