Žádný jiný hendikepovaný sportovec na kole nedokázal to, co on. Jiří Ježek posbíral na paralympijských hrách rekordních jedenáct medailí. K dalším závodům už ho motivuje hlavně inspirace, kterou může dát jeho příběh lidem po vážném zranění. Příběh o muži, kterého v 11 letech srazilo nákladní auto a lékaři mu museli amputovat nohu pod kolenem, přesto se z něj stal profesionální cyklista a jedna z nejuznávanějších postav sportu tělesně postižených.
- K cyklistické kariéře jste směřoval už před úrazem?
Já cyklistiku obdivoval od malička. Hrál jsem fotbal, dělal gymnastiku a díval se v televizi na veškerý sport. Sledoval jsem celé etapy Závodu míru a viděl, že to je chlapská dřina, fyzické vypětí i krása pelotonu se všemi barvami, davy lidí u silnic… Ale ani mě nenapadlo, že bych to mohl dělat závodně. Já byl před úrazem celkem líný kluk. Měl jsem hodně energie, ale spíš jsem ji plácal na vylomeniny, až úraz mě naučil cílevědomosti a poznání, že když něco chci, musím na tom pracovat.
- Kdo vás tedy přivedl k cyklistice?
Když jsem v jedenácti přišel o nohu, asi po třech letech mi přinesl táta článek z Mladého světa o Josefu Lochmanovi, který byl prvním českým reprezentantem na paralympijských hrách v Soulu a přivezl stříbro z cyklistiky. Táta mi ho dal s tím, abych se podíval, že tady někdo něco dokázal, a já dělám blbosti, že by mohl být mým vzorem. Ale jak člověk od rodičů vzory nerad přijímá, i když mě to zaujalo, dělal jsem, že mě to moc nebere. Ten článek jsem si dal do šuplíku a za osm let jsem se s Josefem Lochmanem potkal právě v době, kdy jsem po maturitě nastoupil do zaměstnání a děsil se, že budu do šedesáti chodit na osm hodin do práce.
- Tehdy jste se věnoval protetice, tedy výrobě protéz.
Byla to práce strašně zajímavá, ale já chtěl od života víc. A Pepa mě absolutně uchvátil pro cyklistiku. Byl ke mně strašně milej, hned mě vzal na projížďku, kde mě úplně zničil, ale já si říkal, že chci být jako on. Pak mě vzal do party pražských cyklistů, já najednou potkával ty legendy, co jsem znal ze Závodu míru, a od té doby je kolo pro mě strašně důležité.
- Teď se naopak vy setkáváte s těmi, které jste inspiroval k cyklistické kariéře.
To je strašně příjemné. Často mi píšou rodiče dětí, které jsou po úraze. Je strašně psychicky náročné ztratit třeba nohu, nebo když se dozvíte, že skončíte na vozíku. Pokud s manželkou Soňou můžeme, sedneme do auta a zajedeme za tím člověkem do nemocnice. Stačí s ním chvilku promluvit, ukázat svůj životní příběh, že lze žít aktivně i přes fyzický hendikep. Ty lidi to nakopne a je fajn, když vám třeba za rok napíšou, jak jste jim pomohl. Vtom vidím smysl sportu hendikepovaných, jako výkladní skříň toho, jak může člověk žít po úrazu.
- Paralympijské hry jsou toho ukázkovým příkladem.
Přesně tak. Když jdete po paralympijské vesnici, říkáte si, jak je strašné, kolik je na světě invalidů. Na druhou stranu si uvědomíte, že každý z nich žije maximálně aktivně, může sloužit jako inspirace lidem, kteří jsou po úrazu nebo nemoci.
- Po hrách v Londýně jste říkal, že paralympijský sport se posouvá vpřed mnohem rychleji než ten olympijský. Neztrácí tím ale právě tento svůj význam?
Zrovna jsem přemýšlel, kam by se to mělo ubírat. Lidé v Londýně nám dávali najevo, že jsme pro ně sportovní hvězdy. Dají se sice ořezat počty sportovců, aby tam byli jen ti na vrcholné úrovni, ale paralympiáda má smysl právě i v tom, že dá možnost se před diváky představit i těžce hendikepovaným lidem.
- Když se paralympijský sport posouvá vpřed, nevytrácí se z něj férovost?
Já věřím, že je pořád daleko čistší a férovější. Na druhou stranu už jsou někteří v těch top odvětvích jako je atletika nebo cyklistika profesionálové, sport je živí a jsou závislí i na výsledcích. A pokud někdo nemá férovost v sobě, vede to k podvodům s klasifikacemi, kdy člověk simuluje postižení, aby pak soupeřil s těmi s těžším hendikepem, nebo k dopinku.
- I ten se v paralympijské cyklistice objevuje?
Často se mě na to ptají, protože profesionální cyklistika si bohužel v posledních letech prošla vlnou skandálů, i když nevěřím, že by to bylo masivně horší než v jiných sportech. I v cyklistice hendikepovaných jsme měli případy dopinku. V každé skupině lidí se najdou podvodníci, ať je to politika, business, nebo sport. Ale je to ojedinělé. Paralympijský výbor a jednotlivé federace si čistotu hlídají. Prvních deset závodníků je ve stejném antidopinkovém programu, jako třeba účastníci Tour de France.
- ---** mezi českými paralympiky jako profesionál raritou?
Já jsem byl asi první, kdo tu možnost v roce 2004 dostal, když mi moji osobní sponzoři chtěli dát šanci, abych se udržel ve špičce, a nabídli mi, že nahradí můj plat. Nevím, jestli je v Česku ještě někdo, kdo tuhle příležitost má.
- Za olympijské zlato je odměna milión a půl. Kolik jste dostal za paralympijské?
Bývalo to 75 tisíc, nevím, kolik je to teď. Ani to pro mě není tak podstatné, příprava na paralympiádu mě stojí skoro milión za rok. V některých zemích, kde mají schopnější paralympijské výbory, které získávají peníze nejen od státu, ale i větších firem, jsou odměny stejné jako u olympioniků. Nikdo z hendikepovaných sportovců to ale nedělá pro peníze, každý si je musí vybojovat sám, případně se naučit být profesionálem. Na druhou stranu by mělo paralympijské hnutí vytvářet možnosti, aby byli sportovci v mezinárodní konkurenci konkurenceschopní.
- Jak je tedy složité se jako hendikepovaný cyklista uživit?
Jsem profesionál, živím se reklamou svých sponzorů při závodech, ale není to postavené na tom, kolik toho vyhraju. U nás jsou odměny většinou takové, že vám nezaplatí ani benzín na cestu na závod. Člověk nemůže přemýšlet, že by se zabezpečil na roky po konci kariéry.
- Několika jedincům se povedlo startovat na paralympijských i olympijských hrách. Byl to i váš sen, nebo to v cyklistice není reálné?
V cyklistice to asi nejde. Mám fyzicky menší hendikep než atlet Oscar Pistorius, ale on má geniální talent a díky protézám je konkurenceschopný i mezi nejlepšími zdravými. Cyklistice jsem dával maximum, dostal jsem se na hranici fyzicky možného, ale uznávám, že na olympiádu by to nestačilo. Zdolal bych pár soupeřů z rozvojových zemí, ale to by mě asi nelákalo. Ale byl to jeden z mých dvou snů.
- Jaký byl ten další?
Dostat se do nějakého slabšího týmu na Tour de France a zažít tu atmosféru. S těmi závodníky já jezdím, dokážu s nimi leccos objet a strašně by to pomohlo zpropagovat cyklistiku hendikepovaných. Bohužel to tehdy narazilo na problémy, kterými procházel i Pistorius. Dneska už se necítím tak fyzicky odolný a už by mi tu šanci asi nikdo nedal.
- Těmi problémy myslíte nechuť zdravých pouštět vás mezi sebe?
Když jsem začínal závodit se zdravými, vždycky jsem narážel na problémy. Rozhodčí, organizátoři nebo trenéři měli pocit, že znevažuji zdravé sportovce tím, že skončím v první polovině výsledkové listiny… Pak zjistíte, že vás obdivovali, jen se báli, že byste ten jejich byznys mohl marketinkově nebo pozorností médií ohrozit. Dneska už nemají hendikepovaní sportovci i díky tomu, co dokázal Oscar, problém soupeřit se zdravými.
- Cítíte, že zdraví sportovci mají velkou motivaci s vámi neprohrát?
Určitě. V profesionální cyklistice je nejdůležitější vítěz – druhý nebo třetí nikoho nezajímá. Ale když jedu já, bojují se mnou i o 48. místo. (úsměv)
Foto: Cenných kovů z paralympiád vlastní český cyklista rekordních jedenáct.
Foto: Jiří Ježek jako by nevěřil, že vybojoval v Londýně další medaili.
PRÁVO – Petr Horník, Profimedia.cz a archiv Soni Ježkové