Jiřina Divišová z Horní Plané přišla o zrak ve 26 letech. "Bylo to kruté," říká
Český Krumlov – "Pozor paní Divišová, je tam postel!" varuje sedmapadesátiletou ženu doprovázenou manželem a černým psem Jana Ihnatoliová z Centra pro zdravotně postižené v suterénu budovy autobusového nádraží. "Manžel vám to neřekl, že ne?" "Já vím, že tu něco je. Pes se zastavil," odpověděla Jiřina Divišová z Horní Plané a šátrala před sebe holí.
Dobře věděla, že by v těch místech nic být nemělo, proto jí bylo divné, proč její čtyřnohá družka náhle stojí. Černá fena Ajda tak svoji paní upozornila, že na chodbu tentokrát přibyla elektronická polohovací postel, jejíž roh jí zasahuje do cesty.
V Centru pro zdravotně postižené se totiž konal Den otevřených dveří a tak na chodbě byly vystavené různé kompenzační pomůcky, které pomáhají zdravotně postiženým lépe překonávat jejich handicap.
Jiřina Divišová je v centru jako doma. Je totiž předsedkyní Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých a v místní klubovně se pravidelně scházejí. Paní Divišová nevidí od svých 26 let. "Rok mě dennodenně bolela hlava. Tehdy jsem ještě nebydlela na Českokrumlovsku. Lékařka mi říkala, že je to tím, že jsem mladá a mám pít hodně tekutin. Ve 26 letech jsem začala chvílemi ztrácet vidění. Bylo to, jako by se mi před očima hemžilo množství červenohnědých broučků. Říkala jsem si: já snad skončím v Bohnicích," vzpomínala paní Jiřina na krušné období, kdy přišla o zrak. Došla si na oční a odtud ji poslali rovnou do nemocnice. "Byl to nádor. Operovali mě v roce 1981." Po operaci už svět a lidi kolem sebe nikdy víc nespatřila.
"Bylo to kruté. Myslím ale, že když je člověk mladší, líp to snáší a lépe se s tím vyrovná," říkala Jiřina Divišová. "Bylo velice těžké si na slepotu zvyknout, ale přece jenom určitou výhodou bylo, že jsem předtím viděla. Později jsem se dostala do rehabilitačního střediska do Levoče, kde jsem se naučila základy prostorové orientace, sebeobsluhy, Braillovo písmo a podobně. Mamka mi pak říkala, že jsem se odtud vrátila jako vyměněná. Pobyt tam, mezi lidmi se stejnými problémy, mě opravdu nakopl a začalo to být optimističtější."
Nyní má kromě manžela jednoho syna a dvě vnoučata. A svou věrnou přítelkyni Ajdu. Před ní to byla Ambra, fena stejné rasy. "Umřela, když jí bylo skoro 13 let. Měla zdravotní problémy. A tak jsem určitou dobu měla feny dvě. Byly k sobě velice přátelské."Ambrai Ajda jsou slepečtí psi. "Nikdy předtím bych nevěřila, že se stanu na psovi tak závislá," podotkla paní Jiřina. Pro psa se rozhodla, když zjistila, že v okamžiku, kdy napadne sníh, je zcela odkázaná na cizí pomoc. "Sníh pro mě znamenal omezování osobní svobody. Pak totiž nejde holí ohmatávat terén."
Speciálním výcvikem však neprošel jenom pes – vodič, školením musela projít i nevidomá žena. Musela se učit povely, jak se se psem sehrát, nespoléhat jenom na čtyřnohého vodiče, ale také na svou prostorovou orientaci, i s pomocí tyče poznat, jaké překážky kolem ní jsou. "Pes mi umožňuje, že mohu jít kam chci. Na známých místech se orientuji snadno, horší je to na neznámých. Ale zvládám to."
Jako třeba historické centrum Českého Krumlova. "I když na Lazebnickém mostě, kde je plno turistů, nevím, o co přijdu dřív, jestli o hůl nebo o psa," usmívá se paní Divišová. S Ajdou je spojená s pomocí takzvaného vodiče, který je připevněný na postroj psa. Má vodič pevný nebo páskový. "S pevným lépe vnímám pohyb psa. Páskový zase používám třeba do autobusu, protože uvnitř bych se s pevným nevytočila. Musela bych Ajdě vodič sundat a pak bych nevěděla, co držet dřív – psa, sebe, hůl a ještě ten vodič."
Slepečtí psi štěkají zřídka kdy. Když na to dojde, paní Divišová se učí podle tónu poznávat, co to znamená – je tam někdo cizí, nebo naopak známý, či nějaká překážka?
"Tuhle jsme byly ve Vyšším Brodě, kde to neznáme. Terén je tam dost těžký. Ale Ajda tam vodila tak perfektně, byla moc šikovná."
Foto: SEHRANÁ DVOJICE. Jiřina Divišová s Ajdou.
Foto: Deník/ Zuzana Kyselová