Úskalí návratu z hospitalizace

V Česku prožije duševní onemocnění každoročně více než pětina obyvatel. U mnohých z nich vede zkušenost s duševním onemocněním k hospitalizaci v psychiatrické nemocnici. V důsledku nemoci a hospitalizace se obvykle lidem naruší vztahy v rodině, přijdou o bydlení, o práci a finanční zajištění. Při návratu do běžného života tak často potřebují podat pomocnou ruku. Tu jim mohou nabídnout komunitní služby, ve východních Čechách např. organizace Péče o duševní zdraví.

Aby byla podpora člověku při přechodu z nemocnice domů užitečná, je zapotřebí úzké spolupráce mezi všemi subjekty, které mu nabízí pomoc, tzv. multidisciplinární spolupráce. Mezi subjekty patří právě i komunitní sociální a zdravotní služby. Dobrá komunikace mezi pacientem, pracovníky nemocnic a pracovníky komunitních služeb může hrát v zotavení z nemoci velkou roli.

„Snažíme se spolupráci s pracovníky psychiatrických nemocnic stále prohlubovat, aby z ní mohli mít naši klienti ještě větší prospěch,“ říká vedoucí náchodského střediska Péče o duševní zdraví (PDZ) Lucie Kudrnáčová.

Podporu klientů popisuje Hana Hejzlarová, sociální pracovnice PDZ Náchod: „Ukazuje se, že je velice důležité provést klienta obdobím hospitalizace, propouštění a návratu domů tak, aby se mohl na změny včas připravit. Příprava na propuštění by měla začít již na samém začátku hospitalizace. Někdy je třeba připravit na návrat i rodinu, předem vyjednat bydlení, finanční zabezpečení, sociální zázemí atp.“

Organizace tímto způsobem provází klienty, se kterými byla v kontaktu již dříve, před jejich hospitalizací, ale také klienty, kteří se se zájmem o spolupráci na organizaci obrátili až v nemocnici. 

Po dohodě s hospitalizovaným člověkem vstupuje pracovník PDZ do spolupráce s jeho ošetřujícími lékaři, sociálními a zdravotními pracovníky a pravidelně se s personálem nemocnice setkává na tzv. multidisciplinárních týmech. Klient je aktivně povzbuzován ke spolupráci, v rámci které si sestavuje své potřeby a přání, na jejichž základě a základě poznatků pracovníků nemocnice a zkušeností PDZ vzniká plán propuštění.  

Ne vždy jsou však při přípravě k propouštění klienta z hospitalizace pohledy zúčastněných stran shodné. Každý má jiné pracovní metody a techniky, zná klienta z jiného úhlu pohledu a má odlišnou míru zodpovědnosti za jeho léčbu a zotavení.

Ale právě díky tomu je pomoc klientům dle Hejzlarové účinná:  „Tam, kde se nám společně daří naslouchat klientovi i sobě navzájem a komunikovat některé odlišnosti zdravotního a sociálního úhlu pohledu, se daří i dobře připravit podmínky pro klientův zdárný návrat. Samozřejmě ve chvíli, kdy je to u něj po zdravotní stránce možné. V tom patří uznání především zdravotníkům a klientovi samotnému.“

Jako dobrý příklad z praxe může sloužit příběh paní Petry. Petra se po několika měsíční léčbě v nemocnici cítila lépe a přála si jít domů. U Petry však před odchodem do nemocnice došlo ke konfliktu v rodině. Přišla o bydlení a její syn začal bydlet u otce.

Petra chtěla dát všechny záležitosti zpět do pořádku a bydlet opět se svým synem. Věděla, že k tomu bude potřeba najít si nové zázemí a finanční zajištění, také si vše vysvětit se synem a jeho otcem.

Pracovníci PDZ Petru znali již z předchozí spolupráce a snažili se jí s propuštěním z nemocnice pomoci. Na možnosti propuštění spolupracovali jak s Petrou, tak s léčebným týmem psychiatrického oddělení a také na setkáních multidisciplinárních týmů.

Ze strany léčebného týmu nemocnice zaznívala obava z nejistoty, zda si Petra uvědomuje náročnost situace po návratu z hospitalizace, v jejímž důsledku by mohlo dojít i k opětovnému propuknutí nemoci. Pracovníci PDZ naopak přinášeli svou zkušenost z dřívější spolupráce s Petrou a ujištění, že je schopná kroky při návratu s podporou zvládnout. Po vzájemném vyjasnění si priorit se všichni domluvili na krocích vedoucích k propuštění Petry.

Po propuštění Petra využila podporu náchodského týmu PDZ. Pracovníci jí pomohli zpřehlednit si jednotlivé kroky, najít nabídky bydlení a práce, provedli jí možnostmi finančního zajištění, doprovodili ji k ambulantnímu psychiatrovi, edukovali o užívání medikace a předcházení relapsu.

Petra si vyřešila své další záležitosti, i přes počáteční únavu, do značné míry sama. Vše vyjednala a zrealizovala. Příběh Petry tak má šťastný konec. V současnosti má práci, je finančně zajištěná a bydlí v nájemním bytě se svým synem. Tak, jak si to přála. Teď se chce přestěhovat do lepšího. Podporu služby PDZ již nepotřebuje. 

Michaela Venclová