Rekordní běh na pomoc vozíčkářům

René KUJAN, maratonský běžec:
Dobrý večer.

Jana KOSŤOVÁ, členka Sportovního klubu vozíčkářů Praha:
Dobrý večer.

Daniel TAKÁČ, moderátor:
Díky, že jste přišli z našimi diváky. René Kujan za víkend uběhne i stovku kilometrů, běhá maratony i ultramaratony. Pražský maraton běžel už 15x, běží proto, aby táhl amatérské běžce do cíle na konkrétní čas. Další lidi teď dotáhl do cíle na Islandu. Všechno ale začalo už před 5 lety.

redaktor:
Neděle, 23. září 2007, nepřehledná zatáčka na silnici třetí třídy v jižních Čechách, kousek od Tábora. Čelní srážka dvou aut. Reného Kujana odváží vrtulník do nemocnice. Záda mu po operaci drží 4 osmicentimetrové šrouby. Od doktorky slyší: "Nevím, jestli budeš ještě někdy běhat." Teď běhá, běhá pro ostatní, pro sportovní klub vozíčkářů Praha, pro ty, se kterými se dával při rehabilitaci dohromady a pro ně běžel i kolem Islandu. Vyrazil přesně 5 let po nehodě. Za 30 dní uběhl 1340 kilometrů, tedy skoro 45 kilometrů denně, průměrně za 5,5 hodiny. Musel si poradit s deštěm, také s větrem o síle až 80 kilometrů za hodinu. Hned na začátku navíc odešlo topení v autě. Karavan museli vyměnit. Na Islandu Reného Kujana doprovázela přítelkyně s tříměsíčním synem. Ona ho masírovala, on budil a zároveň dobíjel.

redaktor /citace: René KUJAN/:
"Nic nerozzáří běžcovo ospalé ráno tak, jako úsměv bezzubých dásniček jeho synka. Jestlipak on bude za pár let říkat to samé o svém fotříkovi."

redaktor:
Islanďané jeho cestou docela žili, a také ji prožívali. Někdo se přidal na pár kilometrů, někdo i na několik maratonů. A když dobíhal do cíle, měl už tým jako Forrest Gump. Do České republiky poslal jen krátkou zprávu: "Právě jsem oběhl Island." Ráno si šel zaběhat a pak už jel domů.

redaktor /citace: René KUJAN/:
"Kruh se uzavřel. Kamarád, se kterým jsme přežili onu dopravní nehodu, nás odvezl domů z letiště."

Daniel TAKÁČ, moderátor:
Tohle je sportovní výkon Reného Kujana, jednoho z hostů dnešního Hyde Parku. Na všechno, co vás zajímá, jak o tomto sportovním výkonu, tak o důvodu, proč se kolem Islandu běželo, tak také na problémech vozíčkářů, zdravotně postižených, na to se můžete ptát v dnešním Hyde Parku, tak se ptejte. Kontakty znáte nebo je najdete na našem webu www.hydeparkct24.cz, tamtéž plusy a minusy, které našim dnešním hostům za jejich výkony můžete přidělovat podle své vůle, palce taky připraveny, abyste mohli pomoci některé otázce se spíš dostat do našeho vysílání.
Tak a pojďme na to. Na webu začneme, Petr Kulík: "Oběhnout Island formou 30 maratonů pokládám za opravdovou hustofrajeřinu. Máte nějaký přehled o tom, zda někdo někdy na světě realizoval podobný výkon, anebo jste druhý na světě hned za Forrestem Gumpem? A jak se islandsky volá: ´Běž, René, běž?´" Tak, René?

René KUJAN, maratonský běžec:
Tak, určitě existují lidé, kteří dokázali i mnohem víc než já během těch 30 dnů. V Americe jistý Dean Karnazes běžel v 50 dnech 50 maratonů, navíc každý den v jiném státě USA, takže se tam přidala i určitě spánková deprivace, zvládal spát 4 hodiny denně a už prosakují informace, že existuje několik lidí, kteří zvládli běžet každý den jeden maraton po celý rok, to znamená 365 dnů za sebou, takže.

Daniel TAKÁČ, moderátor:
No, to máš co dohánět tedy.

René KUJAN, maratonský běžec:
Takže mám co dohánět.

Daniel TAKÁČ, moderátor:
No, ale nikdo neoběhl nějakou zemi.

René KUJAN, maratonský běžec:
To nevím, nevím úplně jistě. Tak určitě ten americký výkon těch 50 států je obdivuhodný a mnohem, byl určitě mnohem nesnadnější k realizaci. A co se týče přímo Islandu, tak ten už dokonce někdo oběhl, byla to čtyřčlenná štafeta dvou mužů a dvou žen, domorodců, Islanďanů, kteří, kupodivu, také běželi pro dobrou věc. Vybírali peníze na dětskou onkologii a tam je velice zajímavá ta skutečnost, že v populaci, která čítá kolem 320 tisíc obyvatel Islandu se jim podařilo vybrat 100 ale eur.

Daniel TAKÁČ, moderátor:
Štafeta, to běžel každý den někdo jiný nebo jak to měli naplánováno?

René KUJAN, maratonský běžec:
4 lidé se střídali, 1 běžel, 3 odpočívali, zhruba po 10 kilometrech se střídali a, nevím, jestli 10, 12 hodin denně běželi a další den zase pokračovali.

Daniel TAKÁČ, moderátor:
Čili sám jsi první na světě, kdo oběhl Island.

René KUJAN, maratonský běžec:
Pravděpodobně.

Daniel TAKÁČ, moderátor:
A jak se volá islandsky: "Běž, René, běž!"

René KUJAN, maratonský běžec:
Tak to úplně přesně nevím, protože to tam na mě nikdo nevolal. Nevím, jestli je tam film Forrest Gump tak populární jako u nás, ale nevím, nevím.

Daniel TAKÁČ, moderátor:
A stihnul si vůbec vnímat případně, co na tebe volali?

René KUJAN, maratonský běžec:
Jo, zas tak rychle jsem.

Daniel TAKÁČ, moderátor:
Na takovém 38. kilometru třeba.

René KUJAN, maratonský běžec:
Zas tak rychle jsem neběžel, abych nedokázal už vnímat a většinou to bylo anglicky a většinou něco příjemného, takže.

Daniel TAKÁČ, moderátor:
Na Facebooku, Lenochod: "Hezký večer. Na začátku vaší akce prý byla knížka 50 šíleně romantických věcí, které můžete dělat na Islandu. V kolikáté kapitole se píše o uběhnutí 1300 kilometrů a která fáze vaší mise byla naopak nejméně romantická?"

René KUJAN, maratonský běžec:
Tak to je pravda, dokonce i ten překlad té knihy je úplně správně. Já jsem ji kdysi uváděl trošku jinak. A píše se to kupodivu v kapitole číslo 30, to je takové znamení, že to asi opravdu mělo takhle být a v té kapitole číslo 30 se píše o tom, že by si člověk měl půjčit auto a během 24 hodin, samozřejmě během dne, polárního dne, to znamená, v podstatě za čtyřiadvacetihodinového světla ten Island v tom autě objet, což nám teda nepřipadalo až tak romantické a přítelkyně Bára ještě před tím, než to stačila důkladně promyslet, tak řekla: "To by byla frajeřina, kdybys to oběhl, tohle nic není."

Daniel TAKÁČ, moderátor:
A ty ses chytnul. K tomu spánkovému deficitu. To je takový rozdíl, 30 maratonů ve 30 dnech, 50 maratonů v 50 dnech?

René KUJAN, maratonský běžec:
Já si myslím, že v té Americe byl hlavně problém s tím přesunem, přesunout se z jednoho státu do druhého zabere mnoho hodin a mnoho set kilometrů.

Daniel TAKÁČ, moderátor:
Ty jsi jenom doběhl a pak běžel dál zase.

René KUJAN, maratonský běžec:
Já jsem v podstatě jenom doběhl a buďto přímo na tom místě nebo někde velice blízko, do pár kilometrů jsme přespávali, hodně často právě v tom půjčeném karavanu, takže já jsem se v podstatě mohl hned za cílovou čárou takříkajíc skácet a ráno se zase akorát zvednout a běžet dál.

Daniel TAKÁČ, moderátor:
Na webu otázka další dnešního Hyde Parku od Kamila: "Zajímalo by mě, jak celou akci vnímá komunita vozíčkářů u nás a v zahraničí? Jak jsou na tom vozíčkáři třeba zrovna na Islandu? Zajímali se také o akci nějací oficiální islandští činitelé?" Jano, jak to vnímáte.

Jana KOSŤOVÁ, členka Sportovního klubu vozíčkářů Praha:
Pro nás je to určitě naprosto obdivuhodný výkon, který nás svým způsobem i motivuje a pomáhá nám v té naší činnosti, v tom snažit se taky něco dělat a nezůstávat jenom doma, takže to je teď možná i třeba jenom za mě, protože já to takhle vnímám, já takhle vnímám ten Reného výkon a obdivuju, co udělal a teď myslím po té sportovní stránce. To, že tím ještě pomohl našemu klubu k financím nějakým a nejenom on, ale k němu se přidala spousta dalších lidí, kteří podporovali jeho výkon a posílali peníze na náš účet, bylo docela velký množství, takže.

Daniel TAKÁČ, moderátor:
Čím to táhne? Kde je ta motivace? Kde je ta motivace, že si řeknete: "Tak, já prostě nebudu doma, já něco zkusím."

Jana KOSŤOVÁ, členka Sportovního klubu vozíčkářů Praha:
Pokud se bavíme o sportu teď, tak já si myslím, že to má člověk v sobě nějakým způsobem zakódované, prostě má k tomu sportu nějaký vztah a já třeba jsem nezačala se sportem na vozíku až, já jsem kdysi už sportovala jako dítě hodně aktivně, potom už spíš pasivně nebo pasivně, spíš nárazově, tak, a víceméně v člověku ale přesto zůstane takový to naučený překonávat překážky, překonávat sám sebe, a když se dostane na vozík, tak za A mu to pomůže v tom překonat možná zrovna tu krizi, tu osudovou chvíli, kdy prostě najednou se musí naučit žít nějak nově a potom vlastně, no, takhle, hledat tu motivaci v tom prostě, jak jít dál a překonávat se, no.

Daniel TAKÁČ, moderátor:
A pak už to tak nějak jde.

Jana KOSŤOVÁ, členka Sportovního klubu vozíčkářů Praha:
Prostě žít.

Daniel TAKÁČ, moderátor:
A po tom prvním kroku už to jde líp? Jednou se tedy na tom vozíku zkusí nějaký sport, ono to jde, pak už je to jednodušší, anebo je to zase přemlouvání, zase přemáhání?

Jana KOSŤOVÁ, členka Sportovního klubu vozíčkářů Praha:
Já myslím, že to je stejný jako v normálním zdravým sportu. Prostě taky máte krizi a občas se vám nechce.

Daniel TAKÁČ, moderátor:
Co proběhlo hlavou, když jste se dozvěděla, že René poběží.

Jana KOSŤOVÁ, členka Sportovního klubu vozíčkářů Praha:
Že je to blázen.

Daniel TAKÁČ, moderátor:
Jak jsou na tom vozíčkáři, co tomu říkáš mimochodem, René.

René KUJAN, maratonský běžec:
Tomu, že jsem blázen?

Daniel TAKÁČ, moderátor:
Že jsi blázen.

René KUJAN, maratonský běžec:
To je určitě pravda.

Daniel TAKÁČ, moderátor:
To je určitě pravda. No, hlavně, že se shodnete.

Jana KOSŤOVÁ, členka Sportovního klubu vozíčkářů Praha:
Mám odhad na lidi.

Daniel TAKÁČ, moderátor:
Jak jsou na tom vozíčkáři třeba zrovna na Islandu?

René KUJAN, maratonský běžec:
Tak na Islandu jsou na tom vozíčkáři svým způsobem dobře, když se to tak vezme. Tam teda nemají samostatnou asociaci nebo federaci přímo vozíčkářů jako sportovců, ale mají federaci pro postižené sportovce, to znamená třeba i sluchově a podobně a ta federace islandská má hodně velkou morální prestiž, velký kredit v tamní společnosti. Nikdy nebyla spojována s žádnou aférou a tak dále, úplatkářství, zpronevěra a jsou na to hrdí a tuhle tu tradici drží zuby nehty a říkali mi tam ti nejvyšší představitelé té asociace, že oni jsou v situaci, kdy si můžou a také vybírají, s kým budou spolupracovat a ne na každou nabídku té spolupráce kývnou, takže pro mě byla velká část, že se nakonec rozhodli spolupracovat s tím mým projektem a je to pro mě i určité takové znamení, že to třeba je dobrá věc a že se podaří pomoci třeba i někomu na Islandu, ne jenom tady, protože se nám podařilo vlastně podobnou sbírku jako tady rozjet společně s jedním islandským maratoncem /nesrozumitelné/ i tam s tím, že vybrané peníze se rozdělí, 50 procent zůstane tam postiženým sportovcům a 50 procent půjde k nám.

Daniel TAKÁČ, moderátor:
Ta reakce vozíčkářů na Islandu, když se dozvěděli o tom, přijedeš, poběžíš a důvod toho výkonu?

René KUJAN, maratonský běžec:
Tak, na začátku žádná velká reakce nebyla, protože, jak říkám, oni si hodně rozmýšlejí, s kým a proč spolupracovat, takže na začátku byli, si myslím, takoví spíš ostražitější, jako i tamní média a vůbec tamní běžci a ze začátku se nic moc velkého nedělo, až když jsem se dostal zhruba do poloviny k městu Egilsstadir ve východních fjordech, tak si asi někdo řekl: "Sakra, už půlku, půlku."

Daniel TAKÁČ, moderátor:
"On to myslí vážně."

René KUJAN, maratonský běžec:
"Půlku uběhl, tak to asi dopadne." Takže pak se rozhodli, rozhodli teda, že tu spolupráci navážeme a já aspoň soudím z reakce těch jejich nejvyšších představitelů, kteří mi psali a setkali jsme se s nimi v cíli, že i pro ně to nakonec byla poměrně velká a dobrá věc.

Daniel TAKÁČ, moderátor:
A oficiální islandští činitelé? Nějaký zájem?

René KUJAN, maratonský běžec:
Jestli myslí tazatel nějaké politické představitele nebo podobně, tak ne a ani jsem po tom nijak zvlášť netoužil.

Daniel TAKÁČ, moderátor:
Dobrý večer. Voláte do Hyde Parku, můžete se ptát našich hostů, kdopak tu s námi je na telefonu?

divačka:
Dobrý večer, Květa Valentová.

Daniel TAKÁČ, moderátor:
Dobrý večer.

divačka:
Já jsem se chtěla Reného zeptat, jednak jsem chtěla pogratulovat samozřejmě a chtěla jsem se zeptat, který z těch maratonů pro něj byl nejkritičtější nebo respektive, jestli prožil nějakou krizi? Děkuji.

René KUJAN, maratonský běžec:
Tak nejkritičtější.

Daniel TAKÁČ, moderátor:
Nejkritičtější maraton?

René KUJAN, maratonský běžec:
Já jsem se díval do svých zápisků a jak nejkritičtější jsem vyhodnotil den a maraton číslo 7, a to se pozná asi nejlíp podle toho času, že mi trvalo skoro asi 8 hodin se s tou maratonskou tratí poprat. Foukal hodně silný protivítr, pršelo, ta teplota okolního vzduchu taky nebyla nic moc, takže tam taková asi největší krize přišla. Opravdu jsem doběhl, doběhl do konce toho sedmého maratonu, skácel jsem se do postele a 10 nebo dokonce i víc hodin jsem nejevil téměř žádné známky života. Ale že by mě jako úplně napadlo, že bych se na to vykašlal, to asi úplně říct nemůžu a je to právě díky těm vozíčkářům, protože možná, že kdybych tam byl sám za sebe, že se na to v tu chvíli možná i vykašlu, ale takhle jsem věděl, že bych se vykašlal zároveň i na spoustu jinejch lidí, a to jsem samozřejmě nemohl dopustit.

Daniel TAKÁČ, moderátor:
A jak se vstávalo ten druhý den?

René KUJAN, maratonský běžec:
Kupodivu dobře. Někdy jsem si připadal jako onen bájný Fénix, že jsem padal mrtvej.

Daniel TAKÁČ, moderátor:
Myslím po tom nejkritičtějším dni, ten, který jsi teď popisoval.

René KUJAN, maratonský běžec:
Ráno bylo v podstatě, v podstatě pořád stejné. Zvednul jsem se z postele, trošku jsem rozhýbal ty ztuhlé nohy, testoval, jestli by to jako dneska zase šlo a vždycky to šlo.

Daniel TAKÁČ, moderátor:
Na webu, Carx: "Hluboce před vámi smekám svůj širák, René, jak za výkon, tak za účel. Můžete popsat svůj denní režim na Islandu, jak jste se při běhu stravoval, jaké typy stravy a nápojů jste konzumoval a běžel jste každý denní úsek nonstop nebo jste dával přestávky?"

René KUJAN, maratonský běžec:
Tak to je hodně, hodně otázek, má moc děkuju za širák. Ten denní režim byl hodně monotónní. Vstal jsem, trošku jsem se rozcvičil, natlačil do sebe cosi pohankové kaše a pustil jsem se, pustil jsem se takříkajíc do toho. Ta moje původní představa byla startovat vždy kolem desáté hodiny ranní, což se ne vždycky podařilo i k tomu, že se mi třeba nechtělo až tak moc vstávat z postele někdy. Někdy právě ten silný vítr, ten jeden, jeden můj kamarád na Islandu mi posílal esemesky s přesnou předpovědí počasí a s přesnou předpovědí, jak bude vypadat vítr během celého dne, takže někdy ze strategických důvodů, když jsme věděli, že ten vítr se v druhé části dne bude uklidňovat, tak jsem třeba i do té jedné, druhé hodiny odpolední čekal a vyrážel až v tom mírnějším, mírnějším větru. Jinak jsem pak běžel, běžel, pak jsem se někam.

Daniel TAKÁČ, moderátor:
A pak ležel a ležel.

René KUJAN, maratonský běžec:
Skácel, ležel, ležel, povečeřel, občas se synkem na nějakou procházku, a to bylo v podstatě ono. Velice, velice jednoduché, ale svým způsobem i takový velice odpočinkový režim.

Daniel TAKÁČ, moderátor:
A ta strava, jenom ta pohanková kaše nebo i pestřejší záležitosti?

René KUJAN, maratonský běžec:
Jo, musím, musím přítelkyni pochválit, že se starala o náš, o náš jídelníček a byl určitě pestrý. Jinak na ty hlavní jídla jsme spoléhali většinou na tamní zdroje, a protože já ryby rád a Islanďani jsou zase v rybích specialitách poměrně mistři, takže došlo na ty sušené ryby /nesrozumitelné/ nebo takové rybí lívanečky /nesrozumitelné/ s bramborem. Žádná velká věc. Těstoviny, rýže, kuskus, nic neobvyklého, co by asi běžný občan občas taky nejedl.

Daniel TAKÁČ, moderátor:
Běh v kuse nebo s přestávkami?

René KUJAN, maratonský běžec:
Tak běh byl v kuse, pokud nebudeme počítat, že jsem buď přešel do kroku, když přítelkyně mi podávala nějaké to občerstvení, občas bylo třeba i někam zaběhnout na parkoviště a tam na chvíli zastavit, než jsem to stihnul vypít a najíst se. S jedinou výjimkou, ten poslední den, poslední den to vypadalo nejdřív tak, že mi nedovolí proběhnout tím podmořským tunelem, který vlastně zkracuje takovou objížďku jednoho z fjordů a nakonec se stalo teda něco velmi neobvyklého na tamní poměry a bylo to moje velké štěstí, zrovna v tu dobu tam probíhala nějaká oprava přímo v tom tunelu a tak či tak museli na chvíli ten provoz zastavit, takže z oficiálních míst potom přišlo vyrovnání, přišlo oznámení, že když splním určité podmínky, což bylo být tam v jednu hodinu ráno, sehnat si auto, které pojede přede mnou, které pojede za mnou, mít na sobě reflexní vestu a tak dále, takže teda mi to dovolí výjimečně. Takže jsem v jednu hodinu ráno proběhl tím šesti nebo sedmikilometrovým tunelem. Na druhém konci se udělala přestávka a pokračovalo se zase až odpoledne, abych do toho cíle doběhl mezi pátou, šestou hodinou odpolední a mohli se nějací lidé přidat a nebyl jsem tam v pět hodin ráno sám.

Daniel TAKÁČ, moderátor:
Na webu Petr: "30 maratonů za 30 dní je mimořádný sportovní výkon. Jak dlouho už běháte a jaká této akci předcházela příprava? Měl jste nějaký realizační tým, který s vámi byl na Islandu? Hodně dalších úspěchů," přeje Petr.

René KUJAN, maratonský běžec:
Děkuju. Tak běhám celkově už asi 20 let, přičemž těch posledních 15 let z toho maratony, nejdřív to byla taková jednoletá záležitost, vždycky jednou za rok jsem si zaběhl ten maraton v Praze, později se to začalo trochu kumulovat, no, a dopadlo to, jak to dopadlo. Ta příprava předcházela, když teda nebudeme počítat těch 15 let před tím, kdy jsem se připravoval na tuhle věc, jenom jsem nevěděl, že to je ono, tak zhruba tři čtvrtě roku předem potom následovalo něco intenzivnějšího, hlavně nabíhání objemů a taková celková tělesná příprava, občas i nějaká, nějaké to posilování nebo podobně. Realizační tým jsem samozřejmě měl, jednak vozíčkáře ze Sportovního klubu vozíčkářů Praha, kteří mi pomáhali s různým papírováním a oslovováním firem a samozřejmě svoji přítelkyni plus ještě jedna kamarádka nám pomáhala oslovovat potenciální sponzory celé akce.

Daniel TAKÁČ, moderátor:
Kdo z vozíčkářů, mně to mluví dneska, omlouvám se tedy, kdo z vozíčkářů byl s tebou na Islandu a jak vy jste se na to připravovali?

Jana KOSŤOVÁ, členka Sportovního klubu vozíčkářů Praha:
No, na Islandu, já osobně jsem na Islandu teda nikdy nebyla a nevím z kolegů vozíčkářů kolegů, jestli tam někdo byl. Myslím si, že určitě, ale neznám osobně teda nikoho. Jak my jsme se připravovali na ten Reného běh. My jsme doufali do poslední chvíle, že opravdu sežene toho hlavního partnera a vím, že kolegyně se snažila a pomáhala Renému shánět ty kontakty a oslovovat firmy, protože René slíbil vlastně Sportovnímu klubu vozíčkářů za ten svůj výkon, za každý ten maraton to byla tisícovka, že jo, a víceméně nám přišlo úplně hrozný, kdyby měl ještě tu cestu realizovat vlastně ze svýho, jo, že prostě on se snaží nějakým způsobem nám pomoct, samozřejmě na to byl asi připravený, že ta situace taky může nastat, ale přišlo by nám to trošku nefér, takže jsme byli docela rádi, když nakonec se podařilo, i když teda ne naší zásluhou, pokud vím, to byla tvoje zásluha. Ale byla jsem ráda, že teda jako v tomhle tom to dopadlo. Jinak si nejsem vědoma úplně nějaké konkrétní přípravy z naší strany, až na to, že jsme pomáhali.

Daniel TAKÁČ, moderátor:
Pak nastavit facebookové účty, abyste ho mohli sledovat.

Jana KOSŤOVÁ, členka Sportovního klubu vozíčkářů Praha:
Tak to určitě, ale to hodně probíhalo přes Běžeckou školu Miloše Škorpila.

Daniel TAKÁČ, moderátor:
Sledovali jste denně?

Jana KOSŤOVÁ, členka Sportovního klubu vozíčkářů Praha:
Já teda poctivě a nebyla jsem sama. Pro mě to bylo takový malý dobrodružství, jako že René běhá po Islandu, tak jsem vždycky hledala na tom Facebooku a na Internetu, kde se objeví nějaká informace a jak teda probíhá ten běh a jak se mu daří a co počasí hlavně, protože ty první dny teda byly krutý.

Daniel TAKÁČ, moderátor:
A komentáře s vašimi známými například s vozíčkáři taky, když jste se sešli někde? "Četlas to?"

Jana KOSŤOVÁ, členka Sportovního klubu vozíčkářů Praha:
Ono většinou dneska tím, že na Facebooku se všechny ty informace sdílí a velice rychle šíří, takže tam ta komunita bohužel skoro až nemá dneska tu potřebu úplně jakoby ty informace sdílet živě někde nad kávou nebo nad pivem. Ale na tom Facebooku to fungovalo hodně.

Daniel TAKÁČ, moderátor:
Web, Antonín Hustoles: "Dobrý večer. Skvělá práce. Už máte přehled, kolik se akcí povedlo získat prostředků? Slyšel jsem, že jste dokonce běhal s platebním terminálem a Islanďané přispívali. Je to pravda? Jaká je bilance celé akce? Výnosy proti nákladům?" Tak kolik se povedlo získat, vezměme to odshora.

René KUJAN, maratonský běžec:
Tak to je trošku složitější odpověď na tuhle jednoduchou otázku. Máme v podstatě dobrý přehled, kolik zatím přistálo na účtu u Sportovního klubu vozíčkářů Praha. Tam to je, tuším, přes 105 tisíc už v tuhle chvíli plus další prostředky jsou na cestě, aspoň podle mých informací ještě minimálně z Německa běžci něco posílají a musím se teda trošku pochlubit, že nakonec se nám podařilo oslovit i dost poměrně cizozemců, kromě teda těch Němců a samozřejmě Čechů, se přidali i bratia Slováci, něco přišlo i ze Spojených států amerických a samozřejmě ty Islanďané. A to je ta druhá polovina, na kterou nejsem schopen úplně přesně odpovědět, protože ty prostředky, které se na Islandu zatím vybraly a stále ještě tam ta sbírka probíhá, stejně tak jako tady v České republice, tak tam to probíhalo technicky maličko jinak přes mobilního operátora, který dal k dispozici 3 telefonní čísla, podle toho, na které z těch čísel lidé zavolali nebo zavolají, se jim odečte z účtu, tisíc, 2 tisíce nebo 5 tisíc islandských korun, což je pro představu, tisícikoruna je asi 156 českých korun a tam se zatím čeká na to vyúčtování ze strany operátora. Nicméně znám lidi, kteří tam přispěli a oni zase znají další lidi, kteří přispěli, takže určitě tam nějaké prostředky jsou, jenom přesně nevíme kolik. Totéž vlastně s tím platebním terminálem.

Daniel TAKÁČ, moderátor:
Běhal si s ním?

René KUJAN, maratonský běžec:
Ne přímo s ním, ten byl samozřejmě, samozřejmě v autě, neměl jsem ho s sebou v batůžku, tak tam to taky úplně, úplně přesně nevím a tam i ty přepočty potom, protože samozřejmě to neprobíhalo v českých korunách, tak tam je to trochu složitější, ale určitě plánujeme po uzavření vlastně téhle té akce dát k dispozici nějaké konečné zúčtování.

Daniel TAKÁČ, moderátor:
A tudíž vlastně ani tu bilanci v tuhle chvíli neznáme zatím.

René KUJAN, maratonský běžec:
Já mám, já mám pocit, že se to hodně, hodně vyrovnává, že vy výnosy proti nákladům jsou zhruba teď vyrovnané a já skálopevně věřím, že nakonec ty výnosy mnohonásobně, doufám, ty náklady předčí.

Daniel TAKÁČ, moderátor:
K tomu terminálu, když byl v autě, proč Islanďané přišli s kartou a chtěli něco platit? Pokud chodili tedy? Vy jste přijeli, řekli: "Tady je terminál, pojďte, tady můžete dát."

René KUJAN, maratonský běžec:
Ten terminál technicky, on je to vlastně mobilní bezdrátový terminál, takže je to vlastně platební terminál kombinovaný s mobilním telefonem a na Islandu je to tak, že Islanďané už cash moc nepoužívají a já jsem to tam i jednou při své návštěvě zkoušel nemít vůbec žádné, žádné bankovky, žádné mince a opravdu, v autobuse popojedete dvě zastávky, zaplatím kartou na pumpě koupit si lízátko nebo já nevím co, zaplatíte kartou, takže tam opravdu ty karty jedou jako v nepředstavitelné míře pro nás.

Daniel TAKÁČ, moderátor:
Pokud jde o ty náklady, ty jsou uhrazeny zcela? A jak se ty peníze podařilo sehnat? Částečně o tom Jana mluvila, že jste sháněli, sháněli, tak jak se to povedlo?

René KUJAN, maratonský běžec:
Sháněli, sháněli, až jsme sehnali. My vlastně v tom tříčlenném plus SKV Praha týmu oslovili v konečné fázi to bylo asi přes 100 firem a už to ještě asi 14 dnů před odjezdem to vypadalo, že, že to bude s pokrytím nákladů velice špatné, nicméně na poslední chvíli se podařilo sehnat dokonce generálního partnera celé akce, banku Era, která poskytla i ten mobilní terminál a s její obrovskou pomocí se nám podařilo v podstatě všechny ty realizační náklady pokrýt.

Daniel TAKÁČ, moderátor:
Na webu, tam se dozvíme další otázku: "Dostává Sportovní klub vozíčkářů Praha nějaké dotace?" Jano?

Jana KOSŤOVÁ, členka Sportovního klubu vozíčkářů Praha:
Dotace. To je širší téma.

Daniel TAKÁČ, moderátor:
Tak povídejte. Někam se dopracujeme.

Jana KOSŤOVÁ, členka Sportovního klubu vozíčkářů Praha:
Určitě. Dotace, pokud budeme mluvit o dotacích z veřejných zdrojů, tak my samozřejmě žádáme různé instituce o dotace, o příspěvky, o granty a podobně, a to zejména z toho důvodu nebo zejména, jsme možná bohužel členem té ne úplně v tuhle chvíli populární organizace ČSTPS, která je vyloučena z financování ze strany státu, tudíž k nám už nějakých asi 7 let neplynou žádné finance ze strany státu na provoz.

Daniel TAKÁČ, moderátor:
A ten důvod toho vyloučení je proč? Ten byl jaký?

Jana KOSŤOVÁ, členka Sportovního klubu vozíčkářů Praha:
To je docela hodně komplikovaný, proběhlo to i médii teda a já se přiznám, že znám pouze z doslechu nějaké informace a nerada bych do toho úplně zabíhala, protože si nejsem úplně jistá, kde ta pravda přesně leží, protože je to přesně.

Daniel TAKÁČ, moderátor:
Nicméně faktický stav tedy je, že od státu ani koruna?

Jana KOSŤOVÁ, členka Sportovního klubu vozíčkářů Praha:
Dodneška ani, no, těch 7 let zhruba, 6, 7 let ani koruna, takže náš sportovní klub, protože jsme vytrvalí a stále jsme v tom špatném, když to tak nazvu, sportovním sdružení nebo té zastřešující organizaci, tak prostě jsme odstřiženi od těchhle těch financí, a tudíž si musíme na sebe finance shánět sami. Na rozdíl od možná některých jiných sportovců a podobně máme ještě to štěstí, že jsme v Praze, že jsme Sportovní klub vozíčkářů Praha a můžeme žádat u magistrátu Prahy například, který v rámci svých grantových řízení nám ty finance nějaké poskytuje, od kterého jsme viděli za poslední dva roky, to bylo půl milionu a půl milionu, takže asi zhruba milion na náš provoz. Možná by bylo dobré teď to srovnat s tím, že naše roční náklady jsou ve výši zhruba 2,3, 2,5 milionů na provoz celého toho klubu. To je, co se týče, víceméně veřejných zdrojů. Měli jsme pak ještě v loňském roce, a to bylo snad jedinkrát, finance od úřadu vlády, a to bylo asi 74 tisíc a víceméně jsme tím vlastně vyčerpali veřejné zdroje. A zbytek veškerých financí získáváme ze soukromé sféry, od firem, z nadačních fondů a podobně, které nějakým způsobem podporují tu naši oblast a potom případně samozřejmě vozíčkáři si hradí sami velkou část nákladů, které jsou spojené s tím jejich sportováním.

Daniel TAKÁČ, moderátor:
A s těmi projekty, které tedy předkládáte, když chcete získat nějaké peníze, jak často uspíváte, případně dozvídáte se, proč jste neuspěli? Jaké jsou ty argumenty, proč dostal někdo jiný a ne vy zrovna?

Jana KOSŤOVÁ, členka Sportovního klubu vozíčkářů Praha:
Já nejsem teda zrovna úplně u zdroje těchhle těch informací, my máme specialistku na fundraising, která nám píše tyhle ty hlavní žádosti, podává je, sleduje, co se děje, jak se děje a dostává ty informace zpátky a nejsem si jistá, jestli tam vždycky úplně je přesně jakoby důvod toho, proč třeba zrovna ty finance nedostaneme a přiznám se, že ani teď nevím přesně procento, jak moc jakoby úspěšnost má, ale vím, že když jsme to porovnávali s jinými organizacemi, že ta úspěšnost byla docela velká. Ale teď bych si vymýšlela ty procenta.

Daniel TAKÁČ, moderátor:
Web: "Neměli by lidé místo vyhlašování různých sbírek tlačit na politiky, aby fungoval stát, tak jak má? Potom by bylo daleko více peněz pro potřebné. Proč tisíce nejrůznějších sbírek neustále suplují nefungující stát, a to ani nemluvím o kontrole nad nimi." Jano, jak se na to díváte? Že by se víc staral stát, než aby byly nějaké sbírky, které suplují nefungující stát?

Jana KOSŤOVÁ, členka Sportovního klubu vozíčkářů Praha:
No, to je těžká otázka. Já si myslím, že stát by v nějaké míře fungovat měl a měl by podporovat třeba i podobné organizace, jako jsme my. Lidi, kteří prostě to v tom životě mají poněkud těžší než běžná populace a nemyslím tím teď jenom vozíčkáře, myslím si, že, když to srovnám sama se sebou, jsou teda na tom lidi podstatně hůř. Na druhou stranu já za sebe, když budu teď mluvit, tak já osobně na ten státu už ani moc spolíhat nechci, protože tím, kam směřujeme, kam se to všechno vyvíjí nějakým směrem, tak si myslím, že spíš bude lepší, když se postarám já sama a naštěstí já tu možnost mám, mám práci, mám možnost něco dělat, mám manžela, který má práci, ne všichni jsou takhle šťastní, si myslím, takže.

Daniel TAKÁČ, moderátor:
René, jak to vidíš ty? Stát větší starost, větší zabezpečení, aby nemuseli být nejrůznější sbírky?

René KUJAN, maratonský běžec:
Já si myslím, že si musíme položit otázku, kdo ten stát je a to jsme stejně my, takže ať už to budeme nazývat stát, nebo nadace, sbírka nebo podobně, tak ta odpovědnost bude stejně na nás a možná řeknu ne úplně příjemnou věc, ale myslím si, že opravdu něco pravdy na tom, co se říká o politické reprezentaci, a tudíž o reprezentaci státu, že ji máme takovou, jakou si zasloužíme a že pokud bude republika plná čestných a dobromyslných lidí, tak i taková bude naše reprezentace.

Daniel TAKÁČ, moderátor:
A ta snaha postarat se o sebe sama sám, jak říkala Jana tady, kam, i při zohlednění toho, co jsi říkal, kam bys dal větší váhu?

René KUJAN, maratonský běžec:
Já si myslím, že to je úplně základ toho, že každý člověk má tu snahu a chuť postarat se sám o sebe, protože, když to neudělá on, nikdo jiný to za něj neudělá, nicméně, když tady takové lidi budeme mít, kteří se budou starat o sebe a zároveň nějakou tu pomoc budou potřebovat, tak si myslím, že zase i nějaká odpovědnost té společnosti o ty potřebné se nějakým způsobem postarat a podat jim tu pomocnou ruku.

Daniel TAKÁČ, moderátor:
Na Facebooku Klára Jandová se ptá: "Dobrý večer, Jano. Omlouvám se za banální otázku, ale co vozíčkářům v Česku nejvíc komplikuje život? A často se mluví o tom, že exministr Drábek postiženým spíš přitížil, než pomohl. Jak to vidíte vy?" Tak, co vám nejvíc komplikuje život?

Jana KOSŤOVÁ, členka Sportovního klubu vozíčkářů Praha:
Co nám nejvíc komplikuje život? Já si myslím hlavně v první řadě, že není ani možné tohle to tak nějak zobecnit, protože co člověk na vozíku, to trošku jiný problémy. Každá ta diagnóza, která vás posadí na vozík, může být úplně jiná a přináší s sebou něco jiného a z toho pak plynou i určitý věci, který vám ztěžují ten život. Kdybych měla najít nějaký styčný bod, tak první asi, co mě napadá, tak je pravděpodobně bezbariérovost. Proč člověka, který se snaží být nějakým způsobem aktivní a nějak, řekněme, normálně žít, tak je taková ta svoboda pohybu. Pro mě to je v tuhle chvíli auto, protože konkrétně v Praze městskou hromadnou dopravou se někam dostat, to je trošku k pláči, to na tom člověk stráví mládí úplně, když už se mu podaří někam se dostat.

Daniel TAKÁČ, moderátor:
Vůbec se někam dostat. A zlepšuje se ta situace? Nebo stagnuje, zhoršuje? Protože člověk, který není na vozíčku, si může velmi zjednodušeně myslet, tak tady je snížený obrubník, jezdí tramvaje po Praze, jsou výtahy do metra, ale asi to nevnímá až úplně do konce člověk, který na vozíčku není. Tak jaký je ten stav nebo vývoj toho stavu?

Jana KOSŤOVÁ, členka Sportovního klubu vozíčkářů Praha:
Tak, ono to není úplně, takhle, vývoj to má a v tomhle tom se hodně zasahuje Asistence, občanské sdružení, které hodně i hlavně v Praze masíruje, řekla bych, ty zodpovědné politiky a snaží se je prostě dotlačit k tomu, aby se opravdu v té Praze s nima něco dělalo, protože tady ráno se dostat do práce opravdu, když pojedu na druhý konec Prahy, tak tím strávím 2 hodiny, a to možná jsem ještě optimista. Ale určitě se to zlepšuje, ale není to jenom třeba o vozíčkářích. Ty problémy nemáme jenom my. To v tu chvíli mluvíme i o maminkách s kočárkama, prostě ony řeší víceméně velice podobný věci jako my. Takže bych to nezužovala jenom na ty vozíčkáře a víceméně ten vývoj tu je, ale je to pomalý a je to o financích.

Daniel TAKÁČ, moderátor:
A asi nejenom v Praze, pokud máte takové informace mimo Prahu, jaká je situace?

Jana KOSŤOVÁ, členka Sportovního klubu vozíčkářů Praha:
No, určitě, není to jenom v Praze, ale jsou města, která jsou na tom trošku líp, prostě to je místo od místa. Byla jsem nedávno, to byla Olomouc, tam to není úplně rovinatý, ale byla jsem překvapená tím, jak prostě i třeba na tom náměstí měli krásně vydlážděný části náměstí, mají tam i ty kočičí hlavy, který v Praze jsou taky, ale měli tam udělanou část, která byla opravdu hladká, rovná, víceméně pro nás úplně ideální, protože jet na vozíku na kočičích hlavách to je za trest.

Daniel TAKÁČ, moderátor:
Často se mluví o tom, že exministr Drábek postiženým spíš přitížil, než pomohl. Jak to, Jano, vidíte?

Jana KOSŤOVÁ, členka Sportovního klubu vozíčkářů Praha:
Já myslím, že to není jenom exministr Drábek a víceméně tím bych to asi ukončila.

Daniel TAKÁČ, moderátor:
A to jsou tedy i všichni před ním na tom ministerstvu?

Jana KOSŤOVÁ, členka Sportovního klubu vozíčkářů Praha:
No, určitě, nebo všichni, já je nechci házet všechny jenom do jednoho pytle, ale víceméně, a není to jenom ministerstvo sociálních věcí nebo práce a sociálních věcí, ale mě vždycky akorát mrzí, když prostě, teď třeba konkrétně, když se budeme bavit o té situaci s sKartami, když se vymyslí nějaký projekt, vrazí se do něj šílený peníze a potom přijde nový člověk a teď se to všechno začne překopávat úplně od znova, ruší se to, co se do teďka nastavilo a bude to stát další peníze a bude se vymýšlet, nevím co, nového, ale určitě to bude stát další a další peníze. Místo aby ty peníze šly opravdu těm lidem, který je potřebují.

Daniel TAKÁČ, moderátor:
Web, Ivan: "Váš osobní příběh je velmi silný sám o sobě. Můžete jej trochu popsat? Dostat se ze situace, kdy člověka lékaři skoro posadí doživotně na vozík až k takovému výkonu, dokáže jen osobnost. V čem cesta od vozíku na Island změnila vás a vaše životní hodnoty?"

René KUJAN, maratonský běžec:
Já bych tady maličko poopravil tu informaci. Já osobně jsem v tom vozíku naštěstí sedět nemusel, zas až takové zázraky se asi úplně nestávají, že bych se jako zvednul z vozíku a začal běhat. Když to vezmu stručně, před těmi 5 lety jsme měli s kamarádem dopravní nehodu. Já, jelikož tam nebyl airbag na tom mém místě, tak jsem utrpěl takovou velmi zajímavou sbírku fraktur a jedna z nich byla i v páteři, takže mě museli trošku sešroubovat a samozřejmě ze začátku, pokud jsem teda vůbec byl takříkajíc při životě, tak jsem mohl jenom ležet, pak jsem se s pomocí doktorů dokázal postavit a velmi pomaličku o podpažních berlích potom se začít nějak šourat a později chodit. A já, když jsem právě jedné lékařce, jedné lékařky ptal, že jako jsem zvyklý běhat ty maratony a jak to jako vidí, tak koukala na ty rentgeny a říkala: "Člověče, já vám jako nevím, jestli se s tímhle dají běhat maratony a tak," a tak jsem ten rentgen ukázal ještě jinému doktorovi. Ten zase říkal: "Jako, dokud tě to nebude bolet, tak že se to nedá vydržet a dokud k tomu máš jako chuť, dělej prostě všechno, protože jak ty svaly jednou atrofují, tak pak už to jde všechno do pytle." Tak jsem si řekl, že budu věřit radši tomu doktorovi a dopadlo to, dopadlo to dobře. Po roce a půl zhruba mi ty šrouby zase vyndavali, takže teď se můžu v podstatě prohlásit za zdravého člověka.

Daniel TAKÁČ, moderátor:
Bolí to nebo bolelo to? Když ti říkal: "Dokavad to nebude bolet, tak běhej."

René KUJAN, maratonský běžec:
Jo, tak, jako člověk tam něco, něco zvláštního cítil a některé pocity jsem čekal, že budu mít až někdy kolem toho důchodového věku s těmi zády, nicméně dá se to vydržet, no.

Daniel TAKÁČ, moderátor:
Změnilo tě to nějak?

René KUJAN, maratonský běžec:
To je strašně těžký jako posoudit, vzhledem k tomu, že bych měl posuzovat sám sebe. Nevím. Možná trochu jo, jsem si vědom toho, že se třeba trošku jinak chovám za volantem, teď v autě a asi trošku jinak přemejšlím o životě a trošku jinak taky přemejšlím i o tom, jak třeba někomu pomoct.

Daniel TAKÁČ, moderátor:
Změnilo ho to?

Jana KOSŤOVÁ, členka Sportovního klubu vozíčkářů Praha:
Já jsem Reného před tím nikdy neznala. Já ho znám až díky tomuhle projektu.

Daniel TAKÁČ, moderátor:
Bohumil Kloub na webu: "Zajímalo by mě, zda nějaká výzkumná instituce využila vaší akce k nějakému výzkumu chování lidského organismu ve velké zátěži. Jak výkonem, tak i prostředím. Myslím, že jste musel být lákavým subjektem výzkumu. Moc gratuluji, že jste doběhl do cíle."

René KUJAN, maratonský běžec:
Já moc děkuju. Tak nevyužila, no, žádný ústav o mě neprojevil zájem. Nevím, jak si to vysvětlit.

Daniel TAKÁČ, moderátor:
Žádné měřící přístroje, nic?

René KUJAN, maratonský běžec:
Nic, naštěstí jsem nemusel běhat.

Daniel TAKÁČ, moderátor:
Naštěstí. Ještě něco táhnout s sebou.

René KUJAN, maratonský běžec:
Právě.

Daniel TAKÁČ, moderátor:
Na webu Jan Míček: "Jakou máte klidovou tepovou frekvenci a při jaké tepové frekvenci normálně běháte? Jak při takové zátěži vypadá vaše strava?"

René KUJAN, maratonský běžec:
Jejda, tak to já opravdu nevím, jakou mám klidovou frekvenci. Vím, že kdysi jsem si jí měřil, takže ještě před tou přípravou a tak byla něco mezi 50, 60, teď nevím, přiznám se, že mi došly baterky v tom hrudním snímači, takže jsem to s sebou ani neměl, netahal a upřímně zas až tak důležitá ty čísla pro mě nejsou, jak asi i tazatel viděl z těch mých výkonů, tak jsem si ani s časy ani s kilometry moc velkou hlavu, hlavu nedělal, takže nevím, asi to bude o maličko lepší než před tím, bych soudil. No, a strava, to už jsme trošku probírali, jak vypadala při tom. Nic zvláštního, žádný zvláštní informace asi ode mě v tuhle chvíli nečekejte. Žiju a jím jako každej běžnej občan v týhle republice.

Daniel TAKÁČ, moderátor:
Úplně všechno?

René KUJAN, maratonský běžec:
Dalo by se říct. Dršťkovou polívku ne, jinak skoro všechno.

Daniel TAKÁČ, moderátor:
Můžeš si ten tep změřit, vteřiny tady máme, pojďme zatím pro otázku esemeskou: "Dobrý den, můj dotaz zní, kolik párů bot jste potřeboval a jak vše zvládla manželka s miminkem?" Děkuje Martin z Lysé.

René KUJAN, maratonský běžec:
Tak já jsem měl s sebou troje běžecké boty, jedny z nich možná může i divák vidět tady u nás ve studiu a.

Daniel TAKÁČ, moderátor:
A to jsou první, druhé nebo třetí?

René KUJAN, maratonský běžec:
Já jsem je, já jsem je střídal. Každý den jsem vlastně běžel v jiných, aby si ta noha trochu odpočinula, protože jedny z nich, to jsou konkrétně tyhle ty, co vidí, tak to jsou silniční speciály, pak jsem měl ještě terénní a do třetice všeho dobrého, takové ty dnes populární minimalistické a musím říct, že dvoje jsem teda dost odepsal, myslím, že už se v nich nebude dát pořádně běhat a ty třetí ještě teda vydržely, ještě mě třeba pár maratonů ponesou.

Daniel TAKÁČ, moderátor:
Ještě několik maratonů zvládnou.

René KUJAN, maratonský běžec:
Doufám, že jo.

Daniel TAKÁČ, moderátor:
Jak vše zvládla manželka s miminkem?

René KUJAN, maratonský běžec:
To jsme doma taky probírali, docela, docela dlouho a jsem zplnomocněn prohlásit, že dobře.

Daniel TAKÁČ, moderátor:
Probírali jste to předtím nebo potom?

René KUJAN, maratonský běžec:
Předtím i potom.

Daniel TAKÁČ, moderátor:
A dobře.

René KUJAN, maratonský běžec:
Předtím i potom a dobře, myslím si, že miminko bylo nejspokojenějším členem celé výpravy.

Daniel TAKÁČ, moderátor:
Jirka Rybák na webu: "Vím, že o to v prvém plánu nešlo, ale vedl jste si nějakou výkonovou statistiku, časy, rychlosti, průměry, tepovky," u toho jsme byli, neměříš, koukám, a podobně. "Byly nějaké krize, setkal jste se při přípravách spíš s pochopením a podporou nebo jste byl vnímán jako nerealistický blázen?"

René KUJAN, maratonský běžec:
Tak, statistiku jsem si vedl, a dokonce i musel vést, protože jsem byl pod dálkovým dozorem agentury Dobrý den, která vlastně registruje rekordy a výkony takového charakteru, takže jsem měl s sebou dvě na sobě nezávisle pracující GPSky, takže o uběhnutých kilometrů a časů, který mi to zabralo a samozřejmě i tu proběhlou trať, o tom mám poměrně dost slušnou představu, takže i ty průměry se z toho dají spočítat. Tu tepovku, to už jsem říkal, že o té teda nemám představu.

Daniel TAKÁČ, moderátor:
Krize. Jednu jsi popisoval, ten sedmý den to bylo, nějaká další?

René KUJAN, maratonský běžec:
Přesně tak, pak už to byly víceméně takové, takové ty menší, jako třeba doběhnout k tomu dalšímu patníku, který je 50 metrů ode mě a podobně, ale musím říct, že jako nejhorší je to těch 30 prvních dnů a pak už se to dá vydržet.

Daniel TAKÁČ, moderátor:
Takže se chystáš na něco, co je víc než 30 dnů?

René KUJAN, maratonský běžec:
Nechci předjímat, možné to je.

Daniel TAKÁČ, moderátor:
Přípravy, spíše pochopení, podpora, anebo tě vnímali jako nerealistického blázna?

René KUJAN, maratonský běžec:
Tak, od těch nejbližších nebo od těch kamarádů a známých, co mě znají, tak jsem vnímal spíše podporu a i drobné pochopení, no, a zase kdybych to měl vztáhnout třeba na ty oslovované firmy, tak tam jsem asi byl spíš za toho nerealistickýho blázna.

Daniel TAKÁČ, moderátor:
A nějaká zpětná reakce od těch firem například, když viděly, žes to dokázal, doběhl, uskutečnil, zrealizoval?

René KUJAN, maratonský běžec:
Od těch, od těch, co nás odmítly nebo nereagovaly na naši nabídku, tak nic, a samozřejmě od těch, co se nakonec zúčastnily, tak samé příjemné zprávy.

Daniel TAKÁČ, moderátor:
Na webu Zdeněk S.: "Dobrý večer. Plánujete si nějakou další sportovní charitativní akci? Island na kole, popřípadě maratony v jiné zemi? Myslíte si, že je například u nás podobných akcí na podporu tělesně postižených dost?"

René KUJAN, maratonský běžec:
Tak jak jsem říkal, úplně ještě nevím, jaké budou mé další plány, nicméně jsem se stal hrdým spojencem Sportovního klubu vozíčkářů Praha a v tom budu určitě pokračovat třeba i v době, kdy žádný bláznivý plán nebude na obzoru. Možná i na kole, uvidíme. A k té druhé části, možná se toho ujmeme oba. Já osobně si myslím, že těch akcí u nás není dost. Já jsem měl možnost běžet třeba jeden maraton ve Velké Británii a tam skutečně bez přehánění každý druhý běžec má na sobě tričko Běžím pro tu a tu nadaci, Vydělávám peníze na výzkum leukémie, na léčení rakoviny, AIDS, atd. A opravdu to tam poměrně slušně funguje. I na základě toho principu, který se vlastně snaží SKV prosadit trochu i u nás a dostat do povědomí.

Daniel TAKÁČ, moderátor:
To je jaký princip?

René KUJAN, maratonský běžec:
Jestli může Jana říct.

Jana KOSŤOVÁ, členka Sportovního klubu vozíčkářů Praha:
Ten projekt se jmenuje Spojenci a víceméně ještě trošičku odběhnu, pokud podobné akce tohohle typu na podporu tělesně postižených, já vím, ale nedělala jsem si tedy žádný průzkum, vím ještě o jedné, al ta je zaměřená na florbalisty na vozíku, tam se podporují vzájemně, florbalisti zdraví podporují florbalisty na vozíku. Jmenuje se to Střílejte na vozíčkáře a ta je vlastně na podobném principu, tam ty týmy zdravé, které dají nějaké góly v lize, tak za ně odvádějí nějaké finance a vybírají se peníze na sportovní vozíky pro vozíčkáře, hráče florbalu. A my jsme jako sportovní klub vozíčkářů začali teď rozjíždět vlastně v tomhle tom roce, respektive už byly první vlaštovky loni, projekt, který jsme nazvali Spojenci a jeho principem vlastně je, jak René jednou trefně poznamenal, nadři se a zaplať. Víceméně.

Daniel TAKÁČ, moderátor:
To je dobrý začátek.

Jana KOSŤOVÁ, členka Sportovního klubu vozíčkářů Praha:
Ano, ano. Ono to vysvětluje všechno vlastně, protože jde o to, že jednotlivec nějakým svým sportovním výkonem, který ale vůbec nemusí být vrcholový, jde klidně o, já nevím, ježdění na kole jednou za týden, je to úplně jedno prostě, kdokoliv se rozhodne, že nás chce nějakým způsobem podpořit a chce do toho zapojit ten svůj sportovní výkon, řekne: "Fajn, já tady uběhnu každý den pár kilometrů, si jdu zaběhat, tak za každý ten kilometr vám odvedu prostě korunu na váš účet." Ten člověk z toho má, doufám, třeba i dobrý pocit, pomáhá mu to trošku v té motivaci, proč běhá, nám to pomáhá v tom vědomí, že těm lidem nejsme úplně lhostejní, že máme ty sympatizanty, sportovce vlastně, kteří jsou nám naklonění a vlastně jsme taková jedna trošku, možná rodina, řekněme, a je to hrozně hezký. Začínáme s tím teprve, říkám, v tuhle chvíli máme pár desítek spojenců, a když jsme se tady bavili úplně, před nějakou dobou už o výsledku toho Reného běhu a toho jeho projektu vlastního a jaký vlastně výstup to má, jestli je to nějak možné srovnat s těmi náklady a podobně. Mě v tu chvíli napadlo, že, nevím, jestli to vůbec někdy možné bude, protože René na sebe v tuhle chvíli nabaluje další a další lidi, které motivuje a v tu chvíli je to nevyčíslitelný, protože my se kolikrát ani nedozvíme, kdo, s jakým cílem nám ty peníze posílá. My to vidíme na účtu, že od někoho XY přijde pár korun a nevíme proč, takže.

Daniel TAKÁČ, moderátor:
Dana z Prahy na webu: "Zajímal by mne váš názor na všechny ty mercedesy, audiny a BMW, které mají značku vozíčkářů a parkují na místech pro postižené? To se mají u nás vozíčkáři tak dobře? Jak tento fenomén vnímají ti skutečně postižení?"

Jana KOSŤOVÁ, členka Sportovního klubu vozíčkářů Praha:
My se máme výborně. Já si půjdu koupit tu audinu asi. No, jo, no, tak, já teda.

Daniel TAKÁČ, moderátor:
Půjdete hned zítra?

Jana KOSŤOVÁ, členka Sportovního klubu vozíčkářů Praha:
No, samozřejmě.

Daniel TAKÁČ, moderátor:
Jak se na to díváte?

Jana KOSŤOVÁ, členka Sportovního klubu vozíčkářů Praha:
Nějaké ty příspěvky na to budou. Tohle je strašně těžký. Já dokonce osobně znám nebo známý jeden, člověk, kterého jsem potkala, vozíčkář, který dokonce jezdil takovýmhle autem, takže si myslím, že se to i může stát, ale hlavně v těch autech nikdy nevíte, kdo sedí. Jako může to být člověk, který není zrovna vozíčkář, ale má prostě jiný zdravotní problém, kvůli kterému tu kartu dostal, tak tam prostě parkuje. No, a teď, když vynecháme teda ty, kteří tam parkují, protože ty karty zneužívají nebo je mají načerno, to už jako, co s tím, no.

Daniel TAKÁČ, moderátor:
Web, Patrik: "Jsem fascinovaný, že jste dokázal uběhnout takovou vzdálenost a asi nejvíc mě dojímá to, že jste to dělal pro ostatní lidi. Jak byste motivoval ostatní lidi, aby podobnými nebo i jinými reálnými možnostmi pomohli?" René.

René KUJAN, maratonský běžec:
To je hezká otázka. No, já doufám, že se mi podařilo už některé z nich motivovat právě tím oběhnutím Islandu a nemusí to být žádná takováhle krutoakce. Úplně stačí, jak říkala Jana, když si jde někdo občas zaběhat nebo pinknout tenis a podobně a opravdu mít, stačí mít ten dobrý pocit, že si třeba dobře zahraju ten tenis a zároveň za každý bod třeba odvedu korunu na účet potřebných a někomu tím třeba i pomůžu.

Daniel TAKÁČ, moderátor:
A ti, co nesportují třeba? Jak ty motivovat?

René KUJAN, maratonský běžec:
Tak ti můžou pak jenom zaplatit.

Daniel TAKÁČ, moderátor:
Můžou poslat, jenom zaplatit.

Jana KOSŤOVÁ, členka Sportovního klubu vozíčkářů Praha:
Podporuje to morálně.

Daniel TAKÁČ, moderátor:
Jano, René, děkuju, že jste přišli do Hyde Parku. Věnovali se našim divákům. Velká gratulace samozřejmě i ode mě.

René KUJAN, maratonský běžec:
Děkuju.

Daniel TAKÁČ, moderátor:
Za ten fantastický výkon. Tady je ocenění diváků, kteří se dnes hodnotit rozhodli. 8 procent z těch, kteří hlasovali, vám poslalo znaménko minus, 92 procent potom plus. To je vaše ocenění, ještě jednou poděkování. Na shledanou.

Jana KOSŤOVÁ, členka Sportovního klubu vozíčkářů Praha:
Děkujeme.

René KUJAN, maratonský běžec:
Díky.

Daniel TAKÁČ, moderátor:
Ještě v krátkosti pozvánka na zítřejší Hyde Park Civilizace, bude o laseru. O laseru ve všech podobách, vědeckých, lékařských, jaké si zkrátka vymyslíte a na jaké se budete ptát Pavla Stodůlky a Bedřicha Ruse. Daniel Stach tu bude připraven pět minut po dvacáté zítra v Hyde Parku Civilizace. Pro dnešek pěkný večer, pokud možno, ve společnosti České televize. Na shledanou.