Šárka Pultar Musilová Když to člověk nevzdá, jde úplně všechno

V devatenácti letech uklouzla na mokrých schodech a skončila na invalidním vozíku. Následoval rehabilitační pobyt, kde se shodou okolností seznámila s lukostřelcem Davidem Drahonínským. Nabídl jí, aby si střelbu z luku vyzkoušela. Lukostřelbě propadla a od té doby střílí a sbírá medaile.  

- Jste úspěšnou paralympijskou reprezentantkou v lukostřelbě. Bavil vás sport odmalička?  

Ano, odmalička, ale nikdy jsem netušila, že bych se mu mohla věnovat až na takové úrovni. Bavil mě od dětství florbal a další sporty. Ale lukostřelbu jsem vyzkoušela jenom jako dítě, když jsme si vyráběli vlastní luky z klacku a provázku.  

- Kdy jste s lukostřelbou začala? Proč jste si vybrala právě tuto disciplínu? A kdo vás k ní přivedl?  

S lukostřelbou jsem začala až po úraze. Někdy v říjnu 2014 mě v Centru Paraple oslovil David Drahonínský, jestli bych si nechtěla vyzkoušet vystřelit z luku. Ale on je pravák a já levák, takže jsme museli nejdříve sehnat kladku z České federace Spastic Handicap, se kterou jsem začala střílet. Na rozdíl od zmíněných dětských luků mě to bavilo hned. Líbilo se mi, že i s mým handicapem mohu střílet, že šíp letí, kam chci. A mohu navíc závodit i se zdravými sportovci. V tomhle ohledu je lukostřelba jedním z mála sporů, kde se mohou na jednu metu postavit handicapovaní a zdraví střelci. Lukostřelba sbližuje tyto světy a to se mi hrozně líbí.  

- Co vše je potřeba, pokud bych se rozhodla začít s lukostřelbou? Podle čeho si mám například správně vybrat luk?

Nejlepší je najít v okolí bydliště lukostřelecký klub. Vyzkoušet si ten luk – jak se střílí, jestli mi tento typ luku nebo tato síla nátahu vyhovuje a podobně. Navíc je dobré, že mnohdy začátečníkům mohou luk zapůjčit a střelec hned nemusí nakoupit vybavení, ale postupně ho může nakupovat, jak bude chtít a jak na tom případně bude finančně. Důležité to je hlavně u dětí, kdy člověk okamžitě nechce kupovat luk, když neví, jestli to dítě bude bavit, nebo nikoli. Následně pak trenéři doporučí luk na míru dotyčné osobě, protože každý z nás je jiný – někdo má delší ruce, někdo menší sílu a tak dále. Luky je lepší kupovat přímo na sebe než nějakou univerzální velikost a pak se u luku kroutit či získat z něj špatné návyky. To obzvlášť u dětí může mít vliv na páteř. Začíná se s lacinějšími hobby luky, a když to člověka baví a chce se tomu věnovat více, postupně se pak dokupuje lepší vybavení. Ale v každém klubu se rádi nováčkům věnují a snaží se jim ukázat krásu tohoto sportu.  

- Je těžké shánět pro disciplínu, jako je lukostřelba, sponzory či partnerství?  

Lukostřelba není sport, který by celkově táhl příliš sponzorů, protože i když ho dělá spousta lidí, do povědomí se dostává hlavně díky olympijským hrám a letním paralympijským hrám. Mám velké štěstí, že je okolo mě několik úžasných partnerů, kteří mi pomáhají s financemi na závody a vybavení. Lukostřelba není levný sport a sama bych vše zaplatit nedokázala. Nesmírně mi pomohla například Toyota, protože díky ní mám auto, do něhož se mi vejde nejen vozík, ale i vybavení. A to je pro mě svoboda – nemusím myslet na to, jak vše dáme do kufru a aby se, pokud možno, vešel i doprovod. Díky dalším sponzorům, jako jsou například Compek Medical Services, město Trutnov, firma Kasper, Lokomotiva Trutnov, OlfinCar Fitness Horská a střední školy v Trutnově, mám kde a s čím trénovat. To všechno by bez těchto skvělých lidí okolo mě nešlo. Na každém mém úspěchu mají tito lidé podíl, protože díky nim mohu vůbec střílet a věnovat se lukostřelbě naplno.  

- K invalidnímu vozíku jste upoutána od devatenácti let. Chcete čtenářům sdělit, co se vám přihodilo?  

V devatenácti letech jsem si šla jednuo ráno pro snídani a nevšimla si, že na schodech je kaluž vody. Uklouzla jsem a už nevstala. Přeražené obratle se hned operovaly, ale mícha byla přerušená. Následovalo osm měsíců rehabilitací a hledání toho, co budu dělat v životě dál. Byla jsem na rehabilitačním pobytu v Kladrubech a právě tam viděla, že i vozíčkáři mohou sportovat. Řekla jsem si, že chci, aby mi sport do života patřil. V tu chvíli jsem věděla, že sport bude má cesta dál, ale netušila jsem, kam až to povede.  

- Co vám v nejtěžších chvílích nejvíce pomohlo?  

Když se člověku něco takového stane, říká si: Proč právě já? Ale když jsem se pak rozhlédla okolo sebe a viděla, že na opakovacích pobytech jsou mladí, staří, kluci, holky… Zjistila jsem, že to, že člověk je na vozíku, nebude tak strašné v případě, když se nebude litovat a naopak si najde něco, co ho bude bavit a motivovat do dalšího života. Právě to jsem poznala v rehabilitačním ústavu. Věděla jsem, že díky rodině a přátelům to půjde, stačí jen chtít. Ze začátku to nebylo jednoduché, ale když to člověk nevzdá a vytrvá, jde úplně všechno a je jedno, jestli používá nohy nebo vozík. V tom mě hodně podpořila rodina a kamarádka. Ta mi říkala: "Nebudeme sedět doma, ale půjdeme někam něco zažít!" Musím říct, že od té chvíle toho zažívám fakt hodně a je to super! A když někdy přijde chvilka, kdy to na člověka dolehne, mám velkou výhodu, že mě z toho manžel svým optimismem vždycky dostane, s ním se člověk nenudí a jsem za to ráda.  

- Kdo je vaším sportovním vzorem a proč?  

Sportovních vzorů mám několik. Z těch českých určitě svého kolegu Davida Drahonínského. Ukázal všem, že je top střelec. Dalším mým vzorem je můj trenér Vladimír Brada, ale tomu to raději moc neříkejte, nebo s ním pak nevydržím (smích). Z těch světových jsou mými top střelci Brady a Toja Ellisonovi. To jsou pro mě legendy a mám nesmírnou radost, že s Bradym mám jednu společnou fotku z mistrovství světa v Nizozemsku. David s Vláďou mě vlastně "tvarovali" do dnešní střelecké podoby, bez nich bych těchto úspěchů nedosáhla. A Brady s Tojou jsou mým cílem, co se týče techniky. Tam bych se někdy chtěla dostat. Uvidíme, jak se to povede.  

- Jste držitelkou halového světového rekordu v lukostřelbě na osmnáct metrů. Co obnáší příprava na lukostřelecké disciplíny?  

Lukostřelba vypadá jednoduše, když člověk sleduje někoho, kdo střílí, opak je ale pravdou. Je náročná jak fyzicky, tak mentálně. Proto tomu musejí být přizpůsobené i tréninky. Vedle klasické střelby chodím do posilovny trénovat ramena a mezilopatkové svaly, protože lukostřelba je jednostranný sport a člověk k ní musí mít nějakou kompenzaci. A samozřejmostí je také mentální příprava, při níž si hodně hrajeme s vizuálním tréninkem a koncentrací. Navíc vedle luku střílím doma ještě z trenažéru, abych nemusela po bytě střílet se šípy. To jsem párkrát zkoušela, a když mě slyšeli sousedé nebo pečovatelky, dostávali z těch ran skoro infarkty, bylo to totiž slyšet všude okolo. Takže jsem jim slíbila, že si na Robina Hooda budu hrát jen na stadionu nebo v tělocvičně. Ale rány z trenažéru ještě akceptují.  

- V kategorii mix týmů jste v roce 2016 v Riu de Janeiru vybojovala bronzovou medaili a před rokem v Tokiu jste obhájila druhé místo. Kde máte medaile vystavené? Mají speciální místo?  

Abych řekla pravdu, donedávna jsem všechna ocenění včetně medailí měla schované v krabicích ve skříni. Ale když se mi k medaili z Ria přidaly ještě dvě medaile z Tokia, dostala jsem od rodiny "nůž na krk", abych si na ně konečně pořídila poličky. Prý se nehodí mít je stále ve skříni. Takže jsme poličky pořídili a teď na nich medaile odpočívají.  

- Jak nejraději relaxujete?  

Nejraději odpočívám při knížce nebo při řízení. To je můj relax. Mám výhodu, že toyota je dostatečně velká, takže mohu opravdu vyrazit kamkoli a relaxovat, jak chci. Ale pozor – pokud mi samozřejmě do řízení nemluví manžel. To je pak po relaxu.  

- Jaký typ řidičky jste? Kliďas, nebo se za volantem dokážete rozčílit?  

Řekla bych, že jsem kliďas, ale dokážu se i rozčílit – když vidím, že někdo hazarduje za volantem nejen se svým životem, ale ohrožuje hlavně ty druhé. Každý občas poruší nějaký předpis, ale pokud člověk fakt hazarduje a vzadu na sedačce má malé dítě, to nepochopím.  

- Co vás v nejbližší době čeká na sportovním poli? Kam vám můžeme přijet fandit?  

Nám už skončila letní část sezony a za chvíli nastane halová část. Začnou tedy závody po ČR a v únoru bych ráda jela na světový pohár do Dubaje. Příští rok nás také čeká mistrovství světa v Plzni, kde se bude střílet o místa do Paříže. To je můj cíl v příštím roce.  

---

ŠÁRKA PULTAR MUSILOVÁ Paralympionička, která závodí v lukostřelbě a je několikanásobnou českou medailistkou. Pochází z Trutnova, kde se svým manželem Petrem také žije. S lukostřelbou začala v 25 letech. Aktuálně je držitelkou světového rekordu na osmnáct metrů v hale. Umístila se na třetím místě na poháru zdravých sportovců. V kategorii mix týmů vybojovala v Riu de Janeiru v roce 2016 bronzovou medaili a před rokem v Tokiu obhájila druhé místo. Z Tokia také přivezla stříbrnou medaili v kategorii jednotlivců. Má ráda psy pro jejich přirozenou povahu, spolu s manželem mají labradora Dastyho. Po náročných trénincích se nejlépe odreaguje u dobré knížky nebo filmu.  

FOTO LUKÁŠ WAGNETER